Umírání v poli

Monika Mizerová (19) z Týna nad Vltavou ještě ani nestačila začít žít. Ze světa zmizela v noci na 30. července poblíž hřebčína u Písku, na staré silnici k Českým Budějovicím. V den svých 19. narozenin. Vystoupila z auta svých kamarádů s tím, že jí není dobře a že se chce projít. Od té doby o ní nikdo neslyšel, nikdo ji neviděl. I když - slovo neviděl není přesné. Nedělní Blesk může prokázat, že se za ty zhruba čtyři dny, co ji dělily od smrti, setkala se spoustou lidí. Jenomže nikdo z nich prý nevěděl, o koho jde. Monika se všem zdála být ve stavu jakéhosi poblouznění. Jeho příčiny zatím nejsou známé, jisté ale je, že se celý ten čas pohybovala v lesích a po polích mezi vesnicemi Tálín, Paseky, Nuzov a Žďár na Písecku. Domů už nedošla. Tělo, které s velkou pravděpodobností patří jí, nalezl traktorista v kukuřičném poli u Nuzova ve středu 20. září. Matka Moniky, paní Lenka Mizerová, ohlásila zmizení své dcery v úterý 1. srpna. Policie vyhlásila pátrání ve čtvrtek 3. srpna a zároveň zveřejnila i dívčiny fotografie. Ty se objevily spolu s úpěnlivou prosbou rodiny o pomoc na mnoha místech, včetně autobusových zastávek a hostinců. Bez odezvy. Jako by se nad Monikou zavřela voda. Záhada střídá záhadu Monika se v den svého zmizení s nikým nepohádala, nepila prý ani alkohol a drogám se podle rodiny zdaleka vyhýbala. Měla důvod na sebe dávat pozor. Ještě jako dvouleté dítě vypadla z postýlky a utrpěla úraz, kvůli kterému byla pod lékařskou kontrolou až do svých patnácti let. Proto byla, jak říkají její příbuzní, velmi skromná a zdrženlivá. Tím záhadnější je, co se s Monikou vlastně stalo. Žádného svědka se policii vypátrat nepodařilo, nikdo z lidí, čekajících na autobusových zastávkách ji neviděl, nepřihlásil se žádný řidič, že by ji svezl. Ublížil jí někdo? Možná, že tomu nasvědčuje fakt, o kterém se zatím příliš nehovořilo. 2. srpna, když byla naposledy viděna živá nejméně pěti lidmi, na sobě neměla nic než úzké spodní kalhotky, tanga. Nic z jejích šatů, tmavě modré riflové sukně pod kolena, trička, svetru na zip a bílých páskových sandálů bez podpatku, se najít nepodařilo. Svědek číslo 1 Paní Marková je už dávno v důchodu. Bydlí v Tálíně, na samém okraji obce. Pěkný rodinný domek, který s manželem budovali celý život, přenechali dceři s rodinou a paní Marková jí, kde se jen dá, pomáhá. V onu neděli, 30. července odpoledne, myla okna na té straně domku, co směřuje k silnici. "Jak tak koukám, vidím děvče, co jde krajem silnice k Pasekám. Opravdu byla taková nějaká divná, už na první pohled. Ruce měla zkřížené na prsou a celá byla jako schoulená do sebe," vzpomíná paní Marková ještě dnes. Zavolala na ni, jestli něco nepotřebuje, a dívka požádala o vodu. "Napila se a šla dál a já se na nic neptala. Víte, tady v létě projde lidí." Jenomže dívka se po asi dvou hodinách vrátila a pak kolem "prošla asi ještě třikrát...," říká stará paní. Příchod neznámé vždy spolehlivě ohlásil pes, kříženec dobrmana a rotvajlera, zavřený na zahradě v kotci. "Naposledy ode mě chtěla nějakou telefonní kartu, ale já nevím, co to je, a tak jsem jí řekla, že doma nic takového nemáme. Ona pak šla dál, tím směrem, jako prvně. Pak už jsem ji neviděla." Teprve po nálezu mrtvého těla v kukuřičném poli u Nuzova, když policie opětovně sháněla svědky, se paní Marková upamatovala a řekla pátračům, co věděla. "Asi to byla ona, měla na sobě tu modrou riflovou sukni, ale co dál, už nevím." Svědek číslo 2 Martin Kouba dělá v zemědělském družstvu Oseva ve Ždáru agronoma. Spolu se třemi dalšími lidmi je nejspíš tím posledním, kdo viděl Moniku (pokud nalezené tělo skutečně patří jí!) živou. Tehdy jel autem po úzké asfaltce do Nuzova, za traktoristy. "Dva naši chlapi tam vozili z Pasek hnůj, jenomže bylo hezky, obilí oschlo, a tak jsem jim jel říci, aby se na něj vypravili a začali sekat." Cesta k Nuzovu vede poli, tehdy osetými kukuřicí, a zhruba ve své polovině se lomí doprava u koupaliště. Pár desítek metrů za ním agronom Kouba Moniku uviděl. "Bylo asi půl třetí odpoledne, hezky, a tak jsem se ani nedivil, že si to šlape nahoře bez, jenom v kalhotkách. Ženské od chalupářů z Nuzova tak z koupaliště často chodí. To byste se divil, co je na vesnici někdy k vidění," vysvětlil Martin Kouba to, že zpočátku bral úbor dívky jako něco normálního. Ale pak ho na ní přece jenom něco upoutalo. "Ona se tak trochu potácela a pořád se otáčela, byla - jiný výraz mně nenapadá - taková rozevlátá." A tak se zeptal, jestli něco nepotřebuje. "Ne, díky, já jsem v pohodě. Všechno je v pohodě," zněla odpověď. Agronom si ještě pak s traktoristy zavtipkovali na účet ženských, co chodí jak je panbůh stvořil a možná si k tomu i dodávají odvahu nějakým tím jointem nebo dávkou něčeho ostřejšího. "Nikdo z nás tady feťáka ještě neviděl, a tak nevíme, jak si vedou. Opilce pozná každý, ale tahle opilá nebyla. A vypadala tak na čtyřicet." Víc než měsíc trvalo, než se Martin Kouba dozvěděl, že ve stejný den jako on viděli tu dívku i myslivci na posedu. O půl šesté ráno, stejně "ustrojenou". "Vyšla jim z kukuřice místo divočáků, na které čekali. A prý tancovala. Když na ni zakřičeli, schovala se jim v kukuřici." Zatím nic neskončilo Policie stále ještě prověřuje, zda se DNA mrtvé shoduje s Moničiným. Ani znalec z toxikologie dosud nezpracoval svůj posudek o tom, zda v těle nebyly drogy. Podle mluvčí písecké policie Hany Moltašové to je otázka několika málo dnů. Naděje stále ještě žije... Nicméně rodina se smířila s tím, že Monika se domů už nevrátí. "A přitom stačilo tak málo k tomu, aby jí lidi pomohli," vzlyká dívčina babička. "Proč někdo nezvedl telefon a nezavolal policii nebo záchranku?"