Záhada dívčího zmizení

Nejprve to vypadalo na obyčejný dívčí vrtoch a zdá se, že to tak celé okolí, včetně nejbližších, bralo. Skoro celé následující dva dny. Které mladé ženě se občas nestane, že se zdrží anebo přespí u kamarádky? Tím spíš, že rodiče jsou na Moravě a bratr slaví narozeniny mimo domov... Možná, že takhle nějak Monika Mizerová (19) z Týna nad Vltavou opravdu uvažovala. Možná si myslela, že pár hodin, které stráví sama, bez přátel a rodiny, nic neznamená. Tím spíš, že měla namířeno za bratrem na zmíněnou oslavu. Jenomže se po ní slehla zem, doslova a do písmene. Co se Monice honilo hlavou v tu noc z 29. na 30. července nikdo neví. Něco po desáté hodině večer ještě seděla v autě s kamarádkou Pavlou a dvěma mladíky - Jirkou a ještě jedním, přezdívaným Balda. Vraceli se z výletu po kraji, protože na CzechTek, kam měli původně namířeno, nedojeli. Cesta se jim zdála moc dlouhá a už to tam stejně končilo. A tak se parta mladých projížděla. Přenocovali u Jirky, pak se stavili u dalších známých a hodiny rychle ubíhaly. Přerušená oslava narozenin Martin, Moničin bratr a dvojče zároveň, byl v té době v Bohunicích, vesnici kousek od Týna. Na kraji lesa u potoka tam narazili s partou soudek piva, rozbalili jídlo a připili si na zdraví. Monika se ozvala na Martinův mobil před půl jedenáctou a řekla, že do hodiny bude u něj. I s kamarády, se kterými seděla v autě. Jenomže pak se stala věc, nad kterou dodnes všichni - nejen zúčastnění - kroutí hlavou. "Zastavte, je mi špatně a chci se projít," řekla Monika ostatním. Jejich auto v té chvíli stálo (motor se asi přehřál a tak mu museli už poněkolikáté ten den dát čas na vychladnutí) na staré silnici za Pískem. Vlevo se ve tmě rýsovaly budovy Zemského hřebčince a proti nim svítila hospoda Na kocourku. Monika vystoupila a vydala se směrem k Semicím, vesnici, ležící asi dva kilometry odsud. Zbytek party počkal asi deset minut a pak se za Monikou rozjel. Pavla, která v autě zůstala s oběma mladíky, říká: "Já to nechápu a vůbec si to nedovedu vysvětlit. My jsme Moniku už neuviděli, nikde nebyla. Když jsme přijeli do Semic, tak jsme vyvolávali její jméno, pískali jsme. Až jsme si mysleli, že na nás lidi zavolají policajty." Ti tři se nespokojili s tím, že Monika zmizela. Projeli celou trasu ještě jednou, znovu volali, ale znovu nic. Dívka zmizela. Zhruba deset minut stačilo k tomu, aby po ní nezůstala ani stopa. Zbytek party tedy odjel do Bohunic, za Martinem, na oslavu narozenin. Moničin bratr, když se dozvěděl, co se stalo, dal dohromady kamarády. Kdo mohl řídit, sedl za volant, ostatní nasedli jako pozorovatelé. Projeli všechny možné cesty, po kterých mohla Monika jít. Zase bez výsledku. Prostě nic. Nejhorší čekání v životě Moničina matka Lenka byla v té době s přítelem u své sestry na Moravě. "Měla jsem ještě pár dní dovolené, tak jsme se tam vypravili. Lenka s Martinem beztak plánovali tu svoji oslavu narozenin s partou a my bychom s nimi být nemohli. Slavit v rodině jsme chtěli později." V úterý, když se Monika stále neozývala, znepokojený bratr zavolal matce. "Řekl mi, že Monča není pořád doma a že to ohlásí policii. Souhlasila jsem, okamžitě jsem sbalila a jeli jsme domů." Celou cestu matka přemýšlela, co se vlastně mohlo stát, volala sousedům a známým, ale nikdo jí nedokázal nic říci. Monika, vyučená kadeřnice, která v červnu složila zkoušky, o měsíc později udělala bez problémů přijímačky na střední školu do Hněvkovic a měla slíbeno, že bude moci přejít na nástavbové studium na obchodní školu s maturitou, byla stále nezvěstná. "Moje děti nikdy nikde nezůstaly bez dovolení a bez toho, že bych nevěděla, kde jsou. A pak - dávali o sobě pravidelně vědět. Tohle se ještě nestalo," dodává chvějícím se hlasem paní Mizerová. Šla hned na týnskou policii a pak, pro klid svědomí i pro jistotu, zmizení dcerky oznámila na linku 158 a jak jí tam poradili, na policii do Písku. Ve středu s ní vyšetřovatelé sepsali protokol, ve čtvrtek požádali o povolení ke zveřejnění Moničiných podobenek a před několika dny začala případ šetřit písecká kriminálka, které to předali kolegové z Českých Budějovic. Zatím bezvýsledně. "Já nevím, ale od policie se mnou ještě nikdo nemluvil, ani s klukama, co byli s námi v tom autě," řekla Nedělnímu Blesku tento pátek odpoledne Moničina kamarádka Pavla. Bezděky tak potvrdila to, co si v Týně myslí víc lidí. Že policii trvalo neúměrně dlouho (snad s ohledem na Moničinu plnoletost), než se rozhoupala. Paní Mizerová tak uvažovat odmítá. "Já přece nevím, co všechno musí policie udělat a kolik času na to potřebuje. Musím čekat. Je to ale nejstrašnější čekání v mém životě." Prosíme o pomoc všechny lidi... Rodina Mizerových zatím dělá to, co může, a o čem si myslí, že pomůže. Na všechna benzinová čerpadla v okolí, do restaurací a supermarketů i na autobusové zastávky vylepili plakáty s prosbou o pomoc a fotografií Moniky. Pracuje pro ně i někdejší kriminalista, který je sice už na penzi, ale prosbě babičky a dědy Moniky vyhověl. Pravda, policie prý nevidí ráda, když jí někdo "pomáhá" při vyšetřování, ale rodina nechce vynechat nic, co by mohlo Moniku najít a přivést domů. "V srpnu si chtěla udělat řidičský průkaz, moc se těšila na jízdy," říká její matka. "Žádné zvláštní plány neměla, jenom snad brigádu někde v restauraci před tím, než nastoupí do školy. To, co se stalo, nikdo z nás nedovede vysvětlit ani pochopit." Kamarádka Pavla také krčí rameny. "Je fakt, že mi před pár dny řekla, zda bych s ní nejela za jejím kamarádem do Prahy. Taky mluvila o výletu do Holandska, že je tam hezky a že by se tam chtěla podívat. Ale to bylo jenom takové povídání..." Jisté na celém případě záhadného zmizení Moniky je jen to, že kdyby mohla, dávno by se matce nebo bratrovi ozvala. Nikdy by je nevystavila dohadům nebo zoufalému čekání.