Bestie jde do akce...

Bylo to prý vždycky stejné. Osamělá žena na silnici, louce, v lese na houbách, na zastávce autobusu... Většinou ráno. Pak rachot motocyklu, pistole přiložená k hlavě a znásilnění. Ještě před ním ale ve většině z víc než desítky případů vyšetřovaných policií, vyžadoval zvrhlý "lovec žen" orální sex. "Udělej mi to tak, nebo tě zabiju!" tahle slova slyšelo v Pardubickém kraji a na Vysočině za uplynulých dvanáct let spousta žen, určitě víc, než jich policie z Hradce Králové zatím našla, a které byly ochotné o všem "tomů mluvit. Dvanáct dlouhých let trvalo, než spadla klec. Teď je podezřelý Milan P. (56) z Lanškrouna ve vyšetřovací vazbě v Hradci Králové a prý se pomalu rozpovídává. Dopaden byl díky výsledkům biologických expertíz, kterým předcházelo nesmírně obtížné vylučování možných pachatelů, pročesávání databází. "Policejní registry už dávno nejsou čím bývaly. Hodně nám proto pomohlo, když jsme se víceméně náhodou dozvěděli, že toho "našeho" podezřelého za stejnou činnost soudili už v šedesátých letech. Rejstřík má totiž čistý, byl mu v souladu se zákonem vymazán," řekl policista obeznámený s případem. V Lanškrouně, kde Milan P. bydlel, ho znalo poměrně dost lidí. Ovšem nikdo by "to" do něho neřekl. Ani jeho družka Dana V. (55), která s ním žila v jedné domácnosti celých devatenáct let. Byla vdovou, o manžela přišla už před delší dobou. Lékaři mu postupně odebrali ledviny, každý týden musel na dialýzu do Svitav a nakonec to jeho organismus nevydržel. Paní Dana se po pár letech seznámila (klasicky - na inzerát) právě s Milanem P. Ten v té době žil a pracoval v Pardubicích. Byl jakýmsi parťákem v Synthesii, měl na starosti vagónování zboží, včetně trhavin a byl prý i dost tajuplný. Ne že by se ti dva do sebe zamilovali, ale postupem doby usoudili, že by jim to spolu mohlo klapat. A tak se Milan P. k paní Daně nastěhoval. "To bylo o Vánocích v roce 1988," říká družka muže, z něhož se k jejímu překvapení vyklubal sexuální násilník. "Tehdy jsme se znali už půldruhého roku, já bydlela občas u něj v Pardubicích, on zase tady u mě v Lanškrouně. Bylo nám spolu dobře, rozuměli jsme si a tolerovali jeden druhého." Paní Dana pracuje na jedné střední odborní škole ve městě, její profese ji o půl šesté ráno odvede z domu, kam se vrátí někdy po třetí hodině odpoledne. Milan P. tedy žil většinu dne sám. Našel si sice práci u jedné agentury, ale brzy začal churavět s kotníkem a poslední téměř rok před svým zatčením byl doma na nemocenské. A tak se staral o domácnost, uklízel, nakupoval, venčil psa a pečoval o zahrádku za domem. Jeho jedinou a prý i opravdovou vášní byl motocykl. Podle sousedů v ulici pod ním vydržel ležet celé hodiny, rozebíral motor a seřizoval ho, pečlivě zkoumal každou součástku. Potvrzuje to i paní Dana: "To je pravda, a já byla ráda. Vždyť on nikam nechodil, ta motorka ho moc bavila. Vůbec mi nepřišlo divné, že na ní jezdil dlouhé hodiny venku a že se třeba vracel až za tmy. Už jsem řekla, že jsme se tolerovali, já mohla jít kam jsem chtěla a on také. Nehlídali jsme jeden druhého." A co pistole? Právě se zbraní v ruce měl Milan P. přepadávat své bezbranné oběti a pod pohrůžkou jejího použití je sexuálně zneužíval a týral. Vybíravý nebyl - prodavačka vesnických Potravin, starší houbařka, žena sekající trávu pro králíky a dokonce i dívka bez jakýchkoliv sexuálních zkušeností, panna. "K tomu já nemohu nic říci," krčí rameny paní Dana. "Ale pistoli jsem u něj nikdy neviděla, za celých těch devatenáct let ani jednou. Měl poplašňák, to ano. Ale s ním jsme lekali jenom špačky na zahrádce. O jiné pistoli nic nevím." Pistole a motocykl. Věci, které dali pachateli znatelnou převahu nad oběťmi. Není vůbec vyloučeno, že ho bavilo přepadené ženy ponižovat, že se kochal jejich smrtelným strachem a že právě tohle ho sexuálně vzrušovalo. Bezmoc, bázeň a trpné odevzdání se i kapitulace v jednom... "Nikdy jsem si u něj nevšimla, že by při sexu vyžadoval násilí, anebo že by ho chtěl dělat. I po téhle stránce u nás bylo všechno jako u ostatních lidí, co spolu žijí. Upřímně řečeno, aktivnější jsem byla já, o lásku jsem měla větší zájem než on." A pak paní Dana vzpomíná na infarkt, který Milana P. postihl přesně na Mikuláše v roce 2000. "Od té doby mu milování vlastně nic neříkalo." Možná, že k sexuálnímu uspokojení motorku a zbraň potřeboval víc než družku nebo přítelkyni. Stejně jako počasí - všechny skutky, kterých se měl dopustit, byly podmíněny teplým létem. Za deště, chladna nebo sychrava nikam nevyjížděl. Zhruba před rokem se chování Milana P. značně změnilo. Podle dostupných informací už po něm policie začala jít velmi intenzívně. I někteří sousedé v ulici si vybavují, jak u jejich dveří zazvonil mladý pár - on a ona - a pod různými záminkami (obstarání podnájmu apod.) se snažili získat informace o paní Daně a Milanovi P. Nemohl si toho nevšimnout ani on, jednomu sousedovi si dokonce stěžoval, že ho nepřátelé »špízlují«. A tak na skrytá místa na domě namontoval kamery a své družce, po jejím návratu z práce, pouštěl videokazety s neznámými lidmi, pokoušejícími se nahlédnout do oken domu nebo na zahrádku. "Měl natočená i jakási auta, která ho sledovala v poli, když venčil psa," vzpomíná paní Dana. V únoru vše skončilo zatčením Milana P. Policie nevylučuje, že počet jeho obětí může být podstatně vyšší. Ne všechny ženy se odhodlají jít na policii s tím, že byly znásilněny. Ne každá je ochotna hovořit i o jeho podrobnostech tak, jak to vyžadují pravidla policejního vyšetřování. Bohužel. Násilníkova družka dodnes neví, co si o tom všem má myslet. "Opakuji, já na něm nic nepozorovala. Snad je nemocný a snad opravdu žil dva životy. Já nevím." A v dopise, který mu poslala do vyšetřovací vazby, napsala: "Jenom ty sám víš, co jsi dělal a udělal. Musíš se s tím vypořádat sám. Já za tebou stát nemůžu."