Kajínek napsal z Mírova Blesku: To se ministryni Valachové líbit nebude!
Chladnokrevný dvojnásobný vrah odsouzený na doživotí. Oběť policejního spiknutí. Dva naprosto rozdílné pohledy na jednoho muže. Jiří Kajínek (55) poslal z věznice Mírov Nedělnímu Blesku obsáhlý dopis, v němž popisuje svůj život za mřížemi. Proč právě nyní? Namíchla ho – a to volíme velmi decentní výraz – ministryně školství Kateřina Valachová.
„Je zřejmé, že pokud paní Valachová dělá rozhodnutí na podkladě nesprávných informací, jaké má o mých podmínkách ve vězení, tak podle toho ta rozhodnutí vypadají,“ nebere si servítky Jiří Kajínek. Konkrétně ho vytočilo, když ministryně srovnala jeho pobyt za mřížemi s režimem dětí ve výchovném ústavu v Chrastavě.
„Zatímco pan Kajínek v rámci výkonu trestu odnětí svobody může, kdykoliv chce, na čerstvý vzduch, může do posilovny a jí dosytosti, tak děti v Chrastavě jí chleba bez přídavku za odměnu,“ pronesla, což v nejznámějším českém vězni vzbudilo potřebu se ozvat.
„Nevím, kde informace o mně získala, ale pochybuji, že by se chrastavským chovancům chtělo si jen vyzkoušet moji realitu,“ píše Nedělnímu Blesku Kajínek. „Před útěkem z Mírova jsem chodil na hodinovou vycházku na nádvoří hradu a celou tu hodinu jsem se »procházel« a měl jsem svázané ruce i nohy, přičemž ostatní doživotní vězni, skuteční vrazi, kolem mne poskakovali nesvázaní! Po roce 2000 mi na vycházce svazovali už »jen« ruce.
Po pár letech jsem dokonce mohl jít na hodinu na vzduch a už mě nesvazovali. „Mnoho a mnoho let jsem chodil na vycházky do prostoru, kam nesvítilo nikdy slunce. Roky!!!“ A pokračuje, že až poslední roky může chodit na druhé nádvoří, kam slunce svítí. „Přitom stále platí, že mohu jít ven pouze v určený termín na jednu hodinu a pokud prší, tak jsem hodinu venku v dešti.“
„Nemohu na čerstvý vzduch, kdykoliv chci, jak tvrdí paní Valachová,“ píše z nejtvrdšího českého žaláře Jiří Kajínek, který v dopise dále popisuje podle něj nesmyslný systém telefonování za mřížemi. „Vězni mají nejméně prostředků a nejdražší telefonování v zemi. Není se tedy čemu divit, že… si pořizují zakázané mobilní telefony,“ uvádí v dopise.
Jiří Kajínek se v dopise Nedělnímu Blesku zamýšlí i nad tím, za jakých okolností by se mohl dostat na svobodu. Vidí pro sebe jen tři možnosti: Zázrak, milost prezidenta, nebo „…rozhodnutí opravdu spravedlivého a statečného soudce, který by měl odvahu udělat průlomové rozhodnutí“. Už 18 let – s výjimkou slavného, více než měsíčního útěku v roce 2000 – sedí za mřížemi, přesto neztrácí naději, že jednou brány vězení legálně opustí. „Možná jsem příliš důvěřivý, jak to mám napsané ve znaleckých posudcích, ale stále doufám ve zdravý rozum!!!“ vzkazuje z Mírova Jiří Kajínek.
Odsouzen za nájemnou vraždu
Jiří Kajínek byl odsouzen na doživotí za dvojnásobnou nájemnou vraždu. Podle některých plzeňských policistů a soudců 30. května 1993 v Plzni, v zatáčkách pod věznicí Bory, zastřelil plzeňského podnikatele Štefana Jandu a jeho osobního strážce Juliána Pokoše, které vylákal na schůzku.
Mnozí ale mají za to, že všechno se stalo úplně jinak a Jiří Kajínek oním střelcem není. Na základě všech získaných informací je o tom například přesvědčena i tehdejšího manželka zastřeleného podnikatele.
Pochybnosti ale vzbuzuje a všemožné spekulace podporuje především urputnost plzeňského soudu, s níž se brání obnovení procesu. Ta otázka se totiž nabízí tak nějak automaticky: Proč asi?
To jsem nepsal já
;můj příspěvek je poněkud níže 
.Mám prostě klona 