Při natáčení V.I.P. vražd pomáhá špičkový kriminalista! Dopadl i spartakiádního vraha

Jak se z policisty ve výkonu služby stane poradce při natáčení televizního seriálu?

„Jednoduše, požádá ho o to kamarád. Léta jsem se znal s Miloslavem Dočekalem, policistou tělem i duší, který už bohužel zemřel. Vídali jsme se, i když byl v důchodu, alespoň jednou týdně a právě on mě seznámil se sestrami Bártů, scenáristkami. Jako poradci jsme měli být oba, zůstalo to na mně.“

Dostal jste tedy scénář…

„Jistě – a nesmírně se mi líbil. Po přečtení prvních čtyř dílů jsem věděl, že do toho projektu půjdu. Líbilo se mi, že je to psané jinak než běžné detektivky – lidsky, s humorem a zároveň napínavě.“

Co jste tvůrcům radil?

„Nejdřív mě vzali do exteriérů včetně policejních kanceláří, abych věděl, kde a co se bude točit. Jenže oni to tam měli všechno vzorně uklizené a uspořádané. S naší realitou, s kupami papírů na stolech, ošoupanými deskami a pořadači, to neladilo. Tak jsem jim to všechno přestavěl, aby tam byl takový ten policejní nepořádek a malinko i chaos, jako ve skutečnosti.“

Dovybavil jste je nějakými rekvizitami?

„Z policejních skladů rozhodně nebyly, ale sehnal jsem jim právě ty ošoupané a staré desky, které se všude válí, a taky jsem je seznámil s lidmi, kteří jim mohli zapůjčit to, co bylo třeba.“

Byly autorky scénáře nebo samotní herci u vás na pracovišti nebo v terénu?

„Několikrát, ještě když jsem vedl pražskou mordpartu, za mnou byly. Se svolením jsem je provedl po pracovištích, seznámil s technikou i s tím, jak jsou jednotlivá oddělení členěná a čím se zabývají. A také s tím, jak se co zhruba dělá. Při psaní tedy nemusely amatérsky lovit z ničeho, to určitě ne.“

Jak dlouho takové studijní návštěvy trvaly?

„Opakovaly se, dokonce jsme se dostali až k vězeňské službě – zajímalo je skutečně všechno.“

Takže autorky si osahaly policejní reálie přímo v terénu včetně cel?

„Jestli je pro lepší prožitek na chvíli v cele zamkli, nevím, ale každopádně se obě scenáristky dozvěděly hodně pro svoji práci.“

Tak dostaly se k dobrému zdroji, vždyť vy jste u policie od roku 1973.

„Víte, když jsem tehdy začínal, tak jsem jako příslušník místního oddělení na chodnících pražského Karlína dostával hodně dobrou školu. Učili mě staří policajti, nebylo to jako dneska, když k policii nastoupí mladí, kteří za sebou nemají ani vojnu a učí je kluci o dva roky starší. Ti naši učitelé sloužili patnáct až dvacet let a svůj rajon znali do detailů.“

Včetně kriminálníků…

„Samozřejmě. Hodně mě naučili při jednání s lidmi, tehdy byly Karlín, ale i Žižkov a Libeň z velké části cikánské – dnes se říká romské – a problémové čtvrtě. Byla tam spousta vloupaček, krádeží i jiné kriminality, ale slušné jednání s lidmi se policajtovi vždycky vyplatilo.“

Například?

„Jeden Rom, slušný chlap, který se staral o početnou rodinu, nemohl udělat zkoušky na řidičský průkaz. Jízdy měl perfektní, vyhláška byl ale problém. Tak jsem ho učil a on zkoušky udělal. Hrál v jedné vinárně na housle s cimbálovkou a z vděčnosti nám přišel zahrát na oddělení, jen tak, pro radost.“

Jak dlouho jste v Karlíně sloužil?

„Asi do roku 1977, pak jsem přešel na trestné činy mládeže, a na bytová vloupání. Tehdy se stavěla sídliště Ďáblice, Bohnice i jiná a vloupání byla hodně častá. I to byla dobrá škola.“

Co vám utkvělo v paměti z té doby nejvíc?

„Odměna pět set korun, a to byly velké peníze. Přišel jsem totiž na to, jak lupič vykrádal odkládací skříňky na nádraží, byly jich desítky. Vtip byl v tom, že na dveřích skříňky byly dva ciferníky na číselný kód. Jeden uvnitř, druhý na venkovní straně. Člověk uložil zavazadlo, na ciferník uvnitř vyťukal číslo a totéž pak udělal i z druhé, venkovní strany.“

Někdo to pozoroval?

„To nešlo. Ale ne všechna dvířka skříněk doléhala, prostě nešla kvůli poruše zaklapnout. Klient šel tedy jinam a takřka ve sto procentech případů zadal na nové skříňce stejný, původní číselný kód. Lupič ho pak přečetl na vnitřním číselníku poruchové skříňky a použil ho u té druhé. A vybral ji.“

V roce 1985 jste se vypracoval do oddělení vražd. Vybavíte si první případ?

„Na to se nedá zapomenout. Zařadili mě tenkrát do party, co vyšetřovala spartakiádního vraha Straku, i když jsem tam spíš dělal takového toho podržtašku, učil jsem se. Nedávno jsem si ale dělal bilanci a spočítal jsem, že za tu dobu, co na vraždách jsem, se jich v Praze stalo víc než tisíc. Neříkám, že jsem pracoval na všech, to ani nešlo, ale s většinou z nich jsem se nějak do styku dostal.“

Vraždy porazily vodáky: Norisová s Děrgelem táhnou víc než Klus s Langmajerem!

To je ohromující počet.

„U nás se to tak nebere. Faktem je, že do roku 1990 jich bylo průměrně patnáct až třiadvacet za rok, pak došlo k prudkému nárůstu případů. Především kvůli rozsáhlé prezidentské polistopadové amnestii, kdy byla na svobodu puštěna strašná spousta lumpů.“

Na to doplatila i sedmiměsíční holčička, zavražděná pedofilem v Nemocnici Na Bulovce.

„Ano, to byl strašlivý případ, který jsem také vyšetřoval. V tehdejší euforii potřeby pomoci těm chudákům amnestovaným a v dobré víře v nemocnici zaměstnali pedofila, který dívenku zneužil a zavraždil.“

Jak se s něčím podobným kriminalista vyrovnává?

„Já už viděl i zažil opravdu hodně, ale není nic strašnějšího, než když jsou oběťmi děti. Pořád mám v hlavě případ podříznuté holčičky v Třešňovce, nebo znásilněnou, ztýranou a nakonec oslepenou dívenku v jednom z pražských sklepů, která přežila zázrakem. A další a další případy. To v člověku zůstane.“

Dokáže vás při práci kriminalisty ještě něco dojmout?

„Právě dětské oběti. Víte, za každou vraždou je nějaké lidské neštěstí, ale ta dětská se prožívají mnohonásobně hůř.“

Jsou pachatelé podobných zločinů trestáni dostatečně?

„Od 1. 1. 2010 platí nový trestní zákoník, číslo 40/2009 sbírky. Sazby za zločiny jsou přísnější, ale pořád ne takové, jaké by podle mého názoru měly být. Já vím, že udělit trest smrti je u nás nemožné, máme svoje závazky, i mezinárodní a podobně. Osobně si ale myslím, že možnost jeho udělení by měla být nějak zakotvená v zákoně.“

Čili měla by existovat možnost jeho udělení?

„Ano. Ale v přísně specifikovaných, výjimečných případech. Řekněte – čeho se bojí mnohonásobný vrah, odsouzený na doživotí? Co víc se mu může stát? Zostřený výkon? Má svoje jisté, ale právě on by se ještě něčeho bát měl. Třeba hrozby, že o život přijít může. To je můj osobní názor. Trest smrti by se udělovat neměl, ale jeho možnost by tu být měla.“

Vytrácí se mezi zločinci lidskost, která kdysi byla i ve vztazích mezi nimi a policií?

„Už to rozhodně není, co bývalo. Hlavně mezi věkově mladší zločineckou generací roste brutalita, odosobněnost, netušeně velkou roli hrají drogy. Když vyslýchám ve věznici člověka, který mi může něco říci k případu, na kterém pracuji, má zpravidla už hodně odsezeno, je starší. A protože jsem také starší, ví, že si se mnou nemůže zahrávat, jako s mladšími kolegy.“

Stáli při něm všichni svatí

Na sídlišti Jižní Město zabili muže. Majora Lottese s kolegyní Petrou tam při obhlídce pozvala dál žena, která měla na bytě podnájemníka – podle ní vraždu spáchal a „zrovna teď“ se na oba díval z balkonu, za záclonou. Polák obřího vzrůstu měl na čele jizvu od potyčky s Ukrajinci. Major Lottes mu namluvil, že to vyšetří, a pozval ho na oddělení k sepsání protokolu. Tam ho zatkli. Později na balkoně našli vražednou zbraň, nataženou a s nábojem v komoře.