Trápím se. Hledám psa

Moc se omlouvám, ale dnes nejsem schopná komunikovat, protože jsem úplně hotová. Když na to myslím, zase řvu a klepu se. Představte si, že mi dnes v noci ve 3.15 zvonil telefon. Rozespalá ho vezmu a docela normální mužský hlas, ani opilý, ani s nějakým přízvukem, se mě ptá, jestli ještě hledám psa. Okamžitě jsem se probrala a odpověděla, že samozřejmě všechno platí. A neznámý hlas na to: "On byl čipovaný, že? Tak to byl on! Nejdřív jsem ho praštil trubkou, a když jsem ho stahoval, tak z něj vypadlo něco, co vypadalo jako baterie do digitálních hodinek" Já nevím, jak to skončilo. Snad jsem zavěsila. Vůbec jsem nespala. Vzala jsem si prášky na uklidnění. Pořád mi to běhá hlavou. Bohužel volal nevím z čeho, ukázalo se mi žádné číslo. Jsem z toho fakt na zhroucení. Tříletý kanadský retrívr Zrzeček se ztratil dvanáctého prosince minulého roku. Stalo se v parku na Kavčích horách poté, co děti hodily mezi psy dělobuch. Na onu nešťastnou procházku si s ním vyšla dcera majitelky, která ho pak hledala bez přestávky třicet šest hodin, než se to vůbec odhodlala říci matce. Rodina oblepila letáky snad úplně všechno, házeli je i do schránek vilek v okolí, kontaktovali městskou policii, psí útulky pomalu po celé republice, vypsali odměnu deset tisíc, den co den zastavovali pejskaře a vyptávali se a doufali. Výsledek? Nula. Pes zmizel. "V počátcích ho nic nepřejelo, kafilerka ho neodvezla, dcera se tam chodila dívat, co ta prohlédla přejetých rezavých psů," říká majitelka Olga Malá. "Sjezdili jsme, co bylo únosné. Snad desetkrát jsme byli v Berouně, za Krušovicemi jsme se byli podívat na zrzavého psa u cikánů, ale nejde jet tři sta kilometrů jen kvůli tomu, že někde viděli zrzavýho psa, to prostě nejde. Volal dokonce pán z Mohelnice, prý viděl Zrzečka ve špatném stavu tam někde u potoka. Kdosi z Hané tvrdil, že psa zahlédl na sídlišti Sport. V Ostravě ho prý viděli. Taky na Konopišti. Na Štědrý den uprostřed rozdávání dárků volá pán, že se na zahradě u sousedů objevil náš pes. Dcera sedla do auta a jela tam. Já si říkám: je to tady! Můj nejhezčí dárek k Vánocům. Hned jsem pod stromeček přinesla Zrzečkovy dárky, měl je připravené a zabalené. Dcera se vrátila s prázdnou. Prý to byl setr." Pak začaly chodit ty esemesky: Pošlete 700 Kč kredit a já vám vydám psa, nebojte, vím, že ho máte rádi. Nebo: Psa má v kleci vietnamská komunita. Vše vyvrcholilo nočním telefonátem, kdy žádné číslo líčilo, co se psem učinilo. O týden později se hororové žádné číslo ozvalo znovu s tím rozdílem, že do telefonu tajemně mlčelo. "Kouřím jak urvanej vagón, nespím, jím prášky, budím se hrůzou, že je přejetej, to by člověk nevěřil, co je přejetejch psů. Jedna z nejhorších věcí je ta, že nevím, jestli Zrzeček je, nebo není," uvažuje paní Malá. "A když vám pak nějaký prase zavolá v noci." Ale pořád si myslím, že ho třeba někdo má. Kolegyně našla psa a starala se o něj skoro dva měsíce, než se přihlásili majitelé. Pyšně jim vykládala, že mu na přilepšenou koupila speciální výživné krmivo. Takže jim udělala ze závodního chrta kouli." A ještě jedna relativně povzbudivá historka navrch: Ten den hustě sněžilo. Olga Malá parkovala v Praze 1 v Lazarské a dostala botičku. Dva městští policisté ji přišli odmontovat. Byli příjemní, dokonce začali odmetat zachumelené auto. Dali se do řeči, paní se svěřila, že se jí ztratil pes. "Neříkejte, že Zrzeček," zareagovali muži zákona. "Fotka visí u nás na nástěnce," vysvětlili vzápětí nesmírně překvapené ženě. Olga mezi psy v podstatě vyrostla. Tvrdí, že ji (samozřejmě když nepočítá rodiče) vychovali dva němečtí ovčáci. V bytě 1+1 žili babička, děda, rodiče, Olga a dva až tři němečtí ovčáci. Hafani zaujímali v rodině jedno z prvních míst, ne-li ovšem to úplně první. Což je ostatně dobře patrné ze staré černobílé svatební fotografie Olžiných rodičů. Jedná se o na první pohled běžné svatební foto. Nevěsta v bílém, vedle ženich, kolem hlouček svátečně oblečených svatebčanů. Ale kdopak nám to důstojně nesedí úplně vpředu, na tom nejčestnějším místě? Německý ovčák! Takovou svatební fotografii svět neviděl. Potomek těchto rodičů musel zcela zákonitě psímu kouzlu naprosto propadnout. "To se nedá ani říct, co to bylo za úžasné zvířátko," popisuje Olga Zrzečka. "Zlatíčko chovací mazlicí. S růžovým čumáčkem. Lidi mi už nabízeli psa, ale nejsem připravená. Támhle mám pro Zrzečka vánoční dárky. Vozila jsem ho všude s sebou, byl zvyklý jezdit. Co jestli někomu skočil do auta? Ale už si nemohu dát inzerát, mám strach ze zlých reakcí." S rasou zvanou kanadský retrívr, přesněji Nova Scotia Duck Tolling Retriever, si majitel bezesporu užije spoustu legrace. Tento typ psa byl totiž vyšlechtěn k pobavení kachen. Modelová situace v zemi plné jezer: Z lesa vyběhne liška a skotačí na břehu. Zvědavé kačeny připlouvají to omrknout, a jak se přiblíží na dostřel lovců, mohou psát závěť. Hravý kanadský retrívr vypadá trochu jako liška, poskakuje na břehu vodního toku taky jako liška a závěrem navíc zesnulé kačeny aportuje. Třeba existuje ještě nějaká naděje, že Zrzeček někde na břehu rybníka straší kachny.