Smutek tří sester

Poslednímu patru renovovaného domu v Habartově na Sokolovsku, kousek od autobusového nádraží, by se klidně mohlo říkat "U Šeffnerů". Jejich rodina tam koupila od města dva byty. V tom prvním, 3+1 vlevo od schodiště ve druhém patře, bydleli manželé Eva (†43) a Jaroslav (†48) se dvěma dětmi - Lucií (16) a Evou (20). Jejich třetí a nejstarší dcera Pavla (24) žila v bytě 2+1 naproti přes chodbu se svým přítelem Antonínem (26). Minulý víkend, někdy v noci nebo nad ránem ze soboty na neděli, zardousil manžel Jaroslav svou ženu a pak si podřezal žíly na rukou. V pokoji vedle spaly obě jejich dcery. Neslyšely nic. Naštěstí. Jinak mohlo být obětí vražedného šílenství možná i víc. Obývací pokoj u "mladých", tedy u Pavly Šeffnerové a jejího přítele, svítí čistotou. Z plovoucí podlahy by se dalo jíst, úhledná je i sedací souprava, stolek, televize a skříňka. Byt pořád ještě zařizují a jak říká Pavlina teta, sestra její zavražděné maminky, Marie Aronová, "po tom, co se stalo naproti" museli přemístit kusy nábytku z bytu do bytu. Snad kvůli krvi sebevraha, snad kvůli vzpomínkám… Když se "to" stalo, začalo se o Šeffnerových říkat i psát spousta věcí. Prý spolu žili jen jako druh a družka a svoje děti měli "na divoko". Že byli chudí jako kostelní myši, že si půjčovali, kde mohli, a že jejich zoufalství se natolik stupňovalo, že smrt byla jediným řešením. To vše byly buď výmysly, smyšlenky, nebo svědectví z druhé ruky! Faktem totiž je, že rodina Šeffnerových nouzí netrpěla. Otec pracoval v Sedleckých dolech v Božíčanech, jezdil s buldozerem. I když byl vyučený zámečník, život ho donutil ke změně profese. Teď odkrýval nová ložiska uhlí a odstraňoval z nich ornou půdu, pracoval i na rekultivaci hald. Matka měla práci v místní keramičce a o peníze doma nouze nebyla. Tím spíš, že do rozpočtu přispívala i nejstarší Pavla, kterou zaměstnala zdejší pěstírna žampiónů. Proto si rodina mohla dovolit složit za oba byty zálohu téměř sto tisíc korun a pravidelně je spláceli. Eva mohla v klidu odmaturovat, Lucie zase složit přijímačky na střední odbornou školu oděvní. Všichni žili v klidu, spokojeně, opravdu se měli rádi a ve všem si vycházeli vstříc. Policejní důstojník, který je s tragédií v Habartově detailně seznámen, ale který nechtěl být jmenován, k tomu lakonicky řekl: "Vyšetřování neprokázalo absolutně žádné vnitřní neshody nebo pnutí v rodině, nic, co by mohlo být příčinou vraždy a sebevraždy. Šeffnerovi žili příkladně, okolí je respektovalo, s nikým - ani s orgány státní správy - nikdy konflikty neměli." "Na montážích se táta změnil…" Zhruba před třemi měsíci dostal Jaroslav Šeffner od svého zaměstnavatele nabídku, která se neodmítá. V Telči se naskytla montážní zakázka a on, známý svou pracovitostí i svědomitostí, ji dostal na starost. Vyfasoval služební felicii a každé pondělí brzy ráno se vydal z pětitisícového Habartova na Moravu. V pátek večer se vracel, unavený, ale šťastný, že je zase doma. U dětí a u manželky, kterou stále vřele miloval. Tenhle koloběh odjíždění a návratů běžel hladce asi dva měsíce. Pak se pan Jaroslav změnil. Ač je to k nevíře, všechny jeho dcery i další příbuzní shodně tvrdí, že se z něho téměř přes noc stal úplně jiný člověk. První projevy nezvyklého otcova chování rodina zaznamenala 3. září. Přítel prostřední dcery Evy tehdy slavil v nedalekých Bukovanech svoje narozeniny a rodiny obou mladých lidí si chtěly společně posedět. Společně grilovali na zahradě maso a měli dobrou náladu. Jaroslav Šeffner na chvilku kamsi zmizel a všichni si mysleli, že šel tam, kam občas musí každý. Po jeho návratu bylo ale jasné, že se něco stalo. Otec zbledl, těžce dýchal, potil se a držel se za srdce. "Opřel se o zeď domu, chytil mě a Evu za ruku a chtěl, abychom ho odvezli do nemocnice," vzpomíná na ten den Pavla. Zavolali záchranku, vysvětlili, že se o otce asi pokouší infarkt a poprosili, aby vůz s lékařem jel jejich autu naproti. "A řekněte doktorům, že v sobě mám silné léky na srdce," požádal otec, přestože nikdy nic podobného nebral. Pavla nicméně jeho vzkaz dispečerce záchranné služby vyřídila. Druhým uchem slyšela tátu, který dodal: "Já sám jsem si nic nevzal, to mi tady dal někdo do jídla." Na pohotovosti v Sokolově dali panu Šeffnerovi injekci na uklidnění a poslali ho domů. Tam spal až do rána, sobotu i část neděle proklimbal a odjel zpátky do Telče. Když se za týden vrátil, bylo hůř. "To jsem měla narozeniny, bylo mi šestnáct," vzpomíná na 10. září nejmladší Lucie. "Táta mi poprvé v životě nedal žádný dárek, jenom mi popřál." Vypadal tehdy velmi unaveně, ale protože se nikdy nesvěřoval, nevyptával se ho nikdo na nic. Až do chvíle, kdy otec jen tak prohodil: "Budu od vás muset odejít." Všichni strnuli a jeho žena, paní Eva, se nevěřícně optala na důvod a zda to vůbec myslí vážně. "Musím, necítím se tady bezpečně, já prostě musím pryč," zopakoval otec a pak celý víkend už s nikým nepromluvil. Nereagoval na pokusy o zapředení rozhovoru, buď seděl u televize, nebo spal. Časně ráno v pondělí 13. září sedl do auta a odjel do Telče. Nevěděl ale, že se jeho žena Eva mezitím spojila s jeho zaměstnavatelem a poprosila ho, aby dal manželovi alespoň týden dovolené. Dohodli se, že Šeffner to pondělí ještě odpracuje a pak se bude moci vrátit domů. Pozdě v noci opravdu přijel. Poslední společný týden Oba manželé strávili celý svůj poslední týden života spolu. Paní Eva měla chřipku, a tak musela zůstat doma také. Svého muže měla na očích od rána do večera. Brzy poznala (snad se v tom jen ujistila), že žije s člověkem, který se jejímu milovanému manželovi vůbec nepodobá. Nakonec se jí přiznal. "Táta řekl, že když se naposledy vracel domů, ztratil paměť," vybavuje si nejstarší Pavla. "Najednou prý vůbec nevěděl, kde je, jak se jmenuje a kam jede. Musel zastavit, chvíli se procházel, dal si kávu a pak se mu paměť vrátila. Ale mamce zároveň úplně klidným a tichým hlasem řekl, že ví, že ho chce otrávit." Manželka reagovala rezolutně - musíš k psychiatrovi. V úterý 14. září oba navštívili MUDr. Janu Pechovou v její privátní psychiatrické ambulanci v Sokolově. A pak podruhé, v pátek 17. září. "Ano, pana Šeffnera jsem ošetřovala. Jeho stav jsem vyhodnotila a myslím, že tam manželský konflikt byl," řekla lékařka tuto středu Nedělnímu Blesku. "Byl to dospělý člověk, jeho hospitalizaci nebo dokonce izolaci nařídit nemohu. Předepsala jsem mu léky." To je pravda, ale tři pozůstalé dcery s rozpaky poukazují na to, že recept dostal jejich otec až v pátek ("proč ne už v úterý?" ptají se). Protože léky musela lékárna v Habartově objednat, zůstal pan Šeffner bez nich. Jeho podezíravost se mezitím stupňovala, začal si myslet, že má i krev plnou jedovatých látek. V sobotu odjel do sokolovské nemocnice, na toxikologii, aby mu udělali její rozbor. Když neuspěl, namířil do Karlových Varů se stejnou prosbou, rovněž marně… Ve stejné době zašla jeho žena na sokolovskou neurologii a jejímu primáři MUDr. Vaňkovi manželův stav popsala. "Je to vážnější, než si myslíte. Přiveďte mi ho zítra kolem druhé," dozvěděla se prý (pozn. aut. - primář Vaněk si nevybavuje, že by s paní Šeffnerovou v sobotu hovořil, Pavla a Lucie trvají na tom, že v nemocnici byly spolu s matkou a že ke konzultaci s primářem skutečně došlo). Noc manželského vraždění Jaroslav Šeffner přijel domů něco po půl desáté večer a šel si hned lehnout. Dcera Pavla si sedla k jeho posteli a vysvětlila mu, že ho s matkou a ostatními zítra doprovodí do nemocnice, že ho chce vidět pan primář. "Neboj se, táto, určitě ti pomůže a my tam budeme s tebou." Pak mu dala pusu na dobrou noc, stavila se na chvíli ve vedlejším pokoji u Lucie a Evy a odešla do svého bytu. Nikdo netušil, že tuto noc táta s mámou nepřežijí…. Ráno, kolem půl desáté, se první vzbudila Lucie. "Zarazilo mě ticho, nejdřív vždycky vstávala maminka a dělala snídani. Ale teď jsem neslyšela nic. Tak jsem vzbudila Evu a šly jsme k ložnici našich." Tam bylo zamčeno, a tak obě dívky zaklepaly na dveře. Ozval se otec. "Tati, budete už vstávat? My připravíme snídani," řekla Lucie. "Dobře, my s maminkou za chvilku přijdeme," zněla otcova odpověď. Uplynula dlouhá čtvrthodina a najednou se ozvala dutá rána. Lucie s Evou se nahrnuly ke klíčové dírce ložnicových dveří, ale… "…uviděli jsme jenom kousek maminčiných nohou, jak vyčnívají zpod přikrývky. Volaly jsme, a když nikdo neodpověděl, utíkaly jsem pro Tondu k Pavlíně do bytu." Antonín dveře do ložnice otevřel náhradním klíčem. Paní Eva ležela uškrcená na posteli, přikrytá až po krk. Její manžel spočíval na podlaze mezi dveřmi a skříní, od zápěstí obou rukou se mu šířila rudá kaluž. Byl také mrtvý. Ani rychlý příjezd sanitky a policie už nemohl ničemu pomoci. "Táta to udělat určitě nechtěl, něco se s ním stalo. Ale co? Kdo to ví?", zoufají si Pavla s Evou a Lucií. Co je v životě čeká bez těch nejmilovanějších? Manželé Šeffnerovi budou mít pohřeb zítra v sokolovském krematoriu. Společný.