A tak to vypadá v pekle

Češi trvají na obnovení trestu smrti! Opětovné zavedení nejtvrdšího verdiktu - popravy - si podle nejčerstvějších průzkumů přeje více než 56 procent obyvatel České republiky. Ve světě přitom neustále roste počet odpůrců hrdelního trestu. Důvodem jsou i tři otřesné fotografie ze zpackané popravy, které v rámci svého tažení proti trestu smrti zveřejnil americký soudce Shaw... Tyto fotografie plné krutosti měly změnit justici Spojených států. Florida jako jeden ze čtyř amerických států totiž stále provádí nehumánní popravy elektrickým proudem jako na běžícím pásu. Jeden z významných floridských odpůrců »šibenice« - soudce Shaw - vzal proto celou věc do svých rukou. Na internetu zveřejnil tři snímky z popravy vraha Allena Lee Davise. Ty si od té doby prohlédlo přes milión zájemců z celého světa, z nichž naprostá většina odsoudila brutalitu, s jakou byl odsouzený zprovozen ze světa. "Chceme zastavit tu ostudnou praxi. Spojené státy jsou jedinou zemí na světě, kde se popravuje na elektrickém křesle. Mysleli jsem si, že záběry z popravy budou platit víc než tisíce slov. Ale ani pohled do zmučeného obličeje odsouzeného nebrání státním úřadům, aby popravovaly další lidi," říká soudce. Proto sepsal nejbrutálnější zážitky z poprav, které se »katovi zrovna nepovedly«. Zde jsou: 8. červenec 1999 - do popravčí místnosti kráčí Allen Lee Davis. Byl shledán vinným, že zavraždil cizí ženu a její dvě děti. Jeho zločiny byly hyenistické a neomluvitelné. Stejná ale byla podle soudce Shawa i poprava. Muž strašlivým způsobem trpěl. "Deset minut předtím, než do něj pustili proud, polohlasně něco mumlal. Zjistili jsme, že se modlí. Když do jeho těla udeřil první výboj, mumlání se změnilo v nelidský řev plný nesnesitelné bolesti. Oči mu lezly z důlků a z celého těla se kouřilo. Pak mu prasklo srdce a krev se vyvalila z hrudního koše plným proudem na sněhobílou košili. Když mu sundali z obličeje masku, bylo zřetelně slyšet něco jako povzdech, nebo jako by chtěl ještě něco říct. Tyto hrozné okamžiky mne dodnes pronásledují dnem i nocí," vzpomíná jeden z 12 novinářů, který byl Davisově popravě přítomen. Pokračuje soudce Shaw: "Ze strany státu Florida to nebyl akt odplaty na muži, který se provinil třemi vraždami. To byla další barbarská vražda." Davis byl prakticky udušen koženým páskem, který přidržoval jeho hlavu k elektrickému křeslu. Není to přitom jediný případ popravy na elektrickém křesle, která se zvrtla. "Jsou popsány kauzy, kdy popravovaným shořela celá tvář a ještě dlouho po popravě se jim kouřilo z vypáleného obočí. Časté jsou obrovské výlevy krve z nosu, odsouzenci mívají na temeni dlouhé hluboké šrámy. Všude v popravčí místnosti je cítit vtíravý pach škvařeného masa." Při popravě Jesse Tafera 4. května 1990 šlehaly odsouzenému z hlavy půl metru dlouhé plameny. Kat musel zapnout proud celkem třikrát. Soudní lékař potvrdil, že Tafero umíral v příšerných bolestech přes sedm minut. Hned při další popravě »mexického vraha« Mediny došlo k jiným otřesným událostem. Když prokazatelně mrtvé tělo ohledával koroner, začaly se Medinovi pohybovat čelisti. To trvalo čtyři minuty a někteří přítomní vypověděli, že se Medina ještě pokoušel dýchat. Iniciativy soudce Shawa a dalších aktivistů nesou alespoň nějaké ovoce. Některé americké státy už přešly k humánnějším popravám smrtícími injekcemi. Trest smrti u nás
Krvavý byznys: Katem za 600 korun
Popravy mají dlouhou tradici. V českých zemích byli ve středověku zločinci čtvrceni, lámáni v kole, upalováni, naráženi na kůl, stínáni nebo věšeni - záleženo na prohřešku i krutosti kata. V novodobých dějinách českého státu se k nejvyššímu trestu sahalo méně často. Tedy pokud nepočítáme období druhé světové války a éru nechvalně známého kata Aloise Weisse, který ve věznici na Pankráci v prostoru tzv. sekyrárny dokázal gilotinou sprovodit ze světa i 29 lidí denně. V padesátých letech vraždili především komunisté, kteří si tak upevňovali politickou moc. Většina poprav byla vykonána velmi krutým způsobem. Lidé byli oběšeni. Oprátka přitom byla zavěšena na kladce připevněné na vztyčeném prkně. Odsouzený si tak nestrhl vaz, ale udusil se. Agónie trvala až patnáct minut. Takovou šibenici měla každá krajská věznice. Teprve po roce 1954 se odsouzení popravovali výhradně na pražské Pankráci - na nádvoří věznice, které kati navíc osvítili silnými světlomety, takže poprava byla vidět ze všech okolních domů. Popravčí byli vybíráni z řad dobrovolníků, které lákala odměna 600 korun. Ve druhé polovině 50. let se popravy více zlidštily. Smrt přicházela do zvláštní místnosti v suterénu a používal se popravčí nástroj, který trestance okamžitě usmrtil. Poslední poprava v českých zemích se konala 2. února 1989, kdy byl na Pankráci oběšen Vladimír Lulek (35) z Hradce Králové. Ten v opilosti zavraždil manželku, její tři děti a vlastní dceru. Poslední popravenou ženou byla 12. 3. 1975 Olga Hepnarová (24). Ta vjela úmyslně nákladním automobilem mezi lidi na zastávce tramvaje v Praze 7. Jako motiv svého činu uvedla »vyrovnání účtů se společností«. Na následky jejího činu zemřelo osm lidí, šest bylo těžce a šest lehce zraněno. Trest smrti byl u nás definitivně zrušen 1. července 1990. Od těch dob počet zastánců »šibenice« pomalu, ale jistě klesá. Ještě v roce 1992 po obnovení trestu smrti toužily tři čtvrtiny obyvatel. Dnes je to přes padesát procent, tedy stále ještě nadpoloviční většina. Počet hlasů volajících po hrdelním ortelu roste vždy, když se objeví nějaký krvavý případ - například smrt malé Terezky Čermákové nebo brutální vražda babičky... Exkluzivně pro Nedělní Blesk
Vrah Kutílek k trestu smrti
"Laická veřejnost a v poslední době i část odborné veřejnosti začíná zastávat ve vztahu k vězňům tzv. zásadu odvety. Je to zásada primitivní, krutá, nehodná 21. století a tajemství její obliby je v její jednoduchosti a domnělé absolutní spravedlnosti. Právo je součástí života celé společnosti a když se budou formovat a probouzet tyto primitivní pudy, pak už není daleko k bezpráví." Michal Kutílek, který si nyní odpykává trest ve věznici Mírov, byl v roce 1995 odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí za několikanásobnou vraždu. Kutílek, vězněný dvanáctkrát za méně závažné činy, byl v roce 1990 propuštěn na svobodu na prezidentskou amnestii. Společně s komplicem pak během několika dnů zastřelil nočního hlídače, ubodal dvě sedmnáctileté stopařky, zastřelil pražského taxikáře a přepadl řidiče kamiónu. Ten útok přežil a pomohl zločince usvědčit.