Realita v první linii: Možná by k zákazům mohli přidat i trochu cukru, míní autobusák Fanda (34)
Je to už rok, co se život v České republice změnil k nepoznání. Po světě se začal šířit virus a spolu s ním i strach. Pandemie onemocnění covid-19 téměř zastavila společenské dění, možnost cestování, ale i tak běžné věci, jako je třeba chození do práce. Poslední zmíněná položka ale neplatí pro občany, kteří pracují v takzvané první linii. Nejsou to ale jen záchranáři či policisté, kteří každý den riskují své životy pro dobro ostatních. Neobešli bychom se ani bez prodavaček, řidičů MHD nebo pošťáků. V seriálu Blesku přinášíme rozhovory s těmi, jejichž profese je právě jednou z těch nejvíce dotčených.
Řidič autobusu František Lukeš (34) dříve jezdil dálkové zahraniční linky, koronavirová pandemie mu ale trasu výrazně pozměnila. Potkat se s ním teď můžete třeba na lince Sušice - Nalžovské Hory. Odtud jednou za dva týdny vyráží domů, do dvě stě kilometrů vzdáleného Klášterce nad Ohří.
Jak vypadá váš běžný den, co se změnilo proti době před covidem?
Situace před covidem se mi změnila hodně. Byl to v podstatě obrat o 180 stupňů. Jezdil jsem zejména do zahraničí. Byla to ta práce, co vás hodně baví, kdy každý den máte zážitky a poznáváte místa, na která byste se v životě nepodívali. V současné době jezdím linky, kdy vstávám ve čtyři ráno a končím v pět odpoledne. U této práce víte, kdy začnete a kdy skončíte, a tak člověk pomalu zjišťuje, že mu to vlastně vyhovuje.
Jaká je realita přímo u vás - je jiná, než slyšíte v médiích?
U nás se covidu bohužel teď věnujeme docela dost, protože jsou kolem mě kolegové, kterým se covid nevyhnul, ostatně i já jsem si tím prošel, byť v lehčí formě. Takže skutečně jsme dost opatrní, ale je pravda, že média by mohla nabízet i více pozitivních zpráv.
Jak se měnila situace během 1., 2. a 3. vlny?
Řekl bych, že teď během třetí vlny docela přituhuje. Pozoruji to nejen kolem sebe v zaměstnání, ale i u svých blízkých, a to jak v rodině, tak u přátel. Během první vlny jsme měli sice na začátku strach všichni, ale pak to opadlo. V podstatě jsme neznali nikoho, kdo tu nemoc má, začali jsme to brát na lehkou váhu.
Druhá vlna byla o pochybách. A popravdě bych si tím už projít nechtěl. Ta bezmoc, kdy nevíte, co bude dál, byla docela frustrující.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
