Realita v první linii: Zažíváme zdravotnickou apokalypsu, tvrdí zdravotní bratr Vilém
Je to již téměř rok, co se život v České republice změnil k nepoznání. Po světě se začal šířit virus a spolu s ním i strach. Pandemie onemocnění covid-19 téměř zastavila společenské dění, možnost cestování, ale i tak běžné věci, jako je chození do práce. Poslední zmíněná položka ale neplatí pro občany, kteří pracují v takzvané první linii. Nejsou to ale jen záchranáři či policisté, kteří každý den riskují své životy pro dobro ostatních. Neobešli bychom se ani bez prodavaček, řidičů MHD nebo pošťáků. V seriálu Blesku přinášíme rozhovory s těmi, jejichž profese je právě jednou z těch nejvíce dotčených.
Už jako kluk chtěl dělat ve zdravotnictví. O ničem jiném nepřemýšlel. To se mu splnilo. Vilém Románek (22) z Napajedel absolvoval Střední zdravotnickou školu ve Zlíně a 1,5 roku pomáhá na oddělení ARO v Krajské nemocnici Tomáše Bati.
Jak vypadá váš běžný den, co se změnilo proti době před covidem?
Dramaticky se změnil celý náš život, jak osobní, tak pracovní. Osobní v podstatě žádný není. Navýšil se počet směn. Několik měsíců máme třeba 18 „dvanáctek“. Změnil se přístup k pacientovi. Teď jde o to udržet pacienta při životě. Umírají lidé, kteří by mohli žít ještě dalších 30 let. Říkám to nerad, ale jedeme teď jako roboti a není prostor na psychickou stránku pacienta. Musíme vymýšlet veškeré možné kombinace, abychom tělo znovu nastartovali. Bohužel teď odpadá i ta stránka smyslová. Jsme v náročném oblečení a máme minimálně tři vrstvy rukavic. Pro nás, zdravotníky, jsou nesmírně ruce důležité, nejen pro vlastní cit při práci, ale teď se nemůžeme pacienta dotknout, obejmout ho. Všechno se dramaticky změnilo v našem oboru i v životě. Vidíme, jak je covid-19 zákeřný a co dokáže.
Jaká je ta realita přímo u vás, je jiná než v jiných regionech?
Aktuálně je relativní klid, ale v listopadu a prosinci jsme byli úplně plní. Obávám se, že je to ticho před další bouří.
Jak se mění situace během první, druhé, třetí vlny?
Jednoznačně k horšímu. Na jaře jsme měli první suspektní pacienty, přistupovali jsme k nim, jako by byli pozitivní, byť to nebylo ještě potvrzené. Začali jsme pracovat v plné ochraně, ale nejprve jsme tu situaci považovali spíš za nějaké branné cvičení. Že je situace vážná, nám došlo během
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
