29°C
Komentář: Popravy, čistky a stabilita. Západ si opět hýčká islámského despotu
Je to ironie, ale každý skutečný demokrat musel slavit, když viděl armádní puč v Turecku. Ano, armádní puče ve světě úplně nenosí demokracii, jak víme nejen z islámského světa, ale i ze zkušenosti s jihoamerickými juntami: obvykle následují krvavé diktatury. Jenže Turecko je opačný případ. Tady armáda obvykle zasahuje, když k diktatuře míří demokraticky zvolení prezidenti a premiéři.
A právě to se v Turecku už nějakou dobu děje, co se tam chopil moci prezident Recep Tayyip Erdogan, kýčovitý islamista s egem, co se nevejde ani do jeho nového tisícipokojového paláce trumfujícího i Versailles krále Slunce.
Nenechte se mýlit tím, že je Erdogan demokraticky zvolený: demokraticky zvolit se kdys nechal i Adolf Hitler, aby mu upjatí demokraté nevyčítali deficit mandátu. Až potom trochu ujel. V naoko demokratickém Turecku už nějakou dobu chodí do vězení i nepohodlní novináři.
Z historie diktátorů se nyní učí i Erdogan. Aby mohl popravit pučisty včetně nepohodlných generálů, soudců a prokurátorů, potřebuje znovu zavést trest smrti. Ten Turecko zrušilo, když předstíralo, že je v podstatě sekulární demokracií, kde se lidé jen trochu víc modlí k Alláhovi, zatímco EU předstírala, že se tato země jednou stane jejím členem. Teď Erdogan vykrádá nejhorší diktátory: nažene do ulic houf svých příznivců, přesvědčí je, že si pučisté zaslouží smrt, načež se při jeho znovuzavedení zaštítí hlasem ulice.
Erdogan, jenž z Turecka udělal průjezdní dálnici nejen pro fanatické bojovníky Islámského státu, ale i pro převážně muslimské běžence mířící do Evropy, už dávno členství v EU nepotřebuje. Tu totiž drží pod krkem právě tím, že reguluje proud migrantů, jichž se i v Česku hrozíme hůř než cesty po D1. Navíc nic moc neriskuje: i jeho stále islamističtější a autokratičtější Turecko je členem NATO, kde má druhou největší a – na rozdíl od evropských zemí – taky bojeschopnou armádu. Turecku by munice nad Libyí druhý den nedošla jako Britům a Francouzům.
Přitom se znovu jen opakuje historie, byť jako vždy trochu jinak. Západ si Erdogana hýčká kvůli stabilitě, stejně jako si kvůli ní v minulosti hýčkal Muammara Kaddáfího, Saddáma Husajna, a než to trochu přehnal s expanzí na západ, tak i Hitlera. Kdybych celý den mohl sedět u internetu a ukájet se perverzními spikleneckými teoriemi, skoro bych uvěřil, že si Erdogan puč zorganizoval sám. Teď totiž konečně zase vykročí vpřed, jak si přeje.
Puč v Turecku má svoje klady. Ukáže, jaký ten svět ve skutečnosti je. Nelze přehlédnout lavírování západních demokratů. Jednou Erdogan ne, pak zase ano (uprchlická krize), teď zase ne (čistky po puči). Už by se v tom chlapci měli zorientovat. A hlavně přestat lidem lhát.