Šéf Sotia Špíšek v Hráčích: Dojemné vzpomínky na Kellnera! Super myšlení i černý humor

Když se řekne imunolog, ještě než se vlastně řekne generální ředitel nejlépe financovaného soukromého vědeckého projektu v Česku, tak co ta práce obnáší? Je to hlavně vysedávání v laboratoři?

„Já jsem vzděláním imunolog, vědec a zároveň atestovaný dětský lékař, a abych získal to vzdělání, tak jsem musel hodně času strávit v nemocnici, musel jsem strašně moc času, dnů i nocí strávit v laboratoři při vědecké práci, ale v okamžiku, kdy moje vědecké skupiny dospěly do stavu, kdy už máme projekty, o kterých si myslíme, že stojí za to je posouvat směrem třeba do klinického hodnocení, tak už je to pro mě hlavně o práci manažerské, koordinační, o vytváření prezentací, o psaní vědeckých článků. Já sám rukama už v laboratoři nepracuji, ale když děláme v Ostiu exkurze, umím pořád ještě poměrně realisticky předstírat, že tomu všemu vybavení v laboratoři rozumím a že vím, jak se používá.“

Proč jste si vybral medicínu? Je to třeba nějaké povolání, které se ve vaší rodině dědí z generace na generaci?

„Já tuhle otázku občas dostávám, odpověď jsem si na ni ale dodneška nepřipravil, protože to nebyl vědomý proces. Vždy jsem se dobře učil a nedělalo mi problém obsáhnout znalosti, které byly považovány za memorování. Co jsem si přečetl, jsem si většinou pamatoval. Končil jsem střední školu pár let po revoluci a na konci gymnázia jsem začal cítit, že medicína je vzdělání, které člověku otevírá dveře do světa. Je u ní perfektní, že to, co se naučíte na českých školách, včetně terminologie, je hodně jednoduše přenositelné do zahraničí, protože se řada termínů učí latinsky, anglicky.“

A kam vám to ty dveře otevřelo?

„První se otevřely na konci studia na první lékařské fakultě. Já se v pátém ročníku, rok před koncem školy, naprostou náhodou ocitl na konkurzu, z něhož se vybrali tři nebo čtyři lidi ke studiu v USA. Původní koncept mluvil o Harvardu, nakonec jsme ten čas strávili na univerzitě v Massachusettsu, která je od Harvardu půl hodiny jízdy vlakem. Ale byla to fantastická zkušenost, která mi ukázala, jak vypadá svět moderní vědy, moderní medicíny. Tehdy mi došlo, že to chci opravdu dělat a chci to dělat na špičkové úrovni.“

Martin Roman v Hráčích prozradil: Akcií ČEZ jsem si „odnesl“ za miliardu korun

Ve které části vašeho životního příběhu přišel Petr Kellner?

„V roce 2007 jsem se vrátil z postgraduálního pobytu z USA zpátky do Prahy motolské nemocnice, kde jsem dělal doktora a kde jsme měli vědecký tým. Ze Spojených států jsem se vrátil s dlouhodobým projektem, v němž se snažíme pochopit, jestli a jak imunitní systém člověka dokáže rozpoznat nádorové buňky a přijít na to, jak nastartovat imunitní reakci proti těmto buňkám a použít to v onkologii. Když člověk dělá vědu a daří se mu, jeho objevy jsou publikovány ve vědeckých časopisech. Já dodnes nevím, jak se to stalo, ale po nějaké době jsme byli já a moje dlouholetá spolupracovnice a tehdy šéfka, profesorka Bartůňková, kontaktováni okolím Petra Kellnera. A to s tím, že PPF uvažuje o aktivitách v oblasti vývoje léčiv a biotechnologií.“

Jaké bylo první setkání s Petrem Kellnerem, který se snažil být nenápadný, nerozpoznatelný od zbytku? Jak na vás působil?

„Stejně tak, jako na mě působil po celou dobu, kdy jsem měl s ním spolupracovat. Byl to, jak říkáte, civilní člověk. Upoutal mě na něm smysl pro ironii, smysl pro zlehčení, pro černý humor. Od první chvíle mě to bavilo. Zároveň měl jasnou vizi a jasně věděl, že chce část prostředků firmy PPF napřít směrem k výzkumu v oblasti onkologie, ale než udělal rozhodnutí, jak přesně, dovedl si o tom strašně dlouho povídat. To mi utkvělo v paměti, že my dva profesoři z motolské nemocnice jsme si v podstatě rok povídali dvakrát, třikrát týdně o tom, co si myslíme, že by dávalo smysl dělat. A on si to rozhodnutí, že založíme firmu Sotio, rok analyzoval. Jeho proces byl velmi strukturovaný.“

Co znamená Sotio?

„Název Sotio, neznamená nic. Vznikl tak cíleně a je výsledkem počítačového algoritmu, který dává dohromady shluky písmen. V okamžiku, kdy usoudí, že je změť písmen dost libozvučná, zkontroluje, jestli to náhodou něco neznamená. Postupem času se ukázalo, že snad existuje v jižní Africe nějaká vesnice, která se tak jmenuje.“

Vy jste kdysi řekl, že pro Petra Kellnera bylo Sotio životním projektem. Jak jste to myslel?

„To zní hodně zabarveně, ale Sotio bylo rozhodně projektem Petra Kellnera a byl to projekt, který ho bavil. Často jsme si povídali o tom, že ve Spojených státech existuje řada univerzit, které mají soukromé mecenáše a že je to skvělá filantropická aktivita, která zaručuje těm univerzitám prostředky na výzkum a posouvá lidské vědění dál. Tyhle debaty ho bavily jednoznačně. Potom došlo k okamžiku, kdy si řekl, že je svět biologie a onkologického výzkumu fascinující a že stojí za to do toho dát finanční prostředky. Ale když jsem použil sousloví »životní projekt«, myslím to tak, že na něm byla po celou dobu dění kolem Sotia vidět vášeň. Možná proto, že to bylo úplně jiné, než zbytek aktivit PPF, ale s úžasem jsem třeba pozoroval, že si přečetl učebnici imunologie. Najednou jsme spolu seděli a začali si povídat o bílých krvinkách. Řada jeho podnětů byla často velmi relevantních, trefných.“

Umíte mi říci, kolik PPF už do Sotia investovala a jestli se jí vůbec něco vrátilo?

„My se zabýváme vývojem potenciálně nadějných látek, které by se mohly stát léky v onkologii. Vývoj léků je extrémně drahá a riskantní záležitost.“

Myslíte riskantní finančně?

„Riskantní v tom, že se nelze jednoho rána vzbudit a říci si: dnes vymyslím lék na rakovinu. Takhle to nefunguje. Člověk může rok pracovat na něčem, co mu přijde zajímavé, pak tři roky vyvíjet látku, kterou začne testovat na lidech a všechno může vypadat dobře. Přesto pravděpodobnost, že to ve chvíli, kdy se látka začne testovat na lidech, dopadne dobře, je kolem 5 procent. Takže ano. Stojí to strašně moc peněz a je obrovské riziko, že ve chvíli, kdy data nevypadají dobře, projekt úplně skončí. A vše, co se investovalo předtím, jsou vyhozené peníze.“

A jak se tedy daří finančně vám?

„Já to říkám proto, aby si někdo nemyslel, že dávám investiční doporučení dát zásadní část svých finančních prostředků do biotechnologického výzkumu. Ale určitě je filozofie investice do biotechnologií použít část svého portfolia a v okamžiku, kdy se něco povede, bývá to zhodnocení obrovská. V Sotiu mámě kolem pěti aktivních programů. Do Sotia byly za dobu jeho existence investovány jednoznačně vyšší jednotky miliard korun. Vývoj jednoho léku od začátku do konce se uvádí, že stojí 100 milionů amerických dolarů (2,4 mld. Kč dle aktuálního kurzu – pozn. red.), ale často i jednotky miliard. Zatím je jeden významný finanční úspěch Sotia, kdy jsme ve spolupráci se švýcarskou firmou NBE-Therapeutics vyvíjeli nový moderní typ cílené chemoterapie. V okamžiku, kdy data vypadal nadějně a než se zahájily klinické studie na lidech, tu švýcarskou firmu koupila firma Boehringer Ingelheim – jedna z velkých farmaceutických firem – za částku, která převyšovala miliardu dolarů. PPF měla v té švýcarské firmě podíl kolem 25 procent, takže to představovalo zásadně úspěšnou finanční investici.“

Jak poznamenává vědní obor zhoršená globální ekonomická situace? Neptám se na Sotio, protože vás PPF vždy nějak »vytáhne«.

„Sotio je stoprocentně vlastněné PPF a má stabilní financování na základě odsouhlaseného rozpočtu od skupiny PPF. To je obrovská výhoda v porovnání s jakoukoliv jinou klasickou biotechnologickou firmou. I díky tomu si můžeme v Sotiu dovolit vyvíjet více programů zároveň, čímž trochu rozkládáme riziko, o kterém jsem mluvil. Klasická biotechnologická firma kdekoliv na světě – většina je v USA, menší část pak v západní Evropě – má velmi často jeden projekt, což se pojí s rizikem, a na ten projekt shání peníze od nějakých venture fondů (tzv. fondy s rizikovým kapitálem – pozn. red.), farmaceutických firem anebo na burze. Tam je ten dopad od skončení covidu obrovský a je složité najít fondy, které jsou v současné době ochotny do biotechnologií investovat, takže zastavují projekty.“

A když se projekt zastaví, lze ho nějak zakonzervovat, aby šlo pokračovat, až se peníze najdou? Až se doba zlepší?

„V době covidu byl boom, absurdní situace, kdy v podstatě každý vědecký nápad dokázal najít investora. Všichni doufali, že investovali do nového BioNtechu nebo do nové Moderny. Jsou dva scénáře. Jeden je, že dojdou peníze, ale projekt pořád vypadá, že je na dobré cestě. V tom okamžiku lze zastavit práci a shánět investory, pak vše zase rozběhnout. Do procesu často vstupuje parametr trvanlivosti patentu na tu látku. Pokud má vypršet patentová ochrana programu, tak ztrácí na atraktivitě, protože ho může kdokoliv okopírovat. Druhý scénář je, že program nemá dobrá data. Takový se zastavuje a investované prostředky mizí, jako by nebyly.“

Mluvíme o té výhodě toho, že máte vlastně silnou finanční skupinu. V zádech. Bude se to v dohledné době, myslíte, měnit?

„Řeknu svoji osobní vizi a řeknu ji velmi otevřeně. My jsme stoprocentně financováni skupinou PPF. To bylo rozhodnutí v té době jediného majitele skupiny PPF Petra Kellnera. Není to ale standardní způsob, jakým fungují biotechnologické firmy. I z důvodu vysokého rizika investice se na projekty skládá více investorů, což umožňuje investorům se podílet na více programech, rozkládat riziko a zároveň se podílet na potenciálním úspěchu. Myslím, že to budeme chtít postupně transformovat do scénáře, kdy umožníme vstup dalším investorům. Člověk si může myslet jedno, ale na všem se musí domluvit s majitelem a tady cítím, že máme shodu.“

Máte indicie?

„Jsem si hodně jistý, že se tímto směrem chceme vydat.“

Je to pro vás dobrá, nebo špatná zpráva?

„Pro mě osobně dobrá. Sotio je biotechnologická firma ve střední Evropě. Jenže v řadě geografií, místo střední Evropa použijí výraz východní Evropa. Vše podstatné se odehrává ve Spojených státech, trošku v západní Evropě, a asi si každý umí představit, jak je to těžké, když přijde firma a řekne: jsme z Prahy, vyvíjíme nadějné produkty proti rakovině. Pro nás je dobrá strategie k nám pustit investory ze západní Evropy, investiční fondy z USA, protože to našemu příběhu dává kredibilitu.“

Říkáte mi, že čeští vědci nemají dobré jméno?

„Neřekl bych, že čeští vědci. Nemyslím si, že je to specifický pro biotechnologie, myslím si, že je to úplně stejný pro reality, telekomunikace, finančnictví. Ale v biotechnologiích je extrém. Ty velké věci se odehrávají ve Spojených státech na pomezí farmaceutických firem, v prostředí lidí, kteří se znají z vysokých škol. Potkávají se, říkají si o nápadech. Je mnohem větší šance, že když je nějaká věc, která vypadá zajímavě a pochází z těch Spojených států, přitáhne investory. Když někdo řekne, že je z Prahy, ta doba oťukávání a namlouvání je mnohem delší.“

Je Evropa skanzen? Když se člověk začte do článků o stavu české vědy třeba ve Forbesu, dozví se, že ti lidé skoro stejnou dobu jako výzkumu věnují vyplňování formulářů a předkládání důkazů, že nemrhají prostředky z grantů.

„Přeregulovanost Evropy je obecně velké téma. O tom není pochyb. Evropa se vydala cestou, kterou v dlouhodobém měřítku neopustíme. Znamená absolutní ztrátu konkurenceschopnosti.

Jak vzhledem ke Spojeným státům, tak vzhledem k Číně. V té naší oblasti je to bohužel strašně vidět. 

U klinických studií, které provádíme, vidím za posledních 15 let obrovské zvýšení administrativy. Proces se strašně zpomaluje. Než začněme dělat klinickou studii v Evropě, většinou to znamená rok a půl příprav, než dostaneme finální razítko, že vůbec můžeme. V USA to schválení přijde třeba za 4 až 6 měsíců. Ten časový rozdíl rok je v naší oblasti hodně. Znamená to, že se postupně klinické studie přesouvají do USA nebo do Austrálie.“

Takže outsourcujete?

„Vždycky jsme se snažili dělat klinické studie v Evropě, protože to je prestižní věc i pro ty nemocnice. Vždy se snažíme zahrnout nějaké české centrum, ale poslední dva tři roky ty první pacienty nabíráme vždy v USA, protože si nemůžeme dovolit ztrácet čas.“

Šéf Central Group je 12. nejbohatším Čechem a jezdí v porsche: „Nové byty a byty v Praze zlevnit nemohou“

A proč je tedy té administrativy tolik? Není v ní i něco pozitivního, užitečného pro bezpečnost pacienta? Anebo to je fakt nějaká zvůle byrokratů?

„Před deseti lety, kdy jsme zhruba začínali, také existovala regulace kolem zahájení klinických studií u člověka. Je nutná z důvodů, které říkáte. Musíme vždy mít na prvním místě bezpečí pacienta, jeho klinický stav. A před těmi 10 lety byla ta regulace nastavena správně. Je to doloženo tím, že ty procesy v Evropě a ve Spojených státech byly v podstatě identické, časové křivky byly stejné. Ta přeregulovanost je vidět v jiných oblastech. Evropa má nějakou tendenci stavět regulace nad další regulace a já musím říci, že při porovnání se stavem před 10 lety je vše, co se nastavilo navíc, nadbytečné. Důsledkem je, že se věci prodlužují, prodražují, žárný bendit z hlediska ochrany pacienta tam není hmatatelný.“

Co teď klinicky testujete? Obecně jde o látky, které mají pomoci v léčbě rakoviny.

„Máme v klinickém hodnocení několik látek, každá z nich funguje trochu na jiném principu. Jedna z nich je něco, čemu lidé říkají protinádorová vakcína. To je přípravek, který jsme testovali u rakoviny vaječníku, a mechanismus účinku spočívá v tom, že připravíme pro pacienta z jeho vlastních buněk buňky, které potom, když mu zpátky píchneme do těla pod kůži, dokážou nastartovat imunitní reakci proti nádoru. Máme výsledky studií, které se týkaly asi 150 pacientek a které ukazují, že dokážeme zpomalit průběh tohoto onemocnění. Ty ženy, které dostávaly náš přípravek, žijí významně déle než pacientky, které byly léčeny jenom standardní léčbou, což je v tomhle případě chemoterapie. Teď jsme ve fázi, kdy je potřeba udělat velmi drahé a zásadní rozhodnutí, jestli se pustíme do poslední fáze klinických zkoušek, tzv. fáze tři, která se dělá na stovkách pacientů po celém světě. Na to se snažíme sehnat financování. A pak máme další programy, které jsou ve velmi časných fázích klinického testování, jsou v podstatě ve fázi jedna, kdy hledáte co nejvyšší dávku léku, již můžete pacientovi dát, aniž by začal mít nějaké závažné nežádoucí účinky.“

Cynická otázka, ale co vztah vašeho výzkumu a screeningu? Pokud budeme všichni pedantsky chodit na doporučené screeningy, zbude vám vůbec někdo »dostatečně« nemocný na testování?

„No bohužel zbude. Screeningové programy jsou strašně přínosné. Nejsou ale všespásné. Pro vědce vždycky existuje prostor, jak zkoumat, proč zrovna tenhle pacient unikl screeningovému programu, jak se chovají jeho nádorové buňky. A hledat strategie, jak proti nim zaútočit. Za posledních 40 let, 50 let se obrovským způsobem prodloužil průměrný věk dožití u lidí. Když jsem byl malý, bylo to kolem 60 let. V současné době se to blíží 80 letům. V době, kdy ten průměrný věk dožití byl kolem 60 let, byly nejčastější příčiny úmrtí cévní příhody, mozkové příhody, infarkty, kardiovaskulární onemocnění. Věda tam tak strašným způsobem dokázala zlepšit léčbu a prognózu, že se teď dožíváme těch průměrně 80 let a v tomto věku je nejčastější příčinou úmrtí nádorové onemocnění.“

A proč je lidské tělo vůči rakovině tak bezmocné? Nejsme-li nějak hodně oslabeni, umí nás samo vyléčit z chřipky, covidu, mononukleózy…

„To je moje oblíbené téma, to je přesně to, čemu se 25 let věnuji. Primární funkcí imunitního systému je obrana proti infekci. To už umíme relativně dobře. Ještě před druhou světovou válkou byl průměrný věk dožití 40 let a zásadní příčinou byly infekce. A náš imunitní systém je trénovaný na to poznat bakterie nebo viry a umí to. Přesto není neomylný a pamatujeme si, že než byla vynalezena antibiotika, poslouchali jsme historky o tom, jak dědečkův bratr zemřel na zápal plic. Hrozně dlouho se vědci hádali, jestli imunitní systém umí bojovat nejen proti infekcím, ale i proti nádorům. Teď víme, že to umí. Zdá se, že každý den v těle každého z nás vznikají nádorové buňky. Skoro vždy ten imunitní systém pozná, že je na té buňce něco špatně, řekne si, že to je nebezpečné a eliminuje ji.“

Každý den nás naše tělo léčí z rakoviny?

„De facto ano. Ten mechanismus je hrozně mocný, ale bohužel se stane čas od času, že ty nádorové buňky utečou a mají různé zbraně, které k tomu používají.“

Až budeme umět rakovinu efektivně léčit na úrovni snad i banálního onemocnění, na co budeme umírat pak?

„Až se vědcům podaří vymyslet strategie, jak zásadně omezit úmrtnost na rakovinu, lidé budou žít zase o kus déle a dožijí se Alzheimerovy choroby. A největší problém, o kterém si budete povídat v diskusních pořadech, bude, jak zatočit s demencemi. Jen řeknu, že nelze říci, že budeme mít lék na rakovinu, protože slovo rakovina má pod sebou obrovskou skupinu nádorů, které můžou pocházet z různých tkání. A každý karcinom je samostatné téma. Lze ale říci, že u naprosté většiny nádorových onemocnění je pokrok za posledních třicet, čtyřicet let, obrovský, zatímco dříve byla diagnóza nádorového onemocnění vnímána v podstatě jako ortel smrti. U řady z nich existuje 70 i 80procentní pravděpodobnost, že se to onemocnění vyléčí. Ne zastaví, ale vyléčí.“

Když řeknu rakovina versus životospráva, jak moc o tom má cenu se bavit? Anebo jsou typy rakoviny, které prostě vzniknou samovolně, aniž bychom s tím mohli něco udělat?

„Obě věci jsou pravda. Vždycky existuje nějaká podskupina nádorových i jiných onemocnění, která je prostě geneticky daná a bohužel člověk nemá naději, že by ten proces zvrátil. Naprosto zásadně významnější je skupina nádorových onemocnění, ke kterým lidé významně přispívají svým špatným životním stylem. Jsou věci, které by člověk prostě neměl dělat, protože tam je jasné spojení s rakovinou. Jednoznačně je to kouření, pití alkoholu v podstatě v jakémkoliv množství, ale rozhodně tedy v nadměrném množství či pití tvrdého alkoholu. Tam vůbec není, o čem debatovat. Věřím tomu, že si lidé postupně uvědomí, že tyhle věci nestojí za to dělat a ten dopad na incidenci nádorových onemocnění bude jednoznačný.“

Řešíte někdy v sobě vlastně téma peněz a rovnosti přístupu k léčbě? Mě zajímá, jestli ty látky, které vyvíjíte, budou někdy dostupné běžným pacientům takzvaně na pojišťovnu, anebo budou jenom pro ty, kteří si je budou moci dovolit, protože je neuznají regulační úřady.

„Tohle je obecně velké téma. Už jsou některé nové přístupy tzv. imunoterapie nádorů, tedy využívání imunitního systému v boji proti nádorům, které se dostaly do praxe. Ukázalo se, že fungují u velkého množství nádorových onemocnění. Tyhle léky si člověk může představit většinou jako infuzi nějaké protilátky do žíly, která se pak rozdistribuuje po celém těle a nastartuje imunitní reakci proti nádoru, která nádor drží pod kontrolou, nebo ho i začne ničit. Těchto látek je na trhu několik. Nejprve bylo jasné, že fungují u nádoru kůže, a na to se řeklo: to je v pohodě, těch nádorů není moc, to dokážeme zajistit všem pacientům. Jenže v roce 2014 se najednou ukázalo, že fungují i u nádorů plic, a těch pacientů je obrovské množství. Od té doby se řeší otázky, na které není jasná odpověď. Dokážou vůbec zdravotní systémy ve světě zaplatit látku, která pomůže 30, 40 procentům pacientům? Vybere se dost peněz na zdravotní pojištění?“

Kolik ta léčba stojí?

„Zhruba 2 miliony korun.“

Zrovna kuřáci by vám řekli, že oni si vzhledem k daňové zátěži kouření tu léčbu v podstatě předplatili.

„Dělaly se studie u lidí s nádory plic, které mají kuřáci i nekuřáci. A ukázalo se, že ten lék zásadně lépe funguje u kuřáků, což je nespravedlivé, protože to jsou lidé, kteří si za svůj nádor, když to zjednodušíme, můžou sami, a pak mají ještě i lepší výsledky. Ono to je logické, protože vdechují cigaretový kouř, který jim způsobuje mutace v těle, a jejich nádorové buňky jsou zásadně jiné od našich vlastních buněk a pro imunitní systém jednodušeji rozeznatelné. Zatímco člověk, který má karcinom plic, třeba z důvodu genetický mutace, má nádorovou buňku, která je pořád ještě strašně podobná našim vlastním buňkám.“

A kde je tedy ta spravedlnost podle vás? Já bych asi řekla, jako laik, že se vynakládají srovnatelně velké prostředky na udržování při životě někoho, kdo nemá šanci se vyléčit. Tak proč tytéž sumy nevložit do někoho, koho vyléčit můžeme?

„Jako lékař se z toho mohu vyvléci tak, že řeknu, že nejsem někdo, kdo ovlivňuje zdravotní politiku a politiku pojišťoven. Něco se dělat bude muset. Ten systém je neudržitelný, drahých léků přibývá, pacienti o nich vědí a ve chvíli, kdy jsou schváleny, je logické, aby byly dostupné pro pacienty, kteří z nich mají profitovat.  Ve Velké Británii se rovnou zjišťují skupiny těchto pacientů, protože často 100 lidí dostane stejný lék, jenom u 40 zabere, u 60 ne.  A plátci péče teď tlačí na firmy, aby tohle uměly dopředu říci.“

Jsou ty léky drahé nazdařbůh? Anebo opravdu odrážejí cenu výzkumu, aplikace atd.?

„Já si myslím, že je do velké míry cena těch léků oprávněná. Vývoj stojí hodně peněz i z důvodu regulací, trvá dlouho a z 20 programů se povede jeden. Ty náklady jsou zohledněny v ceně léku, který se na trh dostane, protože jedině tak je zaručeno, že budou prostředky na vývoj léků nových. Nenaskakujme na názory na sociálních sítích, že farmaceutické firmy mohou zlevnit o 90 procent, kdyby chtěly. Ty léky pak objektivně zlevní v okamžiku, kdy končí patentová ochrana a objeví se tzv. generika. Dochází pak poklesu ceny tak o 40 procent.“

Hodně pracujete, máte plný diář, stres. Nezaděláváte si sám na nějaké chronické onemocnění?

„Já mám bohužel ne úplně šťastnou povahu, pořád si představuji, co se může v těch našich programech stát špatně. To mě stresuje. A jak jsme si už řekli, člověk nemá kouřit, pít alkohol, stresovat se, měl by jíst zeleninu, v nějakém zdravém množství maso a co nejvíce času trávit vytrvalostními aktivitami. A mně se to moc nedaří realizovat. Leda tak ty vytrvalostní aktivity. Zeleninu znám jen z letáčků.“

Část společnosti se snaží trochu vymanit z dosahu medicíny, vidíme alternativní metody léčby nemocí, snahu vyhýbat se vakcinaci. Máte takové lidi ve svém okolí?

„Moc ne. Asi chápete, že s mojí profesí pro řadu těchto věcí nemám pochopení. Jako pro imunologa je pro mě těžké akceptovat názor, že očkování je něco, co není prospěšné. Kdo se podívá do dat, si vůbec tohle nemůže říct. A pokud se někdo takový v mém okolí objeví, po určitém období, kdy jsem tolerantní, začnu být trochu militantní a ironický a ti lidé už se se mnou nechtějí kamarádit.“

Kalousek v Hráčích tvrdě o penzích: Vzít si předčasný důchod je amorální

Jako že vám třeba někdo přiznal, že neočkuje své děti a vy jste si třeba dal dvě piva a odvážně jste začal přesvědčovat?

„Hodně jste to trefila. Pamatuji si konkrétně příhodu, kdy mi někdo začal říkat, že má zavřené čakry, a to byl spouštěč mojí netolerantní reakce.“

Proč se jako společnost trochu posouváme od té logiky, vědy k nějaké intuici, neléčení se? Jsou v tom hodně sociální sítě?

„Ano, tyhle názory se hodně zviditelňují a šíří se hrozně rychle. Lidé mají přirozenou tendenci věřit teoriím, které jim přijdou jednoduché; je mnohem složitější jít do detailu toho problému, nedejbože si něco nastudovat. A je úkolem odborníků a lidí, kteří mají talent na popularizaci složitých věcí, to jednoduše vysvětlit.“

Budou to 4 roky od smrti Petra Kellnera. V čem vám chybí?

„On měl ve zvyku za námi do Sotia chodit jednou za týden, za dva, si do detailu o všem povídat. A mně chybí v tomhle. Chybí mi sedět na schůzi, probírat věci, kde každý má jiný názor. A on by tam seděl také a svým super dokonalým analytickým myšlením a selským rozumem by nám pomohl ten problém posunout směrem, na který bychom nepřišli. To byl jeho velký talent. A pokud byl problém jasný, tak ho to řešení nemotivovalo, nestimulovalo. Ale těžká otázka, kde bylo 10 různých názorů, ho přiměla o tom přemýšlet dvě hodiny, nadhazovat různá řešení, která nám v té bublině klasických metod a výsledků nepřicházela. Nechtěl se spokojit s kompromisem. Slýchám to od lidí, kteří s ním pracovali na jiných projektech PPF.“

Pořad Hráči: Pravidelně v Blesku ti, co vládnou Česku!

Blesk už třetím rokem přináší čtenářům a divákům exkluzivní pořad Hráči, v němž se vystřídají všichni, kdo v Česku něco znamenají ve sféře byznysu, politiky, zábavy i na rozhraních těchto disciplín. Zhruba hodinové rozhovory, které vede zkušená moderátorka politických debat i rozhovorů s vrcholnými ústavními činiteli, Vera Renovica (39), si můžete vychutnat každé dva týdny na webu Blesk.cz. A to vždy v pondělí (v případě svátků oznámíme posun). V tentýž den si pak jejich písemnou podobu přečtete v tištěném deníku Blesk. To vše, abychom našim čtenářům umožnili podívat se za oponu, za níž se rozhoduje o našich životech, peněženkách či budoucnosti našich dětí. Jestli chcete vědět víc o těch, kteří skutečně vládnou zemi, v níž žijete, dívejte se na Hráče na Blesk.cz!