12°C
Martin Roman pro Blesk v Hráčích: Odchod z ČEZ? Bylo to jako odevzdat 'kouzelný prsten'!
Životní energii už řadu let věnuje vzdělávání a je šéfem správní rady a tváří elitních škol PORG. Ještě před několika vládami byl ale Martin Roman jedním z nejmocnějších lidí v republice. Byl totiž generálním ředitelem ČEZ a všichni se mohli přetrhnout, aby mu vyhověli. Jaké to bylo se vzdát tohoto „kouzelného prstenu“? A co by naordinoval českému školství? Rozsáhlý a otevřený rozhovor poskytl v pořadu Hráči.
Proč jste se odstěhoval do Spojeného království? Kvůli studiu dcer?
„Ne, primárně kvůli studiu svému. Já jsem byl 20 let šéf nějaké velké firmy. Mé děti v té době měly 9 a 6 let a já si uvědomil, že mám poslední možnost dohnat ten rest. Když byly mé dceři tři roky, tak někomu řekla větu: tatínek nebydlí doma, tatínek bydlí v práci. To mi rezonovalo celou tu dobu v hlavě a už jsem nechtěl, aby si to myslela. I proto jsem chtěl skončit v ČEZ. Nejprve jsem požádal, abych mohl odejít z pozice generálního ředitele do dozorčí rady, po dvou letech jsem chtěl skončit i tam. Chtěl jsem se věnovat studiu. Měl jsem vždy názor na vzdělávání, ale když jsem se bavil s lidmi, jako je Václav Klaus, tak mi vždycky říkali: pane Roman, vy umíte řídit velké firmy, ale co, proboha, víte o školství? A neříkejte už tu historku o mamince a dědečkovi. Já jsem se proto podíval, která univerzita je číslo jedna na světě v rankingu univerzit v oblasti pedagogiky. Zjistil jsem, že to je UCL v Londýně, a řekl si: tak fajn, já si to zkusím vystudovat.“
A zvedla kotvy celá rodina.
„No jasně, já jsem nechtěl být bez nich. Taky jsem chtěl vidět, jak fungují ty nejlepší privátní školy, kam chodily mé děti, protože o té škole se nedozvíte nikdy tolik, jako když každý den vidíte korespondenci s tou školou, vidíte ty úkoly, děti vám vyprávějí. A bylo to nejlepší rozhodnutí. Hrozně moc jsem se na té univerzitě naučil nejen od profesorů, ale i od svých spolužáků.“
Co vás teď živí, pokud to není PORG? Jsou to ty investice do developerských projektů skrze UDI Group?
„To je jedna z mých velkých aktivit. Já jsem investoval i do technologického sektoru, byl jsem akcionářem Slevomatů, Kiwi. Jsem většinou pasivní investor, abych energii mohl dávat PORG-u.“
Takže v tom UDI neříkáte: já nechci investovat do developerského projektu v Bělehradě, ale chci v Latinské Americe?
„Ano, ty projekty si vybírám, ale tím to končí. Nevybírám, kdo to bude stavět, jak to bude vypadat, kdo bude architekt.“
Proč nemovitosti a ne energetika, kde máte know how?
„Abych neměl konflikt zájmů.“
To je zvláštní, to přece není konflikt zájmů. To je prostě využití znalostí, které jste někde nabyl.
„Ten ČEZ byl všude. Já jsem byl mediálně natolik vizibilní, že jsem nechtěl dávat možnost pro jakoukoliv spekulaci, jestli nezneužívám svých kontaktů, informací. Já jsem se od energetiky úplně odstřihl a ani jediná moje investice nebyla do ČEZ ani do energetiky. Když jsem přemýšlel, kam investovat svoje peníze, tak mě zaujaly nemovitosti, které po velké krizi roku 2008 nebyly úplně sexy. Byla možnost investovat levně a investovat se má anticyklicky, tedy v době, kdy to nikoho nezajímá. Mně se to líbilo.“
Vy jste mi před rozhovorem říkal, že už se o energetiku schválně nezajímáte, že se nebudeme moci fundovaně bavit o Windfall Tax, o burze, o energetické krizi. Proč bych vám tohle měla věřit?
„Já nejsem energetik. Byl jsem manažer. Předtím jsem vedl firmu s rychloobrátkovým zbožím, pak s vzduchotechnikou, pak těžké strojírenství, výrobu turbín, lokomotiv, tramvají, cukrovarnických lisů, speciálních obráběcích strojů. Kdybych energetiku vystudoval a strávil v ní celý život, tak by to zvláštní bylo. Ale pro mě to byla jedna sice důležitá kapitola, ale pořád jenom kapitola.“
Vy jste odcházel z ČEZ s akciemi v hodnotě, která v jednu chvíli dosahovala 700 milionů korun. Prodal jste je?
„V maximu to bylo dokonce přes miliardu. A ano, prodal jsem všechno.“
A za kolik jste to prodal? Trefil jste se do toho vrcholu?
„Prodal jsem to skoro na vrcholu, ale neřeknu vám přesné číslo.“
Chci se totiž zeptat, jestli ten odhad Forbesu, že vaše jmění dosahuje dvou miliard korun, je realita? Andrej Babiš se těmto odhadům vždy směje.
„Řádově to není špatně.“
Opční program pro manažery ČEZ, díky němuž jste také vydělal, od roku 2019 neexistuje. Je to chyba?
„Obecně je prokázané, že čím má management větší opční program, tím lépe ty firmy fungují. Existují obory, kdy ziskovost firmy není tak moc provázaná s výkonností toho manažera a energetika je jeden z nich. Tam je zásadní i pohyb cen povolenek, jestli je zrovna válka, plynová krize, ale obecně si myslím, že opční program je správný krok.“
Co ve vás evokuje pojem ČEZko (satirický termín značící úzké vazby mezi managementem ČEZ a politiky – pozn. red.).
„Takhle můžeme říkat, že Německo je Automobilsko. Každá země si hlídá to, co jí vytváří velký podíl HDP. V České republice byl tím, kdo vytvářel největší procento HDP, jednu dobu ČEZ. Navíc je energetika tak propojená s tím státem a tak moc ho ovlivňuje. Podívejte se na Německo. To prodělalo dva triliony, což jsou celkové nasčítané ekonomické dopady, na rozhodnutí uzavřít jaderné elektrárny. Kdyby to Angele Merkelové někdo tehdy vysvětlil, odradil by od toho, měl by mít pomník. Je logické, že se šéfové velkých firem baví s politiky, protože jim mohou vysvětlit, ať nedělají špatná rozhodnutí.“
Jasně, ale o tom ten termín není. Je to o hodně familiérních vztazích mezi politiky a šéfy firem, jako je ČEZ. Zmíním třeba Toskánskou aféru.
„Ta kauza je příkladem toho, jak úplně nevinné setkání na molu v přístavu turistického letoviska, kde si prohodíte s bývalým premiérem přesně tři věty, může spustit kauzu, která je několik dní po sobě na prvních stránkách novin.“
Jak se ale tihle lidé náhodně potkají na molu? A poblíž kotví lobbista za ČEZ Vladimír Johanes, místopředseda ČSSD Milan Urban, kousek vlastní dům exministr dopravy Aleš Řebíček. Náhodně jste se asi mohli potkat na Staroměstském náměstí, ale v Toskánsku?
„Moje dcera během třídenního pobytu v New Yorku třikrát potkala svoji nejlepší kamarádku z Prahy. To tak prostě bývá. Porto Stefano je nejhezčí místo na italském pobřeží v nějaké rozumné vzdálenosti od Říma. Já jsem tam strávil sedmkrát letní dovolenou a vždycky jsem o tom úžasně mluvil. Takže bezpochyby někdo z nich mohl přijet na mé doporučení. Neformálním šéfem ředitele ČEZ je premiér. Za mého působení v ČEZ se vystřídalo sedm a každý z nich měl zájem o to, co se v ČEZ děje. Chtěl to vědět právě kvůli implikacím pro ekonomiku. Ale když si chcete s někým dát tajnou schůzku, nebudete si ji dávat na molu slavného letoviska. Dáte si ji na nějaké chatě za Prahou.“
Já si pořád myslím, že smysl dává přesný opak. Jak moc familiární jste měl a máte vztahy s politiky? Když jsme tu měli šéfa ČEZ Daniela Beneše, tak řekl, že mezi nimi má i blízké přátele, ale nechce je poškodit tím, že je bude jmenovat.
„Asi jich mám (přátel mezi politiky – pozn. red.) málo, ale jsou mezi nimi takoví, kterých si opravdu moc vážím za to, co pro tu zemi udělali. Politika je strašně nevděčné řemeslo, tam se moc vděku nedočkáte. A pokud ano, tak většinou až po smrti. Vážím si lidí, kteří jsou inteligentní, pracovití a jsou ochotni vyměnit svoji kariéru za to, že budou pomáhat tomuhle státu.“
Jsou takoví opravdu všichni politici, se kterými jste se setkal?
„Určitě ne.“
Vy jste díl s Danielem Benešem viděl a nelíbilo se vám, když jsme tam konstatovali, že jste z ČEZ musel odejít. Jak to tedy bylo? Protože když jsem zapátrala v archivu, tak tehdy existovalo podezření z přihrávek zakázek holdingu Škoda Plzeň, který jste před nástupem do ČEZ vedl, a to vám prý zlomilo vaz u premiéra Petra Nečase.
„Úplně přesně to bylo tak, že jsem po necelých osmi letech v pozici generálního ředitele chtěl do pozice v dozorčí radě. Když odcházíte odněkud pro nedůvěru, tak z vás přece neudělají šéfa dozorčí rady. Tam jsem byl 2 roky, chystaly se další volby a bylo pravděpodobné, že bych se musel učit fungovat s dalším premiérem. Ale dvacet let v pozicích CEO je fakt hodně, navíc jsem fakt cítil potřebu se věnovat rodině a vzdělávat se. Já jsem si rok předtím, než jsem v ČEZ úplně skončil, najal mentora, se kterým jsem pracoval. Ono to není tak jednoduché. Šéf ČEZ je mocná figura. Téměř všechno, co chce, mu v téhle zemi zařídí. Od zdravotní péče po lístky kamkoliv. Všichni mu vyjdou vstříc. Má to takový kouzelný prsten a ten prsten odevzdat, to se nedělá snadno. Já jsem na tom rok pracoval, věděl, že ten prsten odevzdat chci a přesně v tom říjnu roku 2013 jsem řekl: přišla ta chvíle, tady je ten prsten, já jdu.“
A odložil jste ten prsten úplně? Odcházel jste s kontakty, s hodnotnými akciemi, s financemi, které vám umožňovaly se rozhodovat tak, jak mohl málokdo v téhle zemi.
„A to je fakt. Ty peníze mi umožnily si rozjet svoji vlastní hru. Věděl jsem, že se chci věnovat PORGu, že se chci věnovat Špindlerovu Mlýnu, že chci studovat.“
Jaký máte vztah s Danielem Benešem? Když byl u nás, tak z něho bylo cítit, že nejste nějací super blízcí přátelé, a to jste spolu v Havířově chodili do školy.
„Sem tam se vidíme na různých společenských akcích, třeba na zahájení karlovarského festivalu. Kromě toho je Dan Beneš porgovský rodič, takže se někdy potkáme i na akcích PORGu.“
On tvrdí, že se o energetice spolu nebavíte, protože, prý vy nemáte moc zájem mu radit a on nemá moc zájem si od vás nechat radit. Fakt to není takový trochu rivalský vztah?
„Není. Je těžké mít starého krále a nového krále a chtít, aby spolu nějak fungovali. Jediná šance, jak ten vztah, který tam historicky byl, zachránit, byla, že jsem se od všeho odstřihnul. Já mu nemám o čem radit, já už o tom nevím nic víc než ten, kdo sleduje energetiku. Já čtu ráno Bloomberg a dívám se na zprávy z mnoha oblastí světa a energetika je jedna z nich.“
Přesto mi jako někdejší ředitel asi umíte říci názor na to, že vláda koketuje s restrukturalizací a částečnou privatizací ČEZ.
„Obecně jsem zastáncem toho, že vše, co je soukromé, funguje lépe. Je strašně málo příkladů, které ukazují opak. Energetika je však specifický obor a vliv státu tam roli má. Myslím si ale, že by stát mohl klidně odprodat ještě víc svých akcií a nechat si jenom 51 % (nyní má 70 % - pozn. red.).“
Vás to prý táhlo ke školství, protože jste z pedagogické rodiny. Proč jste sám nešel učit?
„Já měl pedagožku maminku, obě babičky, taky dědeček byl ředitel. Byl jsem školstvím obklopen celý život, ale nakonec jsem zvolil studium mezinárodních vztahů, které mě lákalo víc.“
Vy jste ale později vystudoval efektivitu vyučování, učení. Stoupl jste si někdy před tabuli, abyste si to zkusil?
„Často si stoupám před tabuli, když zprostředkovávám učitelům výsledky výzkumů ve vzdělávání, přednášel jsem několikrát na vysoké škole, ale že bych učil sedmáky matematiku, tak to jsem nikdy nedělal.“
Nechybí to, abyste byl v tom, co děláte, věrohodný?
„Kdyby bylo třeba, určitě bych se před tu třídu postavil. Asi bych už nemohl učit chemii v septimě, ale ty sedmáky učit matematiku bych ještě zvládnul.“
Kolik peněz už jste investoval do PORG-u a kolik ještě plánujete investovat?
„Moje investice byla na počátku 100 milionů korun. Dnes je PORG ve financování do nějaké míry soběstačný a další investice nejsou třeba. Dnes se utáhne hodně z darů rodičů i ze školného (to dle zvoleného programu na PORG stojí cca 80 - 200 tisíc ročně - pozn. red.).“
Proč jste do toho šel?
„Šel jsem do toho proto, že jsem se v 16 letech musel naučit nazpaměť latinsky Atlas rostlin. Považoval jsem to za takový nesmysl, že jsem si říkal, že když jednou dostanu možnost, vybuduju školu, ve které se budou děti učit smysluplně a ty věci se opravdu naučí. Já ten atlas uměl v den zkoušky, za týden jsem z toho znal půlku, za měsíc 10 procent. Jen dvě rostliny znám dodnes.“
Takže méně biflování.
„Ono to není tak, že se nemusíme učit nazpaměť nic. I v době umělé inteligence musíme některé věci umět, ale nepůjde to tak, že si do hlavy vložíme tisíce faktů na jednu písemku, a pak se nám vypaří. Člověk se něco naučí tím, že tu věc pětkrát aktivně použije s nějakým časovým odstupem, optimálně po týdnu, po měsíci, po třech měsících, po roce a po třech letech. Ale to v rozsahu faktů, které dnes najdete v učebnicích dějepisu nebo biologie, nejde. Abychom toho naučili více, musíme toho učit méně, ale také víc vést děti k tomu, aby to aktivně používaly.“
Proč je prostředkem pro tuhle změnu PORG? Proč nesedíte v nějaké expertní radě na ministerstvu školství?
„Já jsem dokonce součástí expertní rady na ministerstvu školství asi dva roky byl, ale potom veškerá ta činnost byla ukončená, protože se řeklo, že se musí dělat nějaká vyšší strategie.“
Za kterého to bylo ministra?
„To vám neřeknu. Ale bylo to tak sedm, osm let zpátky. Tam (na ministerstvu – pozn. red.) se ti lidé tak často střídají, že si je člověk nepamatuje. PORG je škola, na které mám vliv, kde každý týden řídím poradu a mohu dohlédnout na to, co se tam doopravdy stane nebo nestane. Jsme také otevřená škola, takže kdokoliv má chuť se podívat, jak učíme, má příležitost. Cílem není vybudovat super elitní školu. Je jím transformovat celé české školství, aby fungovalo lépe. Nekomerčně vydáváme knihy pro učitele (PORG je neziskovka – pozn. red.) o tom, jak efektivně učit, a je jednodušší vybudovat ten dobrý příklad na jedné škole, nad kterou máte kontrolu.“
V PORG-u jste od roku 2007, samotná škola existuje od roku 1990. Co už se podařilo do českého školství dostat, změnit?
„Například formativní hodnocení anebo kolik učitelů dnes i ve státních školách využívá bílé tabulky. Aby bylo učení efektivní, mělo by se vyvolávat náhodně anebo optimálně tak, aby mohla odpovídat celá třída. Právě ta mazací bílá tabulka je něco, co si může dovolit každá škola – s fixy a hadříkem stojí 59 korun. A učitel se zeptá například: spočítejte mi tuhle chemickou rovnici, napište na tabulku výsledek a ukažte mi ho. Všichni musí pracovat, učitel přesně ví, kdo to umí, kdo to neumí, a nikdo se neztrapní před celou třídou tím, že nic neví, protože to vidí jen učitel a může s tou informací pracovat.“
A co je formativní hodnocení?
„Dávání takové zpětné vazby, která vám neřekne jenom, jakou máte známku, ale s komentářem, co má žák udělat příště, aby byl lepší.“
Vy jste šéf správní rady PORG-u, ale zároveň říkáte, že tam každý týden vedete poradu. To je běžné?
„Určitě ne. Já jsem takový předseda správní rady sui generis, protože jsem s výjimkou Libně (první gymnázium ve skupině PORG) ty ostatní školy tak nějak založil nebo inicioval jejich vznik a mám i představu o tom, jak to tam má vypadat. Většinu těch porad řídím online, protože velmi často nejsem v Praze. A pořád jsme v té fázi, kde mám co dát tomu týmu a ovlivnit tu strategii. Neřeším technické věci běhu školy.“
Takže se ptáte ředitelů, kolik dětí se dostalo na Oxford a Cambridge?
„Na to se jich ptát nemusím, protože to vím. A dostala se jich samozřejmě spousta. Vím to proto, že na té škole funguju i jako kariérní poradce a se studenty řeším, jak se dostat na konkrétní univerzitu. Ty nejprestižnější – tedy Oxford, Cambridge nebo americké školy Břečťanové ligy – jsou cílem snažení milionů dětí. A pokud nejste ani Britové, ani Američané, je to o to složitější. Musíte mít strategii na to, co dělat už od svých 14, 15 let, abyste měli šanci. Mimochodem letos jsme měli v přijímání na Oxford a Cambridge úspěšnost 50 procent, což z nás dělá nejúspěšnější školu na světě vůbec.“
A co řešíte na těch poradách?
„Máme průběžné cíle. Teď třeba máme velký projekt proti šikaně. Jako jediná soukromá škola na světě jsme si koupili licenci na finský program proti šikaně KiVa a zaváděli jsme ho. Dostávám také report o tom, jaký je o ty školy zájem, protože to je pro mě nejvíc integrující informace o tom, jak dobře funguje. Když nefunguje, nehlásí se na ni každým rokem víc a víc zájemců.“
Vy jste tedy vložil 100 milionů korun za to, že každý týden sedíte na poradě, děláte kariérního poradce, a neinkasujete za to nic?
„Ano. Vzpomněl jsem si nedávno na slova své dcery, která mi vyčetla, že investuji svůj talent do něčeho, co nic nevydělává. Tak jsem jí vysvětloval, že život není jenom o výdělcích, ale taky o seberealizaci. Koneckonců, ta je na nejvyšším stupni Maslowovy pyramidy potřeb.“
Není ale tohle vaše mecenášství a »práce zadarmo« způsob, jakým si napravit reputaci? Vy jste odcházel z ČEZ s několika škraloupy, k nimž se dostaneme.
„To je o úhlu pohledu. Jestli to je o napravení reputace, to nevím, ale bezpochyby je to o vrácení společnosti toho, co jsem od ní dostal. Na PORG-u má 180 studentů sociální stipendium (platí je i Nadace Martina a Lenky Romanových – pozn. red.) a je to proto, že když jsem sám šel po revoluci studovat do Německa a Švýcarska, bylo to možné jenom proto, že jsem dostal sociální stipendium. Moji rodiče – učitelka a báňský technik (Roman je z Havířova – pozn. red.) – by si nemohli dovolit mi financovat studium v zahraničí. A já díky tomu studiu měl i skvělou kariéru. Já to vnímám tak, že vracím to, co jsem dostal a na co jsem měl štěstí.“
Žáků soukromých středních škol přibývá. Loni tvořili 15,6 % středoškoláků. Vy ale přiznáváte, že někdy může být kvalitnější to školství veřejné. Specifikujte.
„Školství se nedá ohodnotit paušálně, protože je rozdílné na prvním stupni základní školy, na druhém stupni, jiná je střední škola, jiné je vysoké školství. Já si myslím, že naše základní školství, těch prvních pět let a to, jak naučíme děti číst, psát a počítat, je u nás na velmi vysoké úrovni a nepotřebuje žádnou velkou revoluci. Ale ten druhý stupeň základní školy a především střední škola jsou moc faktografické, a jsou třeba zásahy.“
Jaké?
„Obecně si myslím, že našemu systému školství chybí nějaké měření. Základní teze managementu je: co neměřím, to neřídím. A existují změny, které jde ve školství udělat a radikálně ho zlepší. Vše, co říkám, vychází z výzkumů, není to můj dojem nebo pocit. Intervence, která má největší vliv na školství vůbec, je opravovat maturity centrálně, nikoliv na školách.“
Jak to myslíte? CERMAT část maturit opravuje, to je centrální.
„Ano, ale malinkou část, já mluvím o všem.“
A to i navzdory tomu, že kolikrát se lidé dívají na testy CERMAT-u a někdy jsou v zadání dvojsmysly, špatně zadané úlohy…
„Je to výjimečné, ale pořád je to řádově transparentnější než maturity na školách. V Německu spolkové země přecházely na centrálně opravované maturity a z výzkumu vyplynulo, že tam, kde jsou centrálně opravované maturity, je mnohem férovější přístup k práci. Někde se práce získává po známosti, ale když můžete srovnat směrodatné maturitní výsledky, tak víte, koho si najímáte – toho, kdo je lepší v té maturitě.“
Anebo toho, kdo byl lepší v tom jednom konkrétním testu…
„Ano, ten konkrétní test musí být dobře napsaný. V Británii maturita jednoho předmětu obsahuje tři dvouhodinové testy v třech různých týdnech, aby to, že nemáte zrovna svoji chvíli, nemohlo ovlivnit celý výkon. To schéma, podle kterého se známkuje, je přesně vypracované, má 25 stran na jeden test, to vše, aby to bylo transparentní. Centrálně opravovaná maturita vede k tomu, že je nižší nezaměstnanost, jsou vyšší výdělky, vyšší růst HDP. Je tam mnohem menší tlak rodičů na učitele. Dřív se opravovala maturita centrálně a neudělalo ji 5 procent, další rok na školách a najednou ji neudělalo 0,5 procenta studentů. Učitelé nemohou být objektivní vůči dětem, které učí a nadhodnocují jejich výkon o 1,7 stupně.“
Pokud jsou tohle tvrdá data a má je k dispozici i stát, tak proč se tohle dávno neděje? Jestli to tedy ovlivňuje tak klíčový ukazatel, jako je HDP?
„Protože to není populární rozhodnutí, a protože bychom pak zjistili, že hodně dětí neumí to, co si myslíme, že by umět měly. Druhá věc je, že nemůžeme mít 1 maturitu pro všechny. To není v žádné jiné zemi.“
Čili to odstupňování na 2 typy maturit - tu akademičtější a tu praktičtější – to je myšlenka, která vám sedí.
„Samozřejmě.“
Ale ministerstvo s tímhle už pár let koketuje, a pořád nic. Máte pocit, že se to opravdu zavede?
„Pevně tomu věřím, protože jinak je maturita bezcenná.“
Ministr Bek mluví i o rekoncepci povinné školní docházky, aby bylo 8 tříd základky a 2 povinné třídy střední školy. Prý by to více lidí ponouklo maturovat a i ti, kteří míří na vysokou školu, by se pak lépe rozhodli, co dělat.
„To je taky fajn, jen to někdo musí zrealizovat.“
Proč ministři školství přichází s plány, ale ta legislativa kulhá?
„Oni bohužel tam ne vždycky přijdou s tím, že mají jasný plán, co udělají. Každý politik má větší sílu na počátku mandátu a měl by přijít do úřadu s tím, že má ty reformy napsané. První měsíc lobbuje, aby je politicky prosadil, další vše pošle do parlamentu. Ale bohužel, když tam přijdou a začnou se teprve rozkoukávat, co by se mělo stát, tak jsou vzápětí nahrazeni někým jiným.“
Proč to neděláte vy?
„To ne. Každému, kdo o to má zájem, rád a otevřeně řeknu, co si myslím, že je potřeba udělat. A ta změna není tak jednoduchá. Je k ní potřeba politická odvaha nejenom ministra, ale premiéra. Reformu školství musí odstartovat premiér. I v Singapuru, kde byla reforma s heslem ‚Oduč méně, nauč více‘, nad vším měl záštitu premiér.“
Máme premiéra vysokoškolského pedagoga, tak proč se neděje víc?
„Já nerozumím vysokým školám tolik jako těm základním a středním.“
Kam chodily vaše dcery? Do soukromých, nebo veřejných škol?
„Kromě školky, kde byly ve státním systému, strávily dětství v systému privátním. V Česku chodily obě na PORG a potom v zahraničí (Roman s rodinou žije ve Spojeném království – pozn. red.) vystřídaly každá 2 soukromé školy. Dnes jsou už na univerzitě.“
Co vám umožnilo se rozhodnout? Tedy krom toho, že jste neměl problém cokoliv zaplatit.
„Já jsem analytický člověk, takže jsem se díval, kolik dětí se z které školy dostane na ty nejlepší univerzity, a podle toho jsem vybral šest škol s největší úspěšností se dostat na Oxford a Cambridge.“
Co motivuje rodiče, aby si vybírali PORG? Je to ta úspěšnost cesty na Cambridge a Oxford?
„Jsou tam tři hlavní ambice, proč k nám jdou na základní školu: vědí, že nedostanou špatné učitele. Nám se na PORGu může stát, že přijmeme špatného učitele ve chvíli, kdy rosteme, ale děláme pravidelné evaluace a neexistuje, že někdo takový u nás zůstane. Zadruhé: dítě od nás odchází a má vlastně dva rodné jazyky, z nichž jeden je angličtina. Zatřetí: máme kompletní systém kroužků. Rodič nemusí být taxikář. Přijede si pro dítě o půl páté a dítě je po kroužkách. U střední školy v tom bezpochyby hraje roli ta prestiž budoucího studia, byť u nás jen půlka dětí odchází do zahraničí, druhá půlka zůstává v Česku a studuje medicínu, práva, prostě obory, u nichž nedává smysl studovat v zahraničí.“
Není těch ambicí příliš? Jde o děti.
„Jasně, někdy to tak je. My si ale neuvědomujeme, jak strašně těžká je ta konkurence ve světě a kolik jsou studenti ochotni udělat pro úspěch. V tom světě, kolik jsou studenti ochotni pro to, pro to udělat. Obě moje dcery jsou na univerzitách a každé léto od prvního ročníku věnují tomu, že chodí po odborných praxích.“
Chtějí to doopravdy? Jste si jistý, že jste je do něčeho netlačil?
„Jasně, já jim dokonce řekl, ať mají klidně pekárnu, když bude nejlepší ve městě a bude před ní fronta na čerstvé rohlíky. Mně by to vůbec nevadilo. Řekl jsem jim jen, ať si vyberou něco, v čem budou dobré.“
A kdyby za vámi jedna z nich přišla a řekla: tati, tak já otvírám pekárnu, víc byste neřekl?
„Zeptal bych se jí na byznysplán, na to, jakou budou mít konkurenční výhodu, čím zařídí, že ta pekárna bude lepší než ostatní, ale určitě bych ji od toho nezrazoval.“
Co ta antiteze, úspěšní lidé, kteří říkají: místo vysoké školy jsem se rozhodl jít dělat byznys a nepotřeboval jsem to vzdělání?
„Takových příběhů je spousta, protože existují výjimeční lidé, kteří budou úspěšní navzdory úplně všemu. V Americe je hodně takových zakladatelů velkých společností, ale vidíte, oni se všichni na ten Harvard dostali, tedy museli být skvělými studenty na střední škole. To, že potom nedostudovali, to je druhá věc.“
Setkávají se na PORGu děti prominentů? Vy tam sice máte přijímačky, ale tak pojďme si říci: součástí toho všeho je také vůbec mít na školné.
„U nás má 180 dětí sociální stipendium. Pokud si ale myslíme, že inteligence vede k úspěchu, tak je logické, že úspěšní lidé mají inteligentní děti, a je tedy jasné, že i nějací úspěšní lidé mají děti na PORGu.“
Jak se asimilují tyhle dva světy? Ty děti, které jsou na stipendiu, a dítě miliardáře?
„Strašně se snažíme, aby ty sociální rozdíly nebyly vidět, takže děti nesmí během výuky ani používat mobily – i to je statkový symbol.“
Nosí uniformy?
„Jsou u nás dobrovolné. Když dítě nastoupí, dostane triko s dlouhým rukávem, s krátkým rukávem a čepici a je na něm, jestli to nosí, nebo nenosí. Ale vím, že když mé děti dostaly nějaké značkové tričko k narozeninám, tak by si ho do školy v životě nevzaly, protože říkaly, že by vypadaly blbě před ostatními spolužáky.“
Navzdory tomu: ty děti to fakt o sobě nevědí? Že tamhle ten je na stipendiu, a tamhle toho táta byl premiér?
„Kdo je na stipendiu, určitě nevědí. To nevím ani já.“
A neřeknou si to tam?
„Já myslím, že to ani ti rodiče těm dětem neříkají. Mně se stane, že dostuduje dítě a rodič přijde a řekne: hele, vy to možná nevíte, ale my byli na stipendiu, tak díky.“
Proč chcete i po těch, kteří jsou na stipendiu, aby něco málo platili? Nějakou tisícovku, dvě měsíčně?
„Co je zdarma, toho si lidi velmi často neváží. Když jsem studoval ve Velké Británii, na první hodině nám učitelka řekla, že máme ve skupinkách rozebrat článek, který jsme si za domácí úkol četli. V mé trojici byl kluk, který to nepřečetl, a ten druhý zvedl ruku a řekl: paní profesorko, dejte nám do skupiny někoho jiného, abychom mohli pracovat. A když se blížil konec hodiny, všichni koukali, kolik je, aby profesor neskončil dřív. Protože oni si to platí.“
A tohle chcete od všech.
„Ano, ale je to třeba měsíční náklad podobný tomu, kolik si vyděláte za brigádu v obchodním domě za 1 den. Byly i výjimečné případy, kdy jsme nějakou dobu nechtěli nic, protože se může stát tragédie v rodině. Rozhodně nikdo nemusel z PORG-u odcházet kvůli finančnímu zázemí. To je pro nás důležité.“
Zmínil jste zákaz mobilů na PORG-u. V čem se to osvědčuje?
„Udělali jsme to asi před 7 lety a mělo to jednoznačně kladný ohlas od rodičů asi v poměru 99 ku 1. I dynamika byla jiná. O přestávkách jste koukali na skupinky dětí: jeden pařil hru, tři mu koukali přes rameno. Najednou děti hrají šachy, čtou knížky, povídají si. Je to hrozně důležité. Sice nedokážeme žít bez sociálních sítí a bez mobilů, ale pokud to oddálíme, těm dětem dáme velký dar do života.“
Ve Vsetíně budí emoce nařízení starosty Čunka zakázat mobily na základkách. Mělo by se to udělat všude?
„Myslím, že by to bylo ku prospěchu těch dětí, ku prospěchu jejich psychického zdraví. Mobily znamenají více kyberšikany, mobily jsou statkový symbol. A je prokázáno, že pokud má dítě mobil na stole, byť obrácený displejem dolů, tak jenom to, že ho má ve svém zorném poli, snižuje učení o 21 %. Protože si vlastně říká: co když tam přišel nový status, nová zpráva? Nedokáže se koncentrovat.“
A není to stejné, když má mobil odložený někde v šatně?
„Není. To je jiné. Jsou výzkumy, podle nichž, pokud má student během hodiny mobil u sebe, v 93 procentech případů ho používá k něčemu jinému, než je učení.“
Jsou dnes žáci a studenti psychicky křehčí, možná i od covidu?
„Jsou. Myslím, že velkou roli hrají sociální sítě. Oni prostě vidí samý úspěch. Na instagram dáte, že jste dostali dárek, že jste v hezké restauraci, a to dítě to vidí a je frustrované, že v restauraci nebylo měsíc a že se všichni mají lépe. Sociální sítě vedou k větší míře úzkosti a děti mají sociální sítě, takže to nemůže dopadnout jinak, než že jsou křehčí.“
Jak jste to s dcerami řešil vy? Kdy dostaly mobil?
„Já jsem svojí dceři řekl, že dostane mobil, až ho budou mít všichni ostatní ve třídě.“
Takže byla poslední.
„Byla, ale dostala ho pak hned druhý den, ať není ta jediná kuriozita.“
Koketuje se s myšlenkou zrušit osmiletá gymnázia. Ta jsou přitom páteřními institucemi PORGu. Co si o tom myslíte? Zrušit? Modifikovat je?
„Ano, modifikovat je dvěma způsoby. Za prvé jsou obrovské rozdíly mezi dětmi viděno optikou testu z Cermatu. Abyste se dostali na osmileté gymnázium v Praze-Libni, bylo potřeba 88 bodů ze sta. Gymnázium ve Varnsdorfu bralo děti, které měly 12 bodů. Vzhledem k tomu, kolik otázek mělo odpovědi formou ABCD, tak to byste musel být fakt mistr, abyste dostal jen 12 bodů. Myslím si, že by se mělo zavést okamžitě nepodkročitelné minimum a říci: škola dostane státní příspěvek pouze na studenta, který dostane v testech CERMAT-u minimálně 50 nebo 60 bodů. Tím z velké části eliminujeme část toho problému. On problém není, když je ve třídě jeden génius. Ten když půjde pryč, tak se možná té třídě uleví, protože on je tak geniální, že je nedostižitelný pro všechny. Problém je, když vám z té třídy, a to se někdy stává, odejde 40 % studentů, a to jsou všichni, koho baví se učit, a zůstanou v té třídě jenom ti, koho učit se nebaví. A mezi nimi jedno dítě, které to baví a kterému nevyšly přijímačky a je úplně mimo ten kolektiv a děti se mu vysmívají. Ve Velké Británii mají na osmiletá gymnázia zákonem stanovené procento, že na ně jde 4,3 % studentů. Dnes ten stres rodičů často vyplývá i z toho, že oni by klidně to své dítě na základce nechali, ale říkají si, že když odejdou všichni chytří, tak musí i to jejich dítě. Těch gymnázií musí být podstatně méně. Pak opadne i stres rodičů, protože najednou nebude konec světa, když se na osmileté gymnázium nedostane to jejich dítě.“
To je zvláštní ale tohle slyšet od někoho, kdo je v byznysu nabízení osmiletého gymnazijního vzdělání s vidinou Oxfordu a Cambridge. Řekněte svým klientům, že se nic moc nestane, když jejich dítě zůstane tam, kde je.
„Pokud tam zůstanou ostatní chytré děti, tak nestane. Já se na to snažím dívat nejen z perspektivy PORG-u, ale celého českého školního systému.“
Kámoš kikiny,penízky jsou vyprané,teď už jen užívat