Šéf Vězeňské služby: Naši lidé jsou silně přetíženi! Chybí 640 dozorců

Ze statistik Vězeňské služby za roky 2012–2022 vyplývá, že počet zaměstnanců, tedy příslušníků i civilních zaměstnanců, je kolem 10,8 tisíce, odsouzených pak kolem 19 tisíc, tedy víceméně setrvalý stav. Došlo v tom uplynulém roce k nějakému zásadnímu výkyvu?

„V uplynulém roce co do počtu vězněných osob se stalo to, že nám jich výrazně přibylo. Zatímco v minulých letech postupně ubývalo vězněných osob - do roku 2022 jsme zaznamenali úbytek asi o 3500 osob - v roce 2022 nám stavy vězněných osob začaly velmi rychle růst. Zejména v prvním pololetí. A dnes jsme na počtu přibližně 19 700 vězněných osob. Jenom pro vaši představu, za poslední měsíc od 1. ledna do dnešního dne (31. ledna, pozn. red.) přibylo v českých věznicích 100 lidí. Co se týká zaměstnanců, dlouhodobě zaznamenáváme nižší zájem o službu i práci ve Vězeňské službě, zejména ze strany odborných zaměstnanců, jako jsou vychovatelé, psychologové, ale i lékaři, sestry, sociální pracovníci. Je to stav, který se sice snažíme zvrátit, ale sama Vězeňská služba k tomu nemá příliš nástrojů. Snažíme se získat podporu jak ve veřejnosti, tak na ministerstvu spravedlnosti.“

Týká se nedostatek personálu všech věznic, nebo je někde situace lepší, jinde horší?

„Nejhorší situace je v pražských věznicích, ve věznici ve Valdicích, v Horním Slavkově, v plzeňské věznici a ještě v několika dalších. Poměrně stabilní situace byla donedávna v moravských věznicích, dnes už tomu také tak není. A zatímco v minulých letech mohla ve velké části Vězeňská služba provádět spíš výběr než nábor z uchazečů o zaměstnání u nás, dnes je to opravdu téměř všude nábor. S tím, že situace je komplikovaná například u příslušníků - z celkového počtu uchazečů projde tím pomyslným přijímacím sítem asi 18 % z těch, kteří by u nás chtěli sloužit. Což je málo, ale u jiných bezpečnostních sborů je to podobné.“

Vy jste začínal ve vězeňství už v devadesátých letech, byl jste strážným, dozorcem, prošel jste vším. Pokud byste srovnával tu situaci, byl podstav zaměstnanců vždycky problém?

„Nemyslím si. Já jsem nastupoval ve věznici v Opavě. Počet zájemců o službu v tu dobu vcelku výrazně převyšoval počet uvolněných míst. A zatímco v pražských věznicích byl téměř vždy nabízen náborový příspěvek, v té opavské věznici a v mnoha dalších tomu tak nebylo. To znamená, že ten stav se měnil časem spíše k horšímu. My se společně se všemi kolegy a kolegyněmi, kteří vědí, jaký je smysl naší práce a berou své poslání vážně, snažíme pomocí sociálních sítí a sdělovacích prostředků a vlastní činností propagovat důležitost a společenskou prospěšnost naší práce. Snažíme se dát také najevo, že ta práce začíná být hodnocena nejenom společensky, ale i materiálně.“

Jak se nedostatek personálu ve věznicích projevuje v praxi? Prý roste agresivita odsouzených. To s tím má příčinnou souvislost?

„To úplně nikdo vědecky nezkoumal. Ale obecně máme za to, že agresivita vězněných osob stoupá. Ať už latentní, verbální, anebo fyzická, stejně tak jako stoupá agresivita a vzájemná intolerance ve společnosti. Vůbec si netroufám sdělovat nějaké své teze, proč tomu tak je. Prostě tomu tak je. Je daleko větší množství vězněných osob za více závažné trestné činy nebo přečiny v českých věznicích. Naši kolegové a kolegyně jsou značně přetěžováni. V tuto chvíli nám chybí více než 640 příslušníků a více než dvě stě především odborných zaměstnanců. To znamená, že čas, který normálně je určen například pro vzdělávání, pro zvládání krizových situací, pro prevenci vyhoření, je bohužel věnován službě přesčas. Převelování příslušníků z věznic, které personálně na tom ještě nejsou tak špatně, do věznic, kde ta situace je opravdu kritická, nepřispívá ani osobnímu komfortu mých kolegů a kolegyň. Když skončí směnu, nejsou za půl hodinky doma, ale jdou někam na ubytovnu, sotva se stačí připravit na další směnu. Domů se dostanou jednou za týden, jednou za dva týdny. To nepřispívá snížení napětí mezi vězni samotnými a mezi vězni a zaměstnanci a samozřejmě to velmi souvisí i s bezpečnostní situací obecně ve věznicích.“

Dle vašeho webu nástupní plat činí téměř 32 tisíc korun hrubého, k tomu se přidává 2500 Kč měsíčně coby stabilizační příspěvek a 150 tisíc korun náborový příspěvek po půl roce. Jaké jsou tedy požadavky na budoucí zaměstnance - a co je může odrazovat?

„Požadavky jsou úplně stejné jako u jiných bezpečnostních sborů. Co se týká příslušníků, tak je věk minimálně 18 let věku, trestní bezúhonnost, dobrá pověst v místě bydliště, bezvadný zdravotní stav, absolvování psychologických testů. Ty jsou ve Vězeňské službě specificky zaměřeny právě na odolnost vůči stresu, na zvládání krizových situací a osobnostní stabilitu uchazečů. Co se týká zaměstnanců, podmínky se váží na místo, o které se uchazeč zajímá. U odborných zaměstnanců, kteří nám chybí, je to velmi podobné jako u příslušníků.“

Strážný nachodí 20 kilometrů

Musí mít strážný a dozorce sílu?

„Takhle bych to neřekl. Nemusí mít sílu, musí být fyzicky v dobré kondici. Už jen například pro to, aby zvládal směnný provoz. Dvanáctihodinová služba není úplně pro každého, navíc někdy ve dne, někdy v noci. Pro vaši představu, ve Valdicích dozorce nachodí za těch 12 hodin patnáct až dvacet kilometrů. Takže spíš z tohoto pohledu, než taková ta tradiční představa o tom, že by měl být silný fyzicky, to úplně ne.“

Když vidím záběry vašich lidí, zpravidla mají předloktí silné asi jako já mám stehno…

„Co se týká strážných v eskortní službě, tam samozřejmě je fyzická dispozice důležitá. Vezměme si, že jsou eskortováni zločinci nejenom k soudům, Vězeňská služba také zajišťuje jejich eskortování po celém světě. Nedávno se nám vrátili kolegové s českým občanem z japonského vězení. Takže procestovat půlku světa, mít na starosti člověka odsouzeného k dalšímu výkonu trestu, u nás zařídit repatriaci… to vyžaduje nejen fyzickou zdatnost, ale i nějaké jazykové vybavení, osobnostní dovednosti při jednání.“

Dostačuje základní vzdělání?

„Na některých služebních místech ano. Člověk bez maturitního vzdělání, alespoň vyučený - ale ani to není podmínkou - může nastoupit do kteréhokoliv bezpečnostního sboru v České republice, pokud se pro něj najde uplatnění v první tarifní třídě. Tak hovoří zákon o služebním poměru, který je pro všechny bezpečnostní sbory stejný. Ale samozřejmě u takového člověka se očekává, že si doplní vhodné vzdělání, protože jinak by se z toho základního místa ve Vězeňské službě, kde může jenom doprovázet vjíždějící vozidla do střežené části věznic a zpět a může sloužit pod dozorem na vstupech do věznic, nikdy nehnul.“

Je ta práce nebezpečná?

„Je nebezpečná. V roce 2015 došlo k 18 fyzickým napadením našich kolegů a kolegyň a v loňském roce už to bylo, tuším, více než 50, došlo tam i k pokusu o vraždu. Každý člověk, který se dostane do vězení, je alespoň po nějakou dobu, ale mnohdy celou dobu věznění, v silném napětí. Je v kolektivu jiných odsouzených, které nezná. A pokud to není člověk, který je vyloženě zvyklý na to vězeňské prostředí, tak se to prostě na něm nějakým způsobem podepíše, i když se s ním zachází důstojně. A to napětí občas někde přeroste v nějakou kritickou a krizovou situaci, kterou musí právě naši odborní zaměstnanci, dozorci, strážní podle toho, kde se to stane, řešit. My se snažíme na to připravit, ne vždycky se povede samozřejmě zvládnout takovou situaci. Pak je tady systém, který umí to nezvládnutí situace vyhodnotit. Bohužel dochází i k tomu, že třeba trestnímu stíhání čelí nejen naši kolegové, ale také vězněné osoby.“

Prý může zájemce o službu u vás odrazovat i to, že po dobu směny u sebe nesmí mít mobil.

„Je to takový narativ, který já úplně nerad používám. Je to taková jednoduchá berlička, o kterou se můžeme opřít, že řekneme, nemáme lidi, protože nemají mobil. Může to být jedna z mnoha příčin, ale když se zamyslíme, který jiný zaměstnavatel by toleroval používání mobilního telefonu v pracovní době k soukromým účelům?“

Přeci jen se u vás jedná o velmi specifické prostředí.

„Spíš si myslím, že je to o tom prostředí, o náročnosti služby, o vnitřní disciplíně. Už jen proto, že 25 procent z nově nastoupivších zaměstnanců do tří let ukončí služební poměr ještě před služební zkouškou, která je po třech letech služby čeká. Zažil jsem několik nových kolegů i z řad odborných zaměstnanců. Jako ředitel věznice, když jsem je přijímal a hovořili jsme spolu, tak byli motivovaní, nadšení, chtěli pomáhat lidem, znovu je vracet do života. Po čtrnácti dnech přicházeli s tím, že tu práci dělat nemohou, že se necítí dobře, že se cítí stísnění a odcházeli ještě ve zkušební době.“

Pokud byste měl přesvědčit třeba některého vašeho známého, aby k vám šel dělat, na co byste ho lákal?

„Já bych se snažil oslovit člověka, který má pozitivní vztah ke své zemi, k bezpečnostním složkám obecně, a tomu bych asi řekl, že ta práce je náročná, málokdo ji vydrží dělat dlouho, je ale prospěšná. Může tam najít lidi, na které se může vždycky spolehnout. Teď opravdu nechci vyznět nějak falešně, ale myslím si, že bych dal osobní příklad. Díky tomu, jací lidé zůstávají v té službě, ve vězeňství… opravdu jsem narazil na lidi, u kterých slib znamená závazek, u kterých „ano“ znamená „ano“, kteří se za vás vždycky postaví a které můžete mít za zády, když se děje něco nepříjemného nebo nebezpečného. Ti ostatní většinou odpadnou. Je to taková deviza, která se nedá vyjádřit ani penězi, ani materiálním zabezpečením, ani ničím jiným. Navíc ta práce je velmi zajímavá a každému z nás, kteří jsme prací nebo službou ve vězeňství prošli, se občas stane to, že nás osloví někdo na benzínové stanici, nebo mně se to stalo na sběrném dvoře, že vám začne podávat ruku člověk, který pro vás prvních pět vteřin je úplně cizí. Osloví vás „pane vychovateli“ nebo „pane veliteli“, zeptá se vás, jak se máte, a potom vám začne vyprávět, jak se má on a je hrozně pyšný a hrdý na to, že už není ve vězení, že se mu daří dobře, že je živnostník, nebo že pracuje v práci, která ho dobře živí. A to si myslím, že stojí za to. Nestává se to často, ale stává se to.“

Když se podívám na statistiky Generální inspekce bezpečnostních sborů, posledních za rok 2020, inspekce prošetřovala 33 příslušníků Vězeňské služby. Jakých činů se vaši lidé nejčastěji dopouštějí?

„Já bych to, s dovolením, uvedl ještě jinými čísly. Vloni začalo trestní stíhání nebo prošetřování 33 zaměstnanců Vězeňské služby. Teď si přesně nepamatuju, jestli všech těch 33 případů souvisí s výkonem služby, protože se stává, že například někdo z našich kolegů způsobí dopravní nehodu, která má těžké následky. A dejme tomu jsou pod vlivem zbytkového alkoholu. To se asi může stát každému, není to nic, čím by se sbor chlubil, ale na druhou stranu to úplně nesouvisí se službou. Ale pro vaši informaci: v roce 2015 bylo prověřováno pro podezření ze spáchání trestného činu v průběhu výkonu trestu 458 vězněných osob a v roce 2023 už to bylo téměř 1800 lidí z řad odsouzených. A vloni z nich bylo 206 odsouzeno k dalším trestům. Těch 33 našich příslušníků z přibližně 11 500 zaměstnanců je špatně, samozřejmě bychom si přáli, aby k tomu nedocházelo, ale jsou některé případy, kdy prostě dojde k selhání jednotlivce, u kterého samozřejmě není žádný zájem to jeho jednání nějakým způsobem zastírat nebo ho chránit. S lidmi, kteří se uvolí ke korupčnímu jednání nebo se dopustí nějakého nedůstojného zacházení s vězněnými osobami, nemůžeme mít slitování a musíme se s nimi rozloučit. A oni musí čelit potom sankcím, které přináší systém.“

Babička na Lounsku dodávala do věznice drogy: Policie odhalila devítičlenný gang

A jakých přestupků se nejčastěji dopouštějí odsouzení?

„U odsouzených je to často odchod z nestřeženého pracoviště, kde jsou zařazeni s tím, že jim je dána důvěra. Jsou to velmi často drogové delikty, které souvisí s pokusy o pronesení návykových látek nebo některých zakázaných předmětů do věznic. To je asi to nejčastější, samozřejmě drobné krádeže mezi vězni samotnými také zaznamenáváme.“

Zmínil jste případ vašeho bývalého, napraveného, „klienta“. To ale je spíš výjimka, když se uvádí, že recidiva v ČR dosahuje 70 procent. Je to správný údaj?

„Je to správný údaj. A k němu bych velmi rád řekl něco, co říkám často a všude, kde můžu. Když někdo vyjadřuje tu recidivu 70 %, tak se málokdy zmíní o tom, jestli mluví o recidivě penologické, čili o počtu lidí, kteří se vracejí do věznic, nebo recidivě kriminální - ne každý přečin nebo trestný čin musí být potrestán odnětím svobody. Co se týká té penologické recidivy, opravdu podle našich záznamů nějakých 65 % lidí se velmi pravděpodobně do věznice během svého života vrátí. Statistiky ve Vězeňské službě vznikají tak, že každý, kdo se vrátí podruhé, potřetí a po vícekrát do věznic k vykonání trestu odnětí svobody, je v našich statistikách zaznamenán už jako recidivista a je v těch 65 nebo 70 % lidí, které vykazujeme jako penologicky recidivující. A proč to takhle dopodrobna říkám? Protože naprostá většina zemí, ne-li všechny v Evropské unii, si z mého osobního pohledu lže do kapsy v tom smyslu, že penologickou i kriminální recidivu zaznamenává jenom po určitou dobu od vykonání posledního trestu odnětí svobody. Takže jsou země, kde po dvou letech a více, když se člověk vrátí do vězení, už se ve statistice recidivujících neobjeví. Naprostá většina zemí má nějakou časovou hranici.“

My ji nemáme?

„U nás ta hranice není. Když někdo spáchá nějaký čin, za který je odsouzen k trestu odnětí svobody, dejme tomu ve 22 letech, v 25 letech vyjde ven a do šedesáti nespáchá nic, a pak se mu z nějakého důvodu znovu „povede“, spadne do té statistiky recidivujících.“

Luxus za státní náklady?

Je, nebo není klišé, jak například v různých internetových diskuzích zaznívá, že vězni v Česku mají vlastně extra super život? Strava třikrát denně, ubytování, nic na práci…

„Je to tak. Kromě toho přídomku „extra super život“, jinak všechno sedí. A to zhruba od roku 1852, kdy bylo v Rakousku Uhersku zestátněno vězeňství, kdy postupně začala společnost vnímat - a ta reforma šla odshora -, že naprostá většina vězněných osob se někdy vrátí do společnosti. A že zájmem je, aby se do té společnosti nevrátili s ještě větší nenávistí k té společnosti jako takové. Takže už zhruba téměř 200 let můžeme mluvit o tom, že je naší povinností, myslím si, že naprosto přirozenou a správnou, zacházet s vězněnými lidmi tak, aby se pořád cítili jako lidé, aby s nimi bylo zacházeno důstojně, protože od nich očekáváme úplně totéž. Že si budou snažit zachovat svou důstojnost a že se budou chovat v budoucnu důstojně ke zbytku světa. A to se nedá udělat tak, že bychom je ponižovali nebo nějakým způsobem s nimi zacházeli neadekvátně, nebo jim nenabídli pomocnou ruku… A proto mi přijde vcelku přirozené mít k dispozici teplou vodu, třikrát denně stravu, která musí splňovat určitá kritéria ze zdravotního hlediska, a to si myslím, že Vězeňská služba naplňuje.

Na druhou stranu, proč to není extra super život? Představte si sám sebe, že přijdete ze svého běžného prostředí někam, kde vás první den svlíknou donaha, vezmou vám všechny věci, dají vám oblečení, které velmi pravděpodobně předtím už nosil někdo jiný, dají vás na celu, projdete zdravotní prohlídkou, pak, když už se těšíte na setkání s ostatními lidmi, tak zjistíte, že nebudete bydlet s nějakým jedním novým člověkem, ale s dalšími osmi nebo deseti, které vůbec neznáte. Že s nimi budete sdílet sprchy, toalety, televizi v kulturní místnosti. Že vám najednou začne někdo organizovat život a budete vědět, že musíte odejít z toho oddílu v určitý čas, že musíte sníst to, co vám dají na talíř, že se musíte zase vrátit, jít do práce, pokud ji dostanete, pokud vám ji někdo nabídne. Najednou zjistíte, že prostě ten život nemůžete úplně řídit sám. Vězeňská služba v posledních letech velice dbá na to, aby prosazovala princip normality. To znamená co nejvíce přizpůsobit život ve vězení běžnému životu venku. Ale v našich podmínkách, především stavebně-technických, to není úplně možné.“

Jaké jsou denní náklady na pobyt jednoho vězně?

„Vloni to bylo v průměru 1 800 Kč. Ale jsou věznice, kde je to i hodně přes 2 000 Kč denně. Protože kromě toho, že ten člověk se musí najíst, že se mu musí zatopit, rozsvítit, poskytnout lékařská péče atd., musí být pod dozorem. Musí být ve střeženém prostoru, který někdo a něco musí střežit, je doprovázen k lékaři, k soudu, k různým občanskoprávním i trestním jednáním. Navíc se mu věnuje celá řada našich odborných zaměstnanců, jako jsou sociální pracovníci, vychovatelé, pedagogové atd. To všechno stojí peníze.“

Jakým způsobem by šel snížit počet odsouzených? Pomohlo by větší ukládání alternativních trestů v podobě domácího vězení, kde zásadní roli hrají elektronické náramky? A v jaké fázi jejich zavádění vůbec je?

„Od kolegů z Probační a mediační služby vím, že celý ten systém je těsně před spuštěním. Ale netuším, kdy bude spuštěn, mělo by to být v nejbližších týdnech. Je to vlastně takový druhý pokus českého státu ten systém zavést. Mrzí mě trošku, že nebyl zaveden dřív, protože ve světě se začal zkoušet někdy v osmdesátých letech dvacátého století.“

Náramky by se ale netýkaly těch, kteří již ve výkonu trestu jsou. Kolik lidí by ale díky nim přímo do vězení nenastoupilo, jaký je váš odhad?

„Soudě podle zemí, který mají podobný historický vývoj a podobně nastavený trestní nebo sankční systém, by v České republice, troufám si odhadnout, mohlo ty náramky nosit a tímhle způsobem čelit nějaké soudní sankci někde mezi tisícovkou až dvěma tisícovkami lidí.“

Znamenalo by to pro vás úlevu?

„Určitě by to úleva byla. Ale v českých zemích, aby se počet vězněných osob na 100 tisíc obyvatel přiblížil jiným zemím s podobným počtem obyvatel a s podobnou úrovní bezpečností, by musel klesnout ten počet zhruba na nějakých deset, dvanáct tisíc.“

Jaké jsou další cesty jak jejich počty dál snížit?

„Jsem přesvědčen, že tady je nutná opravdu velká trestní reforma. Je zvláštní například to, že v České republice není vynášeno nebo není rozhodováno o větším počtu trestů než například v severských zemích, ale ty tresty jsou často přísnější. Nevím, z čeho ty trestní sazby vycházely, čím byly inspirovány, když trestní zákoník vznikal, ale prostě jsou přísnější. A navíc u nás dochází velmi často k řetězení trestu. Soudce nebo soudci jednomu člověku v různých případech ukládají podmíněné tresty. Ten člověk podmínky toho trestu samotného neplní, možná ani ten podmíněný trest nevnímá jako trest, no a pak jeden trest za druhým se mu proměňuje v trest odnětí svobody nepodmíněný. A z nějakého řetězce drobných krádeží, které oběť spíš rozzlobí, než poškodí, máte pěti, šestiletý trest. A velmi obtížně ti lidé dosahují znovu podmíněného propuštění, byť třeba se s dohledem, protože už vlastně v těch podmínkách se neosvědčili.“

Dva vězni napadli ve Všehrdech dozorce: Policie je obvinila z pokusu o vraždu, jeden z nich je mladistvý

Také Národní ekonomická rada vlády dala některé návrhy na snížení počtu vězňů. Mluví třeba o dekriminalizaci některých drogových deliktů či zavádění polootevřených věznic. S tím byste souhlasil?

„Naprosto s tím souhlasím. Možná je potřeba říct, že ty termíny otevřené nebo polootevřené věznice nejsou u nás úplně zavedené. Těžko říct, co to vůbec znamená, protože v každé zemi, kde ty termíny používají, znamenají úplně něco jiného co do režimu a způsobu ostrahy toho objektu. Někde nejsou zabezpečeny vůbec, někde ano. Otevřené věznice jsou pro určitou skupinu vězněných osob jistě východiskem. My, nikoliv co do způsobu odborného zacházení, ale co do stavebně-technického hlediska, je už tady máme vcelku dlouho. Byly to dřívější věznice s dohledem, dnes věznice s ostrahou s nízkým stupněm zabezpečení. Je tam úplně jiný režim. Samozřejmě, pokud se nám do tohoto druhu vězení podaří nasměrovat a dostat daleko více odborných zaměstnanců, kteří už ty motivované vězně budou dále připravovat na běžný život po propuštění. Od toho si slibuji osobně opravdu hodně.“

Na druhou stranu, jak dokládají statistiky ministerstva spravedlnosti, polovina odsouzených za sexuální násilí vyvázla s podmínkou. To vás musí, pochopitelně s nadsázkou, těšit.

„Mě určitě netěší nic, co v systému je v neprospěch společnosti jako takové. Asi málokdo si dovede dobře představit, co prožívá oběť znásilnění nebo oběť jiného sexuálního trestného činu. A já si vůbec nedovolím hodnotit ta čísla a ty důvody, proč soudci takto rozhodují. To je asi otázka pro celou řadu odborníků a sexuologů, kteří notabene jsou v České republice téměř vyhynulý druh, a možná je to zase o systému. Kromě sankční politiky také o systému psychiatrické, sexuologické péče, o úrovni toho systému u nás, o tom, jestli máme dostatek míst pro lidi, kteří by se v tomto ohledu potřebovali spíš léčit, než být ve vězení a čelit třeba i nástrahám toho tzv. druhého vězeňského života. To jsou lidé, kteří mají velmi těžký život ve vězeních a nerad to říkám, ale nemáme důvod některé věci zastírat. Na druhou stranu Vězeňská služba sama disponuje jedním jediným oddílem, kde poskytuje sexuologickou léčbu lidem, kterým byla soudem uložena vedle výkonu trestu anebo v průběhu výkonu trestu. A tam je pouhých 40 míst pro lidi, které my můžeme začít podrobovat nařízené léčbě a u kterých vůbec nevíme, co s nimi bude, pokud budou propuštěni dřív, než jim skončí léčba. Protože je velmi komplikované jim ji poskytnout i na svobodě, ať už ambulantní, nebo ústavní formou. To už jsou otázky opravdu úplně jiné, koncepční, strategické, které tady nezodpovíme, ale chtěl jsem jenom poukázat na to, jak je to obrovsky široký problém. Jsou tady stovky obětí, všichni o tom mluví a vcelku dlouho, ale výsledek je přesně takový, jaký je.“

Jaké investice či změny Vězeňská služba v dohledné době očekává?

„Vězeňská služba, aby pomohla zvýšit bezpečnost v této zemi, aby se podílela na účinném snižování recidivy, si potřebuje vytvořit prostředí pro to, aby vězněné osoby a zaměstnanci nebyli vystaveni tomu velkému napětí, o kterém jsem hovořil. Aby mohly být pěstovány korektní vztahy s lidmi, které máme navracet společnosti ve stavu, kdy už nebudou mít ani potřebu, ani zájem škodit. A mířím tady k stavebně-technickým úpravám. Ke snížení počtu vězněných osob, rozhodně k zachování počtu zejména dozorců a odborných zaměstnanců, kterých je na ten počet vězněných osob dnes velmi málo. Snížením počtu vězněných osob by se poměr zaměstnanců mohl vyvinout příznivějším směrem - pokud by někoho rychle nenapadlo snížit počty vězňů i počty zaměstnanců. A samozřejmě velkým úkolem je prosadit ve velkém plošné využívání nových moderních technologií jak v oblasti naplňování práv a povinností vězněných osob, tak v oblasti střežení našich objektů, soudních budov atd. Nové technologie obecně pomohou odlehčit i ušetřit další služební nebo pracovní místa.“