Expertka o znásilňované Aničce i strachu obětí týrání a zneužívání. „Bojí se, případy nenahlašují.“

Podle Studené má navíc násilí páchané na jednom členovi rodiny dalekosáhlé důsledky i na ostatní členy domácnosti, zejména na děti. „Máme tady případ, kdy muž znásilňoval nevlastní dceru, která šla bydlet k babičce. Mezitím ale ten samý muž dostal do střídavé péče vlastní dceru poté, co se s ním jeho žena kvůli tomu, co dělal své nevlastní dceři, rozvedla,“ popsala absurditu situace Studená. „Já se ptám: Je to v pořádku? Já jsem byla některými právníky ubezpečována, že ano. A teď se možná pojďme bavit i o tom, jestli není teda načase se opravdu o tom pobavit i na nějakých vyšších místech než jenom tady u stolu,“ dodala rozhořčeně.

Proč to nenahlašují?

Otázka, která se ve většině medializovaných případů vždy objeví - proč s tím oběť přichází až nyní? Podle Studené je to otázka vnitřních pochodů a pudu sebezáchovy. „Protože vy si to vlastně nějakým způsobem normalizujete, ty vztahy, třeba i v rámci domácího násilí,“ odpovídá Studená.

„Není znásilnění jako znásilnění.“ Blažek ani po kauze Aničky nechce rušit mírné tresty za sexuální násilí

„Známe spoustu případů extrémně brutálního a surového domácího násilí, kdy si to ta oběť celou dobu normalizovala. Říkala si, že to bylo v pohodě: ‚On do mě párkrát sem tam jako žďuchl.‘ A potom, když už jsme vlastně v kontaktu třeba více jak rok, tak z ní najednou díky terapiím i díky psychiatrům začne vypadávat: ‚Každý den mě zkopal, každý den mě mlátil a každý den mě znásilňoval‘,“ popisuje smutné příběhy Studená. „Je to nějaký pud přežití, ve kterém fungujete, abyste se úplně nezbláznili. Abyste prostě neskočili pod vlak,“ dodává.

Anička vypovídala na policii upřímně už od začátku

V mediálně známém případu Aničky, kterou opakovaně znásilňoval a vydíral její otčím, se objevila informace, že první styk Aničky s otčímem byl oboustranný. Michaela Studená, jež je s Aničkou v kontaktu, vysvětlila, že to není nic výjimečného. „Ve chvíli, kdy si to uvědomila, ten ‚vztah‘ trval nějaké dva měsíce. Prostě jednoho dne si uvědomila, co dělá, a řekla, že to chtěla ukončit, byla z toho nešťastná, připadala si hrozně, ale v tu dobu najednou už nemohla,“ popsala vývoj příběhu Studená. Ve studiu dále popsala, že zatímco na policii vypovídala Anička od začátku upřímně, lidem z iniciativy Pod svícnem se to styděla říct. „Říkala, že mi to nechtěla říkat kvůli tomu, že si připadala jako špína,“ řekla ve studiu Studená.

Strach obětí ozvat se pramení podle ní z toho, že proces vyšetřování a soudů je zdlouhavý a s nejistým výsledkem. „Prakticky každý den nám chodí do zprávy nějaký případ domácího sexualizovaného násilí. A teď mluvím většinou o těch dětských hrdinech, ale těch případů je fakt strašně moc. A oběti to právě většinou nenahlašují kvůli tomu, že mají strašný strach z toho, že si tím vším projdou a ten pachatel skončí s podmínkou,“ dodala Michaela Studená. „Ono to opravdu nevypadá jako v těch amerických filmech, kde si prostě sednete a za pět minut je všechno vyřízeno, hotovo.“