Historik pro Blesk o Zátopkovi: Legenda, ale bez charakteru! Proč se zaprodal komunistům?

Co byste jako historik na osobě Emila Zátopka vypíchl?

Byl to vynikající sportovec mimořádných běžeckých dovedností, jeho tréninkové metody byly mimořádně, jeho úspěchy byly nenapodobitelné do dnešní doby. Ale pokud jde o jeho osobní nebo politický profil, tak tam už to povážlivě kulhá.

Často zaznívá, že se stal nechtěným symbolem normalizace. Je tato charakteristika nepřesná?

Neřekl bych, že je úplně symbolem normalizace. On byl symbolem režimu už v 50. letech. Bylo běžné, že si ho režim přivlastnil. Byl populární nejenom v Československu, ale i ve světě. Byl to člověk, který byl na sportovním Olympu po celé období svého života. Kdyby se vzepřel vůči režimu, tak si myslím, že ta jeho světová proslulost mohla lecčemu zabránit. Na druhou stranu těžko říci, jestli on sám, ze své povahy, úplně sdílel to, co o něm režim šířil. Stavěl ho do pozice stachanovce. Jsou záběry, na kterých pracovní kolektivy slibují, že budou podobně usilovně pracovat, jako on trénuje. Působí to dnes velmi komicky, až neuvěřitelně, ale na počátku 50. let taková atmosféra ve společnosti byla a Zátopek byl její součástí. Minimálně po té propagandistické stránce.

Politické angažmá? Velká katastrofa

Dokázal byste charakterizovat jeho politický a občanský postoj?

Mně z toho vychází, že se na jedné straně snažil prezentovat jako sportovec, jako člověk, který sportu hodně dal, sledoval ho, systémově pracoval, to je bezesporu. Ale pokud jde o jeho politické angažmá, to byla jedna velká katastrofa.

Vyšlo o něm spoustu knih, které jeho život mapují. Nakolik se zaměřují právě na jeho občanský život?

Knihy, které vycházely v posledních letech, mají různou úroveň. Některé dopodrobna analyzují jeho tréninkové metody a velké sportovní úspěchy, a bezesporu jsou z tohoto hlediska využitelné pro práci s mladými talenty. Ale pokud tyto knihy zajedou do jeho politického angažmá, tak tam se velmi často dopouští velkých zjednodušení, nepřesností a chyb.

Režisér Ondříček překvapil: Zátopkovo selhání, Neužilova stydlivost a nesplněné přání!

Čím to, že takto ucelených děl je tak málo?

Těžko říct, proč. Ale práce s takovouto osobností a interpretací některých jeho kroků je složitá a dodnes může vyvolávat řadu kontroverzí. Není úplně jednoduché zamýšlet se nad tím, co zažíval, jak uvažoval… Je tam celá řada různých nejasností, bohužel, také posílených i Zátopkovými pamětmi. Uvnitř vyprávění, kde popisuje sportovní záležitosti, cestování, zkušenosti a různé osobní příběhy, je celá řada věcí, u kterých si člověk klade otázku, jestli Zátopkovi vnímali, v jakém režimu žijí. Jestli i třeba dokázali sebereflektovat své postoje z období 50. , 60. a 70. let, a jestli z toho vyvodili něco pro sebe. Je tam celá řada věcí, kdy si člověk říká, že byli trochu v jiném světě, než jak režim zažívali ostatní obyvatelé.

Tuto rovinu v knize tedy Zátopkovi opomíjejí?

Neopomíjejí, ale dochází tam k určitým úpravám a k takovým neobratným vysvětlením jejich angažmá v politické rovině.

Co konkrétně vám nesedělo?

Nesedí mi, jak oba popisují události počátku 50. let. V roce 1948 tady došlo ke státnímu převratu a k celé řadě věcí, které se týkaly armády – jak Emil, tak Dana fungovali v armádním prostředí. Lidé z jejich okolí, které znali, nebo museli znát, zůstali po únoru 48 v cizině. To Zátopkovy stavělo do určitých pozic, které museli zaujmout. Byla tady třeba neoddiskutovatelná likvidace hokejového mužstva.

Když čtete v jejich díle, že jim připadá neuvěřitelné, že se na tom mohli politici podílet, říkáte si, že zřejmě žili v nějakém iluzorním světě. Chápu, že z pohledu Dany Zátopkové vazba na ministra exilové vlády Sergeje Ingra, který po roce 1948 zůstal v exilu, byla velmi nepříjemné. Na druhou stranu Zátopek se veřejně vyjádřil i v procesu s Miladou Horákovou, kdy pod jeho jménem vyšel v Rudém právu text. Ten sice nebyl příliš osobní a nikoho nejmenoval, ale v duchu doby používal argumenty pro vynesení nejpřísnějšího trestu.

K podpisu pod textem k Miladě Horákové se Dana Zátopková, vyjádřila o mnoho let později, že ho vlastně nepodepsala.

Dá se přijmout argument, že zrovna v této chvíli to bylo použito jako zástěrka ze strany režimu, který potřeboval, že i velmi slavný a obdivovaný Emil Zátopek s trestem souhlasí. Pokud jde o jeho politickou angažovanost, nebyla to ojedinělá záležitost. I další věci, v kterých se angažoval, vzbuzovaly v tom pozdějším období údivy.

Například?

„Postavil se třeba proti režimu a angažoval se v případech Jana Haluzy i běžce Jungwirtha, který nesměl odjet na Olympijské hry do Helsinek, to je samozřejmě velmi statečná věc. Stejně tak jeho angažmá v prvních dnech po srpnové okupaci na Václavském náměstí, což je odvážný občanský postoj. Na druhou stranu v momentě, kdy se to láme a režim se po roce 68 snaží minimalizovat dopad Dubčekovy politiky a zdiskreditovat oponenty uvnitř státu, sledujeme tady veletoče, které byly nedůstojné a řekl bych i trapné.

Jak se tyto veletoče projevovaly?

Vidíme to na tom, jakým způsobem kritizoval poměry v Sovětském svazu. Nejdříve je chválí, následně v období, kdy bylo možné, se Sovětskému svazu vysmívá a po srpnu 68 dokonce mluví o tom, že jde (invaze do ČSSR – pozn. red.) o porušení olympijské charty a SSSR by mělo být vyloučeno z Olympijských her v Mexiku… Načež stačí, aby režim jen lehce zdvihl prst a následuje zase zvrat v jeho názorech a vracíme se do toho původního chválení vymožeností socialistického sportu a zřízení. Jeho chování v soudním procesu s Vilémem Novým, což je zřejmě nejznámější kauza, bylo naprosto neuvěřitelné.

V této kauze se jednalo o to, že v případu sebeupálení Jana Palacha stáhl Zátopek proti komunistickému politikovi Novému žalobu za tvrzení, že byl členem organizované skupiny kolem Palacha. O jak velký zvrat tehdy šlo?

Hlavně ten zvrat byl naprosto neočekávaný. Je třeba říci, že v roce 1968 s manželkou podepsali Dva tisíce slov, ztotožňovali se s proreformní politikou. Načež pak po okupaci dojde k úplnému popření těchto názorových proudů, odvolají podpis pod Dvěma tisíci slovy, s tím, že jaksi nedokázali určit míru toho, co bude následovat.

Současně pak dojde k aféře se studeným ohněm, kdy Vilém Nový obviní určitý okruh lidí, že mají podíl na smrti Jana Palacha. Ti ho zažalují, jedním z nich je i Zátopek. A pak dojde k tomu, čemu ani ti současníci nemohli uvěřit – Emil Zátopek v soudní síni vstane, omluví se, stáhne žalobu a podá Novému ruku. Pak to ještě dovrší tím, že v pamětech mluví o tom, jak nikdy nechtěl být antisocialistký živel a že do toho byl nucen svými přáteli.

Jak takové chování, obraty Emila Zátopka, vnímalo jeho okolí, nejbližší přátelé? Znepřátelil si je, nebo mu i odpouštěli?

To se obávám, že úplně neumím posoudit. Když pustili Jana Haluzu po šesti letech z vězení, kde seděl za něco, co neudělal, Zátopkovi s ním udržovali kontakt. Je to taková zvláštní rozpolcenost. Na jedné straně vidíte snahu uchovat hodnotu přátelství, na druhou stranu, pokud je možné, si zachránit vlastní kůži a utéct od problému, který si sám způsobím, kontrastuje to s osudy jiných lidí v téže době a vystavených podobnému tlaku. Je ale třeba říci, že kroky, které Emil Zátopek udělal na začátku 70. let, ho neuchránily od toho, aby byl vyloučen z komunistické strany, z vojenského a tedy i sportovního prostředí. Byl potom vyčleněn na dělnickou práci při vrtání studní.