Kdo neměl šusťák, jako by nebyl
I za minulého režimu se většina lidí, zejména ženy a dívky, bránila uniformitě. Snad v každé domácnosti byl šlapací šicí stroj Singer a na něm maminky a babičky přešívaly či upravovaly konfekci z obchodů.
Pamětníci vědí, že i tehdy frčely šlágry, které chtěl mít každý. Koncem 50. let se třeba mezi dětmi od šesti let rozmohly čepice 'číňanky'. Byly z balonové látky, se štítkem. Děti si v nich připadaly dospělejší. Stejnou popularitu si tehdy získaly švédské košile. Natahovaly se přes hlavu, protože rozepínání měly jen pod krkem, na dva knoflíky a vodorovně. Proč se jim říkalo švédské, bůh suď.
"V roce 1964 se nosily nepromokavé pláště zvané šusťáky," napsala nám Zdenka Pavelčíková z Uničova | Archiv čtenáře Blesku
"V roce 1964 se nosily nepromokavé pláště zvané šusťáky," napsala nám Zdenka Pavelčíková z Uničova.
Ovšem vrcholem tehdejší elegance byly šusťáky. Ty pravé – z Itálie – se daly bez problémů zmuchlat v dlani, tak byly jemné. A jak šustěly! Kdo je neměl, jako by nebyl. O pár let později začalo džínové šílenství. Davy obléhaly Tuzexy a za 20 bonů houfně skupovaly jeansy Riffle.
Jiné tehdy nebyly. Jejich modravá barva a vůně kovbojského řemesla byly k nepřekonání. A jinak? Jinak se každý šatil, jak to šlo. Otrhaný nikdo nechodil a těch pár módních salonů, co fungovaly, odívaly především politickou a společenskou smetánku. Ostatní, pokud na to měli, zašli čas od času do zakázkového krejčovství nebo ke švadleně. Fronty na šaty se nestály, zato na boty. Když v obuvi dostali zimní boty kozačky, táhla se řada zájemkyň až za roh.
