Každá negace, která z vás vyzařuje, se vám vrátí, říká herec Tomáš Valík. "To mám za to, že jsem se nechal rozčílit úřednicí na poště a nastupoval do tramvaje plný vzteku," prohlásil, když v tramvaji zjistil, že přišel o telefon. Jste ženatý? Nejsem ženatý, ale mám dceru, které je už 22 let a žije v Opavě. Ona je trochu introvertnější, takže se mnou nechce chodit nikam do společnosti. A já o ní, v rámci jejího klidu, příliš nemluvím. Je vám 43 let, to jste si ji pořídil docela brzy... V roce 1986 jsem nastoupil do prváku na vysokou a hned první měsíc, v září, se narodila. Dnes už je dcera dospělá, vystudovala obchodní školu, a to víte, že mi vyčítá, že jsem s nimi skoro vůbec nebyl. Ale máme se rádi. Jinak ale zůstávám svobodný a jsem tak spokojený. Opravdu? Říká se, že lidé, kteří jdou do vztahu, si potřebují něco vyjasnit. Na druhou stranu jsme ovlivněni tím, že když je vztah jeden a trvá dlouho, je vnímán jako něco vyspělého. Tak to ale není. Poté, co se člověku podaří určité věci vyjasnit, už nemá proč ve vztahu setrvávat. Proto lidé, kteří vystřídají v životě 3-4 vztahy, jsou na tom duchovně lépe než ti, kteří žijí celý život s jedním partnerem. To je uklidňující myšlenka pro ty přelétavé... Učinil jsem ve svém životě čtyři takové zkušenosti a vždycky vztah skončil po šesti letech. Něco na tom skutečně bude. Až na jeden případ jsme se rozcházeli vždycky v dobrém. Pořád jsme dobří kamarádi. Mám dokonce pocit, že od té doby je náš vztah daleko čistší, než byl tenkrát. Více se ctíme a respektujeme v názorech a činnostech. Jinak ale zastávám tento postoj: "Miluji, vážím si, ale nemohu...". Přemýšlel jste o tom, proč to nejde? Ženskou mentalitu velice dobře chápu, protože mám 4 sestry - jedna je starší o 4 roky, druhá o deset, třetí o 12 a nejstarší o 17 let. Když mezi nimi člověk vyrůstá, může je prohlédnout, může vypozorovat všechny jejich fintičky. Ženy potřebují všechno vědět - to je pro ně základ. Kdyby nevěděly, asi by se zbláznily. Co konkrétně máte na mysli? Ženy dávají navenek chlapovi za pravdu, ale ve skutečnosti ho "tahají na vařené nudli". Muž má přesto pocit, že všechno řídí on. Tohle na ženách opravdu velice obdivuji. To já neumím. Vyrůstal jste nejen se čtyřmi sestrami, ale také v atypickém prostředí psychiatrické léčebny v Opavě... Ano, ale kvůli tomu, že tam pracovali moji rodiče. Ovlivnilo to nějak váš život? Ano, a hodně. Jako děti jsme říkaly "blázinec" a "blázni", ale máma na nás vždycky hrozila prstem a opravovala nás, že to nejsou blázni, ale lidé duševně choří. To mě naučilo vnímat pacienty z jiné stránky. A čím dál tím víc začínám pochybovat, kdo je normálnější, jestli ti lidé za plotem nebo ti na ulicích. Lidé za plotem mi připadají mnohem vnímavější, jen prostě nedokáží komunikovat s okolním světem a většinová společnost je považuje za blázny. Vaši rodiče byli psychiatři? Ne, máma byla psychoterapeutka a otec tam vybudoval a zřídil vodoléčbu. Před válkou sice studoval hru na křídlovku, ale v roce 1939 zavřeli školy a on byl totálně nasazený do Ruska, kde při bombardování přišel o oko. Aby mohl živit rodinu, udělal si později masérský kurz a založil vodoléčbu. Začínal na oddělení číslo 22 a je trochu paradoxní, že se po letech na stejné oddělení vrátil, bohužel však jako pacient postižený Alzheimerovou chorobou. Věříte, že je něco našemu životu dané, ale o něco se musíme sami přičinit? Přesně tak. Myslím, že si můžeme vybrat, protože je kolem nás nekonečné množství impulzů. A záleží na nás, jestli budeme proti něčemu bojovat a plýtvat energií, nebo si vytvoříme nový scénář a tím i novou realitu. Připomíná mi to počítačovou hru, kde hledáme nové labyrinty... Zajímám se o metafyziku a většina učených lidí říká, že vesmíry jsou paralelní. Jsou nekonečné a paralelně se protínají. Ale my lidé vnímáme jen takový prostor, který vypadá stejně, jako když v noci rozsvítíte na zahradě žárovku. Co taková žárovka dokáže osvítit? Tak nějak funguje naše mysl, vidíme jen tento blízký prostor, ale nedokážeme nahlédnout do nekonečna. Vnímáme jen určitou hladinu vědomí, ale těch hladin vědomí je mnohonásobně víc. Překvapuje mě, že je vám tak blízká filozofie... Až moc. Neustále tím otravuji i své kolegy... Vystudoval jste herectví, proč jste se nedal na filozofii? Co řeší filozofie? V podstatě otázky proč, jak a co? A také vztahy mezi určitými věcmi a principy, mezi lidmi. A na tom je založeno i herectví - na vztazích mezi mužem a ženou, nebo společností a skupinou. Je to v podstatě psychologie. Člověk musí brát herectví opravdu vážně, ne jen jako exhibici. To je problém, který řeším v naší společnosti, kde vítězí pojetí herectví coby exhibice. Nejde vám tedy o to být celebritou... Chtěl jsem být buď učitelem, nebo hercem. V obou profesích můžete někomu něco předat. Myslím, že herectví, pokud se dělá určitým způsobem, může být skutečně posláním. Proto si vybírám věci, které mají smysl. A "Ulice" (seriál TV Nova - pozn. red.) má smysl! Jaký smysl má pro vás? Začínají se tam teď řešit témata jako domácí násilí, gamblerství, závislosti... Který seriál u nás to řeší? I "Ulice" se sice zabývá věcmi typu "rozešli se, sešli se", ale vždycky je to na pozadí určitých souvislostí.