Ne vše je v pěstounství zalité sluncem, jak se může na první pohled zdát. O jeho temné stránce pro Blesk promluvila žena, která už pomohla hodně dětem. Musí však zůstat v anonymitě, aby se nedostala do sporu s biologickými rodiči mrňat, o něž pečuje, či dokonce s úřady.
„Téměř všechny děti, o které jsem se starala, jsou z nesledovaného těhotenství a jejich rodiče mají nějakou závislost na návykových látkách,“ začala vyprávět paní Martina. Už několikrát přebrala děti ve velmi špatném, dokonce hrozném stavu. „Špinavé, zanedbané, hladové. K tomu se přidává i trauma, které prožily,“ popisuje.
Řada mrňat má také kvůli matce, která brala během gravidity drogy, abstinenční příznaky. Musejí užívat léky na jejich potlačení. Velký počet maminek, jejichž dítě je potřeba vzít do péče, podle ní pochází z dětských domovů. „Neprožily hezké dětství a vlastně se tu rodinnou péči neměly kde naučit,“ myslí si.
Často matky dítě opustí po porodu. „To, když přijdou do porodnice, identitu sdělí jen jednomu pracovníkovi a nikdo se o ní nedozví, a ona tam pak dítě nechá,“ líčí Martina a jedním dechem dodává, jak důležité a smysluplné je pomáhat takovým mrňouskům.
„Je vždy úžasné, když vidíte, že děti díky péči dokážou porazit i velké zdravotní problémy. A když se po letech dozvíte, že získaly nové dobré rodiče, učí se nějakému oboru, studují třeba střední školu, a nejsou problémové, to zahřeje,“ dodává.
Co je v zájmu dítěte?
Děti v pěstounské péči mají právo znát biologickou rodinu. Často to může být dost problematické. „Říká se, že znát svoje rodiče je v zájmu dítěte, ale pořád by mělo být v jeho zájmu šťastné a zdravé dětství,“ má jasno pěstounka a doplňuje, že biologická rodina by si měla splnit nejprve povinnosti, a pak teprve by měla mít práva. Naráží tak na skutečnost, že se děti mohou s biologickými rodiči za určitých podmínek stýkat a nevidí u nich například řád jako v nové rodině, a mají pocit, že by se jim tam žilo lépe.
K rodině a zase zpět
Zákony a práva v České republice podle pěstounky přejí biologickým rodinám. „Náš systém se snaží ospravedlnit biologickou rodinu, za určitých podmínek do ní děti vracet a rodinám pak všemožně pomáhat. Chápu to. Ale zároveň vnitřně bojuju s tím, jestli je to v zájmu dítěte nebo není,“ uvažuje a dodává, že mnohdy se dítě znovu k pěstounům vrací. „A traumat na jeho duši přibývá,“ konstatuje a přidává: „Je i dost příběhů, kdy se dítě vrací zpět do biologické rodiny po letech soužití v pěstounské rodině. Zvažovat, co je v zájmu dítěte, je velmi složité. Soudy ne vždy přihlíží na názor samotného dítěte,“ dodává.
Útěk a oživování
Když přijímá pěstounka dítě a ví, co se s ním dělo, cloumají s ní emoce. „Musím se nejdříve vypořádat s vlastní zlobou na tu maminku. Třeba, že i když je těhotná, tak bere drogy,“ říká Martina. Vzpomíná na příběh, kdy žena kvůli drogám porodila předčasně. „V nemocnici jí lékaři vykapali kortikoidy na dozrání plic miminka. Ona pak utekla a začala rodit sama někde venku. Děťátko následně museli lékaři oživovat,“ vzpomíná na příběh jednoho caparta.
Pomáhají neziskovky
Pětouni musí mít v České republice ze zákona vždy tzv. spolupracující organizaci. Působí jich tady více než dvě desítky. Jejich posláním je zajištění spokojeného života opuštěných dětí uprostřed rodiny, které tak nemusí prožívat začátek života v ústavních zařízeních.
