Jaký je nejčastější model domácího násilí?

Na počátku bývá psychický teror, jde o ponižování či vyčítání, přidávají se strkanice a různá omezování. Často trvá dlouho, protože původce násilí se omlouvá, usmiřuje, a oběť věří, že přijde pozitivní změna. Násilí se ale vrací, přerůstá k hrubší podobě.

Lidé nepřichází po prvním napadení?

Často přijdou a vypráví příběh, který trvá několik let. Standardně dva až tři roky, nebo klidně i deset let.

Jak rozpoznat, kdy je čas přijít?

To je těžké. Často jde o ženy závislé na financích partnera nebo nechtějí odejít kvůli dětem. Žena by se měla přijít poradit, když ji chlap ponižuje, a zvlášť když jí dá první facku. Hodně věcí ve vztahu se dá někdy zachránit.

Co jí poradíte?

Je třeba naslouchat a pomoc nastavit podle jejích potřeb. V některých případech může pomoci párová terapie. Pokud jde o diagnostikované domácí násilí, hledají se další cesty k individuální, terapeutické podpoře, například trestně právní poradenství a doprovázení na policii a podobně.

Na párovou terapii muž přijde?

Dvacet procent mužů ano. Pokud to nejde, nabízíme ženě podporu v podobě posílení osobní hodnoty, zorientovat se v situaci a radíme mechanismy, jak se tomu, co zažívá, dá vyvarovat nebo ubránit.

Je domácí násilí časté?

Statistiky uvádějí, že se něco děje v každé čtvrté domácnosti.

Hodně velké číslo, když si představím panelák a každý čtvrtý byt…

Navíc statistika ukazuje, že se každé druhé manželství rozvádí. Násilí nemusí být v hrubé podobě, ale má psychický charakter, například ekonomický či sociální, třeba hlídání peněz či zakazování přátel.

Na začátku vztahu je láska, proč spolu muži a ženy neumí žít?

Může jít o osobnostní nezralost. Ženy jdou někdy do vztahu proto, aby řešily svoji špatnou situaci. Třeba si nerozumí s rodiči a doufají, že nová rodina bude lepší. Založit vztah na tomto předpokladu může být riskantní. Z původní rodiny si neseme určité návyky.

Jaké to mohou být?

Třeba nedostatečné komunikační dovednosti či nedostatečný pocit osobní hodnoty. V Česku chybí výchova k partnerství. Jsme taková trochu nemocná společnost, co se vztahů týká. Těm nejcennějším a zároveň nejkřehčím se věnuje malá pozornost.

Proč tomu tak je?

Více se věnujeme například kariéře. Méně tématům lásky, přátelství, náklonnosti, sounáležitosti a pomoci. Může za to i politická scéna, která pro nás často není vzorem, anebo i to, že mladí lidé od malička nasávají brutální počítačové hry. Máme v péči děti, které mají značné projevy agrese.

Můžete tohle trochu přiblížit?

Když malé děti diagnostikujeme, zjišťujeme, že jsou mnoho hodin na počítači a rodina nemá kontrolu, co tam dělají. Oni třeba hrají hry, kde získávají body za to, že autobusem srazí důchodce. Jsme společnost, která opouští základní lidské hodnoty.

Mluvil jste o nezralosti, jenže v minulosti šli lidé do vztahů dříve a trvají dodnes. To si odporuje.

Manželství dnešních seniorů dost vydržela. Možná díky tomu, že se manželé více drželi morálních a lidských hodnot. Rozvod byl pro ně nepřijatelný.

V jakém věku se lidé nejčastěji rozvádějí?

Ti, co uzavřeli sňatky v osmdesátých letech. Drtivá většina je rozvedená. V té době lidé nemohli cestovat a jejich kariéry byly hodně nalajnované. Jediné, co mohli, tak se vdát či oženit, pořídit si novomanželskou půjčku, založit rodinu. Chyběla jim perspektiva, tak to udělali možná příliš brzy.

Je fakt, že současná generace jde do sňatku později nebo vůbec.

Jít trochu později a mít nějaké zkušenosti není špatné, ale vše má své biologické meze. Některé ženy mají větší možnosti k nezávislosti na mužích. Budují kariéru a mít děti po čtyřicítce už je složité, a tak zůstávají samy.

Nemohou najít partnera?

Lidé si hledají partnera, který jim vyhovuje, jenže často se nemůžou potkat ve svých představách. Současná generace má vyšší nároky, než měli lidé v sedmdesátých letech. Je zaměřená na výkon. Chce se, aby byli úspěšní, slavní, měli kariéru. Nebo hledají morální předpoklady, které nenalézají.

Mladí si nenechají moc líbit?

Asi ano, zdá se, že mají více sebevědomí. Těm, co je dnes kolem třicítky až čtyřicítky, tam jsou největší konflikty. Všímají si svých hodnot, více se vymezují a snadněji to řeší rozchodem či rozvodem.

Mluvilo se o domácím násilí před revolucí?

Minimálně. Ale rozhodně bylo. Dnešní šedesátníci potvrzují, že ho zažili, ale nikdo to neřešil. Nebyla na to nastavená policie, zákony a nebyly ani organizace, které by v tom pomohly.

Znamená to, že se teď problémy jen více řeší, nebo násilí přibylo?

Násilí vzrostlo, ale také je osvěta. Ženy jsou více informované a možná více kompetentní, takže žádají o pomoc.

Mluvíme o ženách jako o obětech. Bývají i ony agresory?

Ano. V drtivé většině jde o psychické násilí.

Jak se projevuje?

Nejčastěji přes děti. Ženy umí mužům znepříjemnit život, když od nich odejdou, a atakují je přes dítě. Třeba vykreslují otce ve špatném světle.

A když jsou ještě ve vztahu? Co se děje v domovech?

Často jde o sociální kontrolu. Třeba chlap má rád fotbal a žena prezentuje, že jeho povinnost je pomáhat rodině. A když jde na fotbal, tak ho sekýruje. Dává mu hranice a vychovává ho. Dítěti pak tvrdí, že je tatínek nemá rád, protože šel za svým sportem. Někdy ho třeba i smyšleně podezírá z nevěry a vydírá ho. Často jde i o zpochybňování chlapa jako otce, kdy žena snižuje před dětmi mužovu autoritu a tvrdí, že je neschopný.

Má domácí násilí něco společného s profesí?

Část agresorů jsou dělníci hrubšího ražení. Část jsou středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní lidé, třeba manažersky schopní na vysokém postu. Někdy jde o vojáky nebo policisty. Z mého průzkumu mám takový závěr, že nejhorší kombinací je vysoká inteligence a špatný charakter. Často jde o egoisty.

Přináší si vzorec chování z domova?

Často v dětství zažili domácí násilí či byli vystaveni kritice, ponižování od rodiče.

Co kategorie lidí, kteří chtějí jiný život než jejich rodiče?

Snaží se dělat vše jinak než maminka nebo tatínek, chtějí si vyšlapat vlastní cestu. Jenomže tzv. synaptická plasticita mozku nejde obejít. Je skvělé, že chtějí, ale pevné návyky v dobrém úsilí mohou bránit. I když nechtějí být jako matka nebo otec, prošlapat novou cestu bývá obtížné a dá to práci. Přišel muž, který říkal, že ženě nechce nadávat nebo ji ponižovat, ale je vzteklý a nemůže si pomoci, a nakonec vybouchne a neví proč. Možná proto, že to tak dělal jeho otec.

Kdo je Miroslav Bubeník?

Miroslav Bubeník (59) je ředitelem organizace Nomia, která funguje již 20 let jako poradna pro oběti násilí. Má vystudovanou psychoterapii. Organizace má dvacítku zaměstnanců, z čehož je 12 pracovníků v tzv. přímé péči jako psychoterapeuti, psychologové či sociální pracovníci. V týmu mají i psychiatra a mediátora (prostředníka).

Online poradna

Prožíváte náročnou životní situaci a máte strach přijít osobně? Nebo je vám nepříjemné mluvit s odborníkem tváří v tvář? Můžete se nejprve obrátit na online poradnu, kterou využívají zejména děti a mladiství. Na dotazy odpoví odborník do 48 hodin. Více informací najdete na webových stránkách: www.nomiahk.cz

Pomoci můžete i vy

Aby mohla organizace pomáhat, potřebuje na svoji činnost každou korunu. Pomoci můžete i vy! Podívejte se na stránky: www.nomiahk.cz/ chci-pomahat

Kontakt: NOMIA, z.ú.

Sídlo: třída Edvarda Beneše 575, 500 12 Hradec Králové

Ulrichovo nám. 762, 500 02 Hradec Králové

Adresa: Denisovo nábřeží 665, 547 01 Náchod

Telefon: 495 262 214

Mobil: +420 606 824 104

ID datové schránky: vu8yvvd

E-mail: poradna@nomiahk.cz

Web: www.nomiahk.cz

Bankovní spojení: 2700920843/2010

 

Video
délka: 02:34.04
Odemknout video

Barbora Škrlová: Jakou roli hrála v Kuřimské kauze, zůstane navždy asi záhadou. Videohub

Fotogalerie
4 fotografie