O centrech, jako je vaše, se příliš nemluví. Kolik jich v Česku je?
„Pokud vím, tak asi sedm. Jenže nejde o centra, která jsou specializovaná na problematiku týraných a zneužívaných dětí. Takže i po téměř pětadvaceti letech jsme tu na uvedenou problematiku vlastně jenom my.“
Co ještě řešíte?
„Jde i o jinak traumatizované děti. Například když jsou vystaveny silným emočním zážitkům, které se odehrávají doma. Třeba rozvod rodičů, domácí násilí, tragické události.“
Jak se k vám děti dostanou?
„Mohou volat na nonstop Linku důvěry Dětského krizového centra, je dostupná v rámci celé České republiky. Nebo mohou využít naše ambulantní služby. Naše centrum sídlí v Praze, ale jezdí za námi lidé z celé republiky. “
Jak často se vám děti svěřují, že jsou obětí sexuálního zneužívání?
„Je to asi ve třetině případů. Děti za námi mohou přijít samy, v doprovodu dospělé osoby nebo ve spolupráci s orgánem sociálněprávní ochrany či policií.“
Jak řešíte, když vám zavolá dítě z druhého konce republiky?
„I takovým dokážeme pomoc. Jednou z cest je vytipování důvěryhodné dospělé osoby, které by se dítě mohlo svěřit a s kterou by mohlo podniknout potřebné kroky. Také se snažíme zajistit ochranu dítěte před dalšími útoky. Je to těžké, protože většina dětí je zneužívána příbuznými.“
Jak staré děti se na vás obracejí?
„Naše centrum je určeno pro děti od nejnižších věkových kategorií až do 26 let. 26 let je tam proto, že hodně traumatizovaných osob přijde řešit trauma z dětství až v období rané dospělosti. Velký počet dětí je také ve věku mateřské školy. Jsou výrazně ohrožené týráním i sexuálním obtěžováním a zneužíváním. Takové děti většinou netelefonují, dostanou se sem jinou cestou. Přesto jde o velké procento z vyšetřovaných dětí.“
Některé děti se také mohou bát zavolat…
„Kvůli tomu se na nás mohou obrátit prostřednictvím chatu. Mohou si rozmyslet, jak odpovídají. Pro děti je těžké vyřknout nahlas, v jakých problémech jsou. Probouzí to velké emoce. Všimli jsme si i toho, že se na chatu často objevuje problematika sebepoškozování, což bývá jistým voláním o pomoc.“
Musíte spolupracovat i s rodinou dítěte?
„To je důležitá součást naší práce. Pokud bychom vrátili dítě domů do stejného prostředí, bylo by riziko, že se situace bude opakovat. Snažíme se zajistit bezpečí dítěte a dobré rodinné zázemí i do budoucna.“
Dá se poznat rodina, kde jsou problémy?
„Rozpoznání problému v rodinách není jednoduché. Jsou rodiny, které vypadají, jako by u nich bylo vše v pořádku. Mohou být dobře finančně zabezpečené, kde rodiče zastávají vysoké funkce v zaměstnání a okolí by to do nich neřeklo. To, co se pak odehrává za zavřenými dveřmi, jsou hrůzy, které si člověk neumí představit. Výjimkou nejsou ani děti týrané nebo zneužívané po dobu několika let.“
Máte i případy, kdy si dítě něco vymyslí?
„Ano. To ale většinou nevzejde od dětí, ale od dospělých, třeba v rámci vyhrocených rozvodových sporů. Obvinění vymyšlených přímo dětmi bývá minimální množství, neboť spokojené dítě nemá důvod vymýšlet si.“
Dříve bylo obvyklé, že rodič nebo i učitel dítěti dal facku a nikdo to nikde nehlásil…
„Výchovné přístupy se určitě mění. Když mluvíme o fyzicky týraných dětech, tak nejde o děti, které doma někdo plácnul. Mluvíme o těch skutečně týraných. To musíme odlišovat. Pokud tu máme týrané děti, jsou to děti, s kterými se skutečně zachází velmi brutálně. Jsou bité různými nástroji, kope se do nich, nebo jsou popálené od cigaret.“
Kde berete na činnost peníze?
„Jsme odkázáni na dotace a granty. Ty pokrývají 50 až 60 procent výdajů. Zbytek musíme zajistit vlastní silou. Podle zákona musíme naše služby poskytovat bezplatně, takže u nás klienti za péči nic neplatí. Významným zdrojem jsou i nadace a nadační fondy.“
