Jak se člověk k práci ředitele čerčanského Hospice Dobrého Pastýře dostane?
„Já jsem pracoval v byznysu jako management konzultant. A pak jsem se rozhodl změnit kariéru a začal pracovat pro organizaci Člověk v tísni na misích, v Pákistánu a Namibii jsem byl několik let. Pak, když jsem se vrátil, tak jsem hledal práci, která by mi dávala smysl, a našel jsem tento hospic. Netušil jsem, když jsem nastupoval, jak úžasná ta práce ve výsledku bude.“
Ta práce ale musí být spíš než úžasná hodně psychicky náročná! Když vidíte každý den umírat lidi…
„Je to tak, že veškerý respekt patří našemu ošetřujícímu personálu. Já jsem tady přece jen ředitel, který není v kontaktu přímo se všemi pacienty. Je to ve výsledku jen pár lidí, kteří jsou tu delší dobu, s nimi navážu i silnější vztah.“
Nastala někdy u vás chvíle, že jste si řekl, že to nedáte psychicky, že raději odejdete?
„Zatím ne. Je to fáze, která je velmi náročná pro každého z nás. Oba dva moji rodiče zatím žijí, ale až se k tomu dostaneme, tak to prostě bude hrozně těžká fáze. Ale ve chvíli, když budu vědět, že jsem udělal maximum, že jsem s nimi byl, ať už doma, nebo v hospici, tak to akceptuji a připravím se na to, že mě to jednou potká.“
A vy se bojíte smrti?
„Je pravda, že člověk, když pracuje v hospici, tak je vystaven smrti každý den a přemýšlí o ní. A to klade hodně vysoké nároky na to, co každodenně dělá. Aby si řekl, že těch dnů, co tu máme, je málo a je otázka, jakým způsobem je chceme využít.“
Vy jste odpověděl dost vyhýbavě…
„Nebojím se smrti, ale cítím díky práci v hospici zvýšenou odpovědnost za každý den svého života.“
S jakou nemocí tu lidé nejčastěji bojují?
„Z 90 procent jsou to onkologičtí pacienti, tak je to rakovina.“
Jak dlouho zde lidé pobývají?
„Chodí k nám lidé, kteří už nemají šanci na vyléčení. Průměrná doba jejich pobytu je asi třicet dní. Pak tu zemřou.“
Jaká jsou pravidla pro umístění do hospice?
„Musí být splněny dvě administrativní podmínky. A to je podaná žádost, druhá je zpráva od lékaře, kde musí být uvedeno, že už byly vyčerpány všechny možnosti léčby. Musí jít tedy o konečnou, poslední fázi života.“
Stává se, že když rodina nedokáže dědečka či babičku dostat do LDN, že se pokoušejí o místo v hospici?
„Takové žádosti samozřejmě dostáváme a musíme těmto rodinám následně vysvětlit, že naše cílová skupina je jiná a že my se staráme o pacienty v terminální fázi nevyléčitelné nemoci. Máme tu ale i odlehčovací službu pobytovou, kdy máme pět pokojů v přízemí a ty jsou určeny pro seniory, kteří nejsou v té terminální či poslední fázi a můžou tu na krátkou dobu pobýt.“
Tedy tyto pokoje jsou pro lidi, kteří neumírají?
„Snažíme se tím podporovat pečující nebo jim ulehčit, když se dlouhodobě starají o svého příbuzného, který je chronicky nemocný nebo imobilní a chtějí jet třeba na dovolenou, potřebují si odpočinout od té péče, které je dlouhodobá, třeba už několikaletá. Můžou pak využít této služby a my se měsíc budeme o tohoto člověka tady starat.“
Dostanou se k vám lidé, kteří nevědí, že se jedná o hospic? A jejich potomci jim nedokázali říci, že umírají?
„Ve společnosti se za posledních 50 let vybudovalo mínění, že se pravda neříká. Když ale budete přemýšlet nad sebou a položíte si otázku, jestli budete chtít vědět, že máte před sebou poslední dva měsíce života, nebo to radši nebudete chtít vědět a ty dva měsíce nějak prožijete, tak si myslím, že je to pro všechny zásadní informace, na kterou mají lidé nárok.“
Takže vy osobně byste dokázal říci svým rodičům, že umírají?
„Já doufám, že ano…“
Když se v Česku řekne slovo hospic, tak si lidé vybaví špinavé místnosti, které mohou i zapáchat, a lidé zde umírají… Proč tomu tak je?
„Naší společnosti se podařilo tabuizovat smrt, vytěsnit ji za plentu do anonymního prostředí a nejsme jí vystaveni, nejsme zvyklí odmalička na to, že lidé umírají, ač jsou to babičky, příbuzní. Nevidíme to kolem sebe. Tím, že tomu nejsme vystaveni, tak se toho bojíme.“
Vy osobně jste se někdy s takovýmto případem setkal? Narazil na takový depresivní hospic?
„To ne. Hospice celosvětově začaly vznikat v nějakých 70. až 80. letech v Anglii. Takže jsou to principiálně nová zařízení. Nejstarší hospic v Čechách je z roku 1996 například v Červeném Kostelci. Ostatní pak vznikly po roce 2000, takže jsou to vlastně nová zařízení. Většinou jsou to pěkná optimistická místa.“
Co byste chtěl lidem říci o hospicové péči?
„Chtěl bych zmínit takové motto, které se váže k hospicové péči: Hospicová péče nepřidává dny k životu, přidává život ke dnům.“
