Kousek do Sýrie, kousek do Iráku. To musí být neklidný kus země! "Přijedete do města, stojí tam vojáci. Každý třetí chlap má samopal," popisuje fotbalista Tomáš Michálek (28), který strávil poslední půlrok právě v takovém koutě, v tureckém Malatyasporu. Jeho tým, i s dalšími třemi Čechy Maškem, Homolou a Šenkeříkem, z ligy sestoupil. To však nebyl Michálkův nejhorší zážitek. Těch nepěkných i nepochopitelných bylo daleko víc. V Turecku prožil chvíle největšího strachu. V letadle. "Do Denizlisporu to je pětačtyřicet minut. Nad horami byl vítr, propadalo se to s námi jak ve filmu," vzpomíná už s úsměvem. "Tehdy mi ale do smíchu rozhodně nebylo. Tři hodiny jsme kroužili a nakonec jsme museli přistát v Istanbulu." Celou dobu navíc trávil v daleké zemi bez rodiny. "Manželka je blondýna. To by fakt nemohla ven," ušklíbne se záložník. Podobně na tom byli také ostatní Češi, i proto držela kolonie při sobě. "Místní nás trochu odřízli. Byl tam jeden Maďar a tomu přikázali: Řekni jim, že je trénink v šest." Co tedy kamarádi dělali? "Seděli jsme doma. Ve městě nic není. Občas jsme si dali pivko. Ale koupili jsme si dvě a už na nás hrozili prstem, že jsme alkoholici." Ani na trávníku to nebylo ono. Prvních sedm duelů Michálek odkopal, po změně trenéra však už neměl šanci. "Byl to takový hluchý půlrok," hodnotí. A to přišel do Malatyasporu jako nejlepší podzimní ligový střelec. Na tuhle produkci se pokusí navázat na podzim - v dresu Slavie, která se jej snaží z tureckého angažmá vyvázat. "Zpátky do Turecka se mi nechce," přizná Michálek. Není divu.