Říkalo se mu král »Bene«. Po vzoru legendárního seriálu Přátele, v němž Ross, jedna z ústředních postav, prožil třikrát rozvod, mohl ale Vladislav Jagellonský (†60) vstoupit do historie i coby »král rozváděč«. Ženat byl třikrát. Beatrice Aragonská byla jeho druhou manželkou. Z toho, že si ji musí vzít, nebyl nijak na větvi. Vpravdě byl nakonec rád, když se jí zbavil. Co byla vlastně česká královna, jež nikdy nenavštívila Pražský hrad, zač?
Dcera »bastarda«
Beatrice se narodila 16. Listopadu roku 1457 do rodiny, jejíž renomé dalece přesahovalo apeninský poloostrov. Naneštěstí pro ni se ale narodila nemanželskému synovi mocného krále. Z toho důvodu i na ni bylo nahlíženo přezíravě, byť se její otec Ferdinand Ferrante I. (†70), přestože měl nemanželský původ, nakonec stal neapolským králem. Na trůnu vydržel úctyhodných 36 let.
Ještě než se stal králem neapolským, stihl na svět přivést 5 potomků. A byť všechny byly zplozené v legitimním manželství, tak „všechny tyto děti, zrozené v době, kdy jejich otec nebyl ještě králem, byly podle přísné feudální genealogie bastardy,“ uvádí renomovaný historik Josef Macek v knize Tři ženy krále Vladislava. „Jejich nekorunovaný otec byl sám nemanželským královským synem,“ vysvětluje s tím, že se zkrátka jednalo o děti „bastarda“. Tak na ně bylo i nahlíženo.
Dětství mezi mrtvolami!
Ferdinand Ferrante I. do historie vstoupil jako úspěšný, byť dosti svérázný panovník. Jeho osobnost popisuje Macek coby zuřivě krutou, zahalovanou do roucha uměnímilovného mecenáše. „Vědělo se, že nelítostný vladař olupuje šlechtice a kupce a že každého, kdo se mu postaví na odpor, dá zavraždit.“
„Takovýto otec stěží mohl vštěpovat dětem zásady mravnosti,“ dumá historik. Zatímco třeba v Rumunsku řádil nechvalně proslulý Vlad Dracula (†asi 45), jehož přízvisko Napichovač napovídalo tomu, že své oběti nechal narážet na kůl, Ferdinand Ferrante měl „úchylku“ ne zcela vzdálenou. „Vyprávělo se, že král-zvrhlík dává mrtvoly svých obětí oblékat do nádherných rouch a jako mumie je rozestavuje po chodbách svého paláce.“ Těmito chodbami se proháněla i malá Beatrice!
Manžel skončil v kobce
Ta se dočkala znamenitého vzdělání, ale i rozmazlování. „Od mládí Beatrice nepoznala nedostatek, nepotřebovala se uskrovňovat ve svých přáních. Nebylo proto divu, že později nabyla pověsti ženy pyšné a rozmařilé,“ píše Macek. Co jí však údajně velice poznamenalo, bylo její první manželství. Došlo k němu už v jejích 6 letech!
Otec ji zaslíbil pětiletému synovi svého švagra. Bizarní uzavření sňatku si v ničem nezadá s tím, jak tohle prapodivné manželství skončilo. Ferdinand Ferrante pojal podezření, že proti němu švagr kuje pikle. Vytáhl proti němu s vojskem, zajal ho, a spolu se svým maličkým zetěm, jenž byl zároveň Ferdinandovým synovcem, ho poslal do šatlavy.
„Beatrice Aragonská prožila tak už v dětském věku podivuhodné zásnuby i bizarní svatební veselí,“ popisuje Macek. „Žila v paláci, v jehož sklepeních umíral tchán a manžel-chlapec,“ k čemuž historik dodává, že „její zážitky z dětství ji formovaly do podoby chladné, realisticky uvažující ženy, nepodléhající tlaku citů a mocných mravních imperativů.“
Historik Jaroslav Čechura jde v jejím popisu v knize Ženy a milenky českých králů ještě dál. Beatrici popisuje jako „vládychtivou, rozmařilou, pyšnou ženu nevalných morálních zásad, milující (…) módní oděvy a vzácné šperky (…) i milostná dobrodružství.“ Co se jich týče, jak dopadl Beatricin první manžel? Podle obou historiků se jeho život uzavřel v kobkách vězení, čímž se Beatrice stala vdovou rychleji, než kapybaře narostou první zuby.
Nevinný flirt skončil smrtí
Ferdinand Ferrante I. proto pro svou dceru hledal novou partii. S ohledem na to, že byla dcerou „bastardského“ krále, pro ni bylo těžké najít někoho „perspektivního“. A když už si Beatrice našla sama někoho, neměl pro to její otec pochopení. Macek konkrétně zmiňuje románek s jedním pážetem, když už jí bylo nějakých sladkých náct let: „Zakrátko byla milencova mrtvola nalezena v koutě nádvoří.“ Inu – zapomněl se řídit heslem: Co je v domě není pro mě.
Z princezny královnou
V očích krále se však přece jen našel nápadník, nad něhož si lepšího nemohl přát. Zájem projevil ambiciózní uherský král Matyáš Korvín (†47), jenž byl všeobecně považován za jednoho z nejmocnějších mužů své doby. A že nepohrdl „bastardskou“ nevěstou? Ani původ tzv. „uherského Marse“ nebyl královský.
„Pro starobylé panovnické rody byl Matyáš ubohým povýšencem bez řádné, urozené genealogie,“ píše Macek. Hunyadové, z jejichž rodu Matyáš pocházel, byl uherský rod, jenž se mezi šlechtu vypracoval teprve roku 1409. Sám Matyáš na uherský trůn dosedl po předčasné smrti Ladislava Pohrobka (†17) v roce 1458. Byl jediným příslušníkem rodu, kterému byla na hlavu vsazena uherská koruna.
Vášnivý milenec a dychtivá milenka
Prvně se třiatřicetiletý Matyáš s devatenáctiletou Beatricí setkal v roce 1476. Ještě v zimě se konala svatba. Zakrátko se Beatrice mohla titulovat nejen uherskou, ale zrovna tak i českou královnou, neboť Matyáš, jak známo, ovládal značné území v Čechách a byl některými stavy zvolen za českého (vzdoro)krále.
Manželství bylo vcelku spokojené a trvalo 14 let. Podle Macka na sebe sňatkem narazili „vášnivý milenec a dychtivá milenka.“ Korvín, jenž byl obecně považován za krutého vladaře, který trpěl výbuchy vzteku, se na svou choť snažil udělat dojem, seč mohl. Dokonce se kvůli královně podle Macka začal holit, což v Uhrách, zemi, kde „vousem porostlá brada a tvář jsou odznakem statné mužnosti,“ bylo něco neviděného. Natož u krále.
Avšak když Korvín roku 1490 zemřel, štěstí jim co do zplození potomka a dědice nebylo nakloněno. Poslední léta byla poznamenána spíše neshodami a horečnatými snahami Beatrice, aby se v případě vlastní smrti vzdal Matyáš vlády nad svými zeměmi ve prospěch své manželky. Na což nebyl ochoten přistoupit. V tu chvíli přichází na scénu český – a nakonec též uherský král, Vladislav Jagellonský.
Podivné dědictví
Ten měl dle úmluvy se svým odvěkým rivalem Matyášem Korvínem podědit jeho državy v případě, že by Matyáš neměl dědice. Ke stejným podmínkám se zavázal i Vladislav. Když tedy Vladislavovi po Matyášově smrti připadlo Uhersko a konečně také ta česká území, která neměl ve své moci, zdědil také něco, s čím nejspíše nepočítal. Novou manželku.
Beatrice se nechtěla vzdát uherské koruny. Měla značné finanční prostředky, za jejími zády stála vydatná vojenská podpora, a italský temperament ji nedovoloval jen tak vyklidit královské komnaty. Proto uherská šlechta její požadavek podpořila. Šlechtici podmiňovali Vladislavovo právo vládnout v Uhrách sňatkem s královnou vdovou. „Beatrice se projektu, který jí měl zaručit další vládu v zemi, chopila s velkou horlivostí,“ uvádí Čechura. Zato Vladislav nadšený nebyl. „Spíše se jí bál a stranil,“ podotýká Macek. Ve vleku událostí ale nerozhodný panovník nakonec ukončil veškeré debaty, aby od něj uherská šlechta slyšela jeho rázné »bene« čili dobře.
Tíha nezbytnosti
Manželství, ačkoliv Vladislav byl tou dobou formálně ženat s Barborou Hlohovskou, též zvanou Braniborskou (†51), nakonec bylo uzavřeno v uherské Ostřihomi. Pozoruhodné je, že o svatbě se dochovala „písemná králova protestace,“ v níž líčil, že byl vlastně ke svatbě donucen, že už ženat je, a že své „ano“ při svatbě vyřkl pouze „v důsledku tíhy nezbytnosti,“ poznamenává Macek.
Podle toho vypadal samotný obřad. „K všeobecnému překvapení Vladislav novomanželku ani neobjal, ani nepolíbil, nýbrž opustil kvapně komnatu.“ Záhy Vladislav opustil město. Po roce se měli znovu sejít, dokonce spolu měli prodlít pár nocí v posteli, přestože se Vladislav předtím nechal slyšet, že k tomu nedojde ani náhodou.
„Sblížení však netrvalo dlouho. Vladislav se s Beatricí přestal osobně stýkat a v písemném styku udržoval chladnou zdrženlivost. Navíc ho uherský sněm roku 1492 veřejně vyzval, aby od sňatku s Beatricí ustoupil a oženil se s nevěstou, která by mu porodila dědice trůnu.“ Na Beatrici dosud leželo stigma, že nebyla s to, porodit děti už Matyáši Korvínovi. Propast mezi oběma manželi vyústila v očekávaný konec, ať už se to královně líbilo či nelíbilo a své koruny se snažila držet zuby nehty.
Sbohem a šáteček
Vladislav léta usiloval o to, aby byly oba jeho sňatky právně zrušeny. K tomu musel dát souhlas jedině papež. Až v roce 1500 konečně kývl. Jak si král mohl mnout ruce a poohlížet se konečně po manželce dle vlastního vkusu a uvážení, také obě jeho „ex“ se dle papežského rozhodnutí zařídily. Nás v tuto chvíli zajímá především neapolská princezna.
„Hrdá Beatrice odmítla Vladislavovu nabídku,“ píše Čechura, „aby zůstala v Uhrách a žila z královské penze. Vrátila se do rodné Neapole.“ Byť byla Beatrice známá jako žena „lehkých mravů“, již se nikdy neprovdala. Přesto trvala na tom, aby jí bylo vyplaceno věno a také finančně kompenzovány její politické kroky v Uhrách, což ale odmítal jak Vladislav, tak i uherští šlechtici, kteří byli toho názoru, že rozhazovačná a panovačná „Beatrice a její dvůr zemi naopak ožebračily,“ uvádí Macek.
Bohatá královna v chudém kraji
Ač manželkou dvou českých králů, Beatrice nikdy v Praze nebyla korunovaná na českou královnu. Matku měst nikdy nenavštívila, valné mínění neměla ani o celých Čechách. „V Neapoli byly zřejmě víc ctěny Uhry než Čechy,“ domnívá se Macek. Je se čemu divit? Celá země se tou dobou stále vzpamatovávala z husitských válek, které ji poznamenaly mnoha šrámy a jizvami. Nedobře na tom bylo i hlavní město.
Ostatně když se roku 1471 konala volba českého krále, jímž byl zvolen právě Vladislav Jagellonský, nestalo se tak v Praze, nýbrž v Kutné Hoře. A když se Vladislav stal po Korvínově smrti také uherským králem, co udělal? Celý svůj dvůr, se kterým pobýval v Praze, přesídlil do Budína – nynější Budapešti. Že česká královna ani jednou nenavštívila Prahu, se divit nelze. Zato existují zprávy, že určitě navštívila Znojmo či pobývala u Olomouce. „Do českých záležitostí se ale nikdy neodvážila zasahovat.“
Kdyby její kroky vedly ještě dál na západ, v jaké formě by Prahu královna spatřila? Žádného zázraku by se asi nedočkala, byť Praha byla ve srovnání s Budínem nebo Prešpurkem čili Bratislavou velkou metropolí. Podle historika Josefa Janáčka v Praze žilo tou dobou zhruba 25 tisíc obyvatel. „Praha stále zůstávala největším městem v Čechách i jedním z největších měst ve střední Evropě,“ poznamenává.
Pro představu, v Bratislavě tehdy žilo zhruba 8 tisíc obyvatel, v Budíně okolo 14 tisíc. Zatímco jinde ve světě, včetně Uher, se už pozvolna uplatňovala renesance, v Praze se nadále na přelomu 15. a 16. století stavělo v pozdně gotickém stylu. Avšak jaké to byly stavby! Prašnou bránu, Malostranskou mosteckou věž, Šítkovskou vodárenskou věž u Mánesu, Daliborku, Bílou věž, Mihulku nebo Vladislavský sál na Pražském hradě obdivujeme dodnes. Na rozdíl od odkazu věčně nespokojené „bastardské“ královny.
Konečně doma
V rodné Neapoli se objevila uherská a česká královna roku 1501. Coby třiačtyřicetiletá žena se „nevracela jako pokořená, zubožená vdova“, nýbrž s královským průvodem a bohatou výbavou. Její šatstvo a šperky bylo převáženo v devíti vozech! Přesto nadále trvala na tom, aby jí Vladislav finančně zaopatřil, byť žil „v Budíně i v Praze v mnohem stísněnějších poměrech než aragonská královna.“
Na finanční výpomoc svého exmanžela čekala Beatrice tak dlouho, až se nedočkala. „Zemřela 13. září 1508 a byla pohřbena s královskými poctami v neapolské katedrále,“ uvádí Čechura. „Do hrobu ji příbuzní uložili v bílém rouše, na hlavu vsadili kopii zlaté královské koruny a do ruky vtiskli pozlacené jablko,“ navazuje Macek.
To poslední, co za života ještě stihla učinit, bylo sepsat závěť, v níž rozdělovala svůj majetek. Když se o něm dozvěděl Vladislav, „musel asi úžasem ustrnout,“ neboť „takové obnosy on sám, vladař dvou království, neměl nikdy k dispozici,“ stojí v knize Tři ženy krále Vladislava. Šlo skutečně o velké jmění, přičemž „Beatrice odkázala 15 000 zlatých na právě počínající výstavbu velechrámu sv. Petra v Římě.“ Kdo by to byl do pyšné a rozmařilé české královny řekl, že bude financovat výstavbu jedné z celosvětově nejznámějších staveb?
