8°C
Jaromír Čejka, tento jedinečný fotograf, bohužel o víkendu zemřel. „Jeden ze způsobů, jak vyprávět o životě v normalizaci, spočíval v systematické dokumentaci každodenních i svátečních událostí. Někteří autoři však skenovali pouze povrch situací, u jiných autorů převažovalo odlehčené ironizování událostí. Čejka patřil k těm fotografům, kteří svým přístupem motivovali diváky k přemýšlení o zobrazených situacích a k zaujetí postoje" říká o Čejkově práci vysokoškolský pedagog Jiří Siostrzonek
Čejka realizoval desítky výstav a publikací, měl za sebou tisíce zaznamenaných okamžiků. V roce 1982 ale Jaromír Čejka (tehdy 35) ještě jako student pražské FAMU vytvořil soubor fotografií, které vyprávějí příběh zrodu největšího pražského sídliště na Jižním Městě a dodnes v pamětnících probouzejí nostalgii. „Přitom jsem ho fotil ze vzteku, abych ukázal, jaké urbanistické a řemeslné hrůzy za normalizace vznikaly,“ svěřil Čejka Blesku.
„Jako ročníkovou práci jsem v roce 1978 fotil nejprve životní styl obyvatel Petrovic, právě připojených k Praze. O rok později pak na Hájích, na sídlišti, přes které jsem jezdíval, také děti hrající si mezi paneláky,“ vzpomínal Čejka. Nakonec si pro svou diplomovou práci zvolil v roce 1982 nafocení Jižního Města.
Chvíli trvalo, než jsem začal vidět souvislosti, které jsem chtěl zaznamenat. A začal jsem fotit,“ řekl. Hledačem lidských stop zůstal po celý svůj život. „Moji práci v podstatě shrnuje motto, citát z básně Ivana Blatného: (…) ta touha vrátit se tam, kde jsme nikdy nebyli,“ uvedl Čejka. Po letech ho překvapuje, když se mu ozývají dnes už dospělí lidé, kteří poznávají domy, v nichž vyrostli, nebo dokonce sami sebe, s nostalgií a vzpomínkami na dětství. „Nakonec je to snad docela dobrý dokument,“ skromně uzavřel Čejka.
Architekt Pleskot o změnách na Hradě: Jak se otevře lidem? A zátarasy jako „absolutní šlápnutí vedle“ Markéta Volfová, Lukáš Červený
