22°C
Konkrétně na hřbitově v Malvazinkách, kam byly jeho ostatky uloženy poté, co 4. července 1967 v Praze Ondřej Sekora skonal. Jeho poslední roky a měsíce poznamenala mrtvice, kvůli níž dokonce skončil s kreslením i psaním. Když se ale vrátíme na začátek vypravování o všestranném literátovi, dostaneme do Králova Pole, čtvrti v Brně. Tam se totiž 25. září 1899 narodil.
Zaujat přírodou odmalička
Jeho otec byl odborný učitel. Avšak zemřel, když bylo malému Ondřejovi teprve sedm let. „Měl pět sourozenců. Odmalička projevoval zájem o přírodu (sbíral motýly a brouky), byl náruživým čtenářem, rád kreslil a také sportoval,“ píší Jarmila a Hugo Schrieberovi v knize Slavné osobnosti v dějinách Prahy 5: Příběhy nevšedních životů. Obdiv k hmyzu mu, jak lze odvodit, vydržel.
Práce všeho druhu
Školy vychodil a vystudoval v Brně, později ve Vyškově. V dospělém věku se ale nakrátko přestěhoval z Moravy do Vídně. Nikoliv snad, že by mu hlavní město tehdy stále ještě monarchie Rakousko-Uherska učarovalo k žití. „Jako jednoroční dobrovolník byl odveden do armády,“ konstatují autoři. Po maturitě 1919 se pak přihlásil na studia práv, ty ale nedokončil. Místo toho se stal redaktorem brněnských Lidových novin. Když se pak jejich hlavní redakce sestěhovala během první republiky do Prahy, byl už Sekora její nedílnou součástí.
A protože měl nejen literární, ale i kreslířský talent, začal „v letech 1929-1931 studovat soukromě kresbu a malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.“ Podhoubí pro to, aby mohly začít vznikat příběhy oblíbených dětských postaviček z říše hmyzu, bylo na světě. „V letech 1927 – 1941 vedl Dětský koutek,“ dětskou přílohu týdeníku Pestrý týden, která byla, jak název napovídá, určena nejmladším čtenářům.
Právě tam spatřil světlo světa vůbec poprvé vynalézavý mravenec s tečkovaným šátečkem kolem krku. „Vytvořil nový typ pohádkového hrdiny z říše hmyzu,“ uvádí Schrieberovi. Knižně „Ferda mravenec vyšel poprvé r. 1936, pak vždy v následujícím roce se objevily knížky další,“ uvádí Otakar Chaloupka v knize Příruční slovník české literatury: Od počátku do současnosti.
„Sekora tyto sám psal a kreslil, jednota slovního a výtvarného projevu je nedělitelná. Humor, nápaditost, neotřelost vytvářely ze Sekorových knížek ve čtyřicátých letech cosi, čemu nemohly konkurovat velmi líbivé a dosti kýčovité svazečky o Marbulínkovi, Punťovi a Kiki či jiné,“ zmiňuje Chaloupka dnes již spíše pozapomenuté postavy z dětské literární říše. Což se o Sekorových hrdinech říci nedá – pomineme-li Ferdu, Berušku či brouka Pytlíka, je Sekora podepsán také pod nadčasovou Kronikou města Kocourkova.
„V příbězích jde vždy o napínavý děj plný gagů, komických situací, připomínající cirkusový humor. Svět Sekorových knížek, v nichž dominuje vždy výtvarný projev, se řídí vlastními zákony, nesměřuje k výchovnému poslání cestou pouhého alegorického obrazu lidské společnosti, nezříká se však nejobecnějších analogií,“ charakterizují Sekorovu tvorbu Jarmila a Hugo Schrieberovi.
Vězněn nacisty
Nebývalá popularita Sekorova díla si počátkem 40. let začala vybírat svou daň. Tak známý spisovatel, jakým Sekora byl, neunikl pozornosti nacistům, kteří Čechy a Moravu od roku 1939 okupovali. „Doba nacistické okupace mu způsobila existenční těžkosti: práci v redakci musel opustit.“
Důvodem nebyly Sekorovy politické postoje či skryté alegorie v jeho příbězích. Ve snaze ublížit Sekorovi a jeho rodině se zaměřili na něco zrůdnějšího. Jeho manželka Ludmila byla totiž židovského původu, tudíž se na ni vztahovaly tzv. Norimberské zákony. I Sekora byl „z rasových důvodů vězněn: prošel pracovními tábory v Polsku a Německu“ koncem války.
Zasloužený odpočinek
Konec války a krátká etuda relativní svobody mezi dvěma totalitami zastihla Ondřeje Sekoru opět v čilé práci. „Nastoupil do deníku Práce a do časopisu Dikobraz, jehož byl v letech 1945-1946 šéfredaktorem. V roce 1949 se stal spoluzakladatelem Státního nakladatelství dětské knihy, kde do roku 1952 pracoval ve funkci vedoucího redaktora knižnice pro nejmenší,“ uvádí Schrieberovi.
Tvorbě dětských knih se pak věnoval až do 60. let, dokud mu to neznemožnila již zmíněná mrtvice, kterou prodělal v roce 1964. Co však ještě v případě mimořádné činnosti Ondřeje Sekory stojí ještě za pozornost, je to, že „stál u prvních pokusů o televizní vysílání pro děti.“ Jak známo, vůbec první veřejné vysílání Československé státní televize proběhlo 1. května 1953, přičemž už v té době si to jeho Ferda mravenec „drandil“ nejen po stříbrném plátnu: „V roce 1940 se mravencovy příhody dočkaly první dramatizace, existovalo jejich rozhlasové zpracování, dva roky nato vznikl o Ferdovi první loutkový film.“
Malebný Smíchov
Nápady a inspiraci čerpal Sekora po většinu svého života na Smíchově u Horní Palaty, kde v jedné z tamních malebných rodinných vilek našel místo, kterému léta říkal domov. „Navštěvovali ho nejen dospělí přátelé, ale i děti, vždyť spisovatel pro ně psal veselé historky, doprovázené hezkými kresbami, postavičkami ze života broučků, ptáčků a z přírody,“ uvádí Schrieberovi k vile na adrese U Nesypky 3. V roce 1965 se odstěhoval do Dejvic, kde dožil svůj podzim života.
Víte, že...
… kromě toho, že byl Ondřej Sekora novinářem, spisovatelem a ilustrátorem, byl také nadšeným sportovcem. Jednak „působil i jako sportovní novinář,“ podotýkají Schrieberovi, tak také „v Paříži poznal ragby, do češtiny přeložil jeho pravidla a zasloužil se o rozšíření tohoto sportu u nás.“ Coby trenér některé ragbyové týmy dokonce trénoval, a jako sudí rozhodcoval také zápasy.
