8°C
Sousloví dětský domov u druhých nevyvolá úplně ty nejpříjemnější konotace. Však také málokteré dítě by si přálo „být odejito“ od vlastní rodiny. Od maminky s tatínkem. Minimálně případně, že se nechovali jako rodiče Jarky, když byla malá. Místo pěkného dětství, na které by po letech vzpomínala s nostalgickou slzou v oku, se dočkala otřesných zážitků, které ji do očí vhánějí spíše slzy utrpení a smutku.
Díra v noze skrz naskrz
„Vlastnili jsme rodinný dům s velkým pozemkem, kde jsem ve svých dvanácti letech měla koně, a každý týden u nás byly večírky. Rodiče měli prestižní místo ve firmě, která stavěla dřevostavby. Člověk by si řekl, že to vypadá jako skvělá rodina,“ svěřila se knize Znáte jejich příběhy? od Denisy Proškové. Jenomže...
„Rodiče domů jezdili jen na víkend a o nás, mě a mého staršího bratra, se staral děda,“ pokračuje Jarka. Když se na víkend vrátili domů, otevíraly se zátky a špunty od lahví. Kratochvíle, které měly vést k veselí, měly opačný efekt. „Rodiče spolu byli 24 hodin denně. Přesto když popili, nadávali si a osočovali se z nevěry.“ Vyšponované emoce alkoholem udělaly vždy své a od verbálního nadávání nebylo daleko k fyzickému napadení i sebepoškozování, s čímž podle Jarky začala její matka.
„Vzala nůž a začala se řezat,“ popisuje. „Nebo vzala nůž a bodla si ho do nohy tak hluboko, že měla na druhé straně stehna dva stehy.“ Hádky pokračovaly a v dětech se začaly rojit obavy a úzkosti, tím spíše když se matka i před nimi dokázala předávkovat prášky na spaní. „Otec jí mlátil. Matka ležela, otec na ní seděl a dával jí pěstí. Nebo ji chytil za límec, který měla od krve, zase ji fackoval. Házeli po sobě židle, skleničky, talíře a já vždycky hrozně brečela.“ Když se mámy snažila zastat, schytala úder z jedné i druhé „válčící strany“. A došlo i na nečekané rány.
Kudla do zad
To když se vůči Jarce začal násilnicky vyjadřovat i její starší bratr. „Prý proto, abych nekřičela,“ vzpomínala s odstupem na bití od sourozence. „Poprvé jsem asi v deseti letech musela volat záchrannou službu s tím, že maminka asi umírá a že nechci, aby odešla do nebe. A to se pak opakovalo.“ Záchranáři do domu jezdili často, ojedinělý nebyl ani výjezd policistů. „Otce nikdy neobvinili z domácího násilí.“
Poslední kapka krve...
Situace mezi rodiči se pro celou rodinu stala neúnosnou. Kde přesně vznikl problém, netuší Jarka ani po letech. O lukrativní zaměstnání otec i matka přišli. Ztráta zaměstnání vyústila v dluhy, finanční problémy a žebrání. Vše se zhoršilo ve chvíli, kdy musela na rok odejít matka do vězení a Jarka zůstala s bratrem a otcem, coby hlavou rodiny sama. „Otec začal ze všeho obviňovat mě, že jsem stejná jako matka,“ vypráví Jarka. Fyzický a psychický útlak doprovázený neustál ponižováním neustála.
„Sebrala jsem všechny léky, co jsme doma (a že jich bylo fakt moc), a spolykala je s myšlenkou, že umřu bez bolesti. Jenže máma svoje starosti řešila žiletkou. Takže jsem si po předávkování léky vzala žiletku, řízla jsem se jednou, podruhé, hlouběji a ještě jednou...“ Rána, jíž si způsobila, byla hluboká a vážná. V kombinaci prášky, které spolykala, a jež jí zatemnily úsudek a racionální uvažování, mohla být její osudová. „Měla jsem pořezané šlachy, žíly a nervy. Doteď mám sníženou citlivost v dlani.“
Zakrvácené holčičky na hranici mezi životem a smrtí si všiml až bratr, který ji byl v pokoji navštívit, zda by si nešla hrát. Okamžitě zavolal záchranáře a snažil se jí pomoc. Kdežto otec? „Tvrdil, že jsem hysterka,“ uvádí. Bratr ji do sanitky vlastnoručně odnesl a pak nastaly horké chvilky zápolení o vlastní život. „Pamatuji si, že v sanitce na mě doktorka křičela, že nedovolí, aby malý anděl odešel do nebe. Druhý den jsem se probudila na JIP.“
Nový počátek
Probuzení na jednotce intenzivní péče pro Jarku nepředznamenalo jen probuzení do nového dne. Svým způsobem i do nového života. O příčinách toho, proč si chtěla dívka vzít život, se začala zajímat sociálka. Pracovnice nakonec podala návrh na umístění do dětského domova, což pro dívenku bylo vysvobození. „Hodně mi dal. Díky němu a paní ředitelce jsem mohla vystudovat zdravotní školu a pomáhat lidem, kteří to vážně potřebují,“ poznamenává skromně, ačkoliv to byla ona, kdo v těžkých životních chvílích pomoc nejvíce potřeboval.
„Dětský domov mě zachránil. Kdybych se tam nedostala, tak od patnácti let pracuji na poli a vydělávám na nájem rodičům s nedostudovanou základní školou,“ váží si. S matkou v kontaktu je. S otcem už vůbec. „Dal mi jasně najevo, že se mnou nechce mít nic společného,“ uzavírá mladá zdravotnice z Moravy s tím, že velkou motivací při jejích studiích bylo především to „abych byla lepší, než moje rodina.“
mýty o dětských domovech Tomáš Koníček,Petr Soukup
Potřeba pomoci
Podobných příběhů, jako je ten Jarčin, je v knize Znáte jejich příběhy? mnoho. Ačkoliv mnozí mohou považovat pobyt v dětských domovech za pomyslné stigma, je tomu často naopak. Nejen, že za svůj pobyt nemohou děti, nýbrž zpravidla nezodpovědné chování jejich rodičů, ale začasté právě tam naleznou svůj opravdový „domov“.
„Příběhy jsme sbírali několik let v rámci literárních soutěží, které jsme pořádali, nebo jsou to příběhy studentů, které podporujeme,“ vysvětlila Michaela Chovancová, která je ředitelkou organizace Dejme dětem šanci. Její snahy ohledně vydání publikace štědře podpořila také Praha 13, a to částkou 50 tisíc korun.
„Dlouhodobě podporujeme několik sociálních iniciativ a dětské domovy jsou jedním z velkých společenských témat. Když děti dětský domov opouštějí, tak se najednou dostanou do zcela nového světa a tam je potřeba jim pomoct,“ vysvětluje starosta třinácté městské části David Vodrážka (ODS). „Podpora organizace Dejme dětem šanci je z naší strany absolutně samozřejmá. Kniha plná autentických příběhů přiblíží toto téma široké veřejnosti.“
