Anna Bayerová se totiž toho dne roku 1852 narodila v malebné vísce Vojtěchov u soutoku Pšovky a Žebráku nedaleko Mšena, a to do rodiny mlynáře. Nebyla to malebná příroda skalních a pískovcových údolíček, nýbrž ruch velkoměsta, za kterým se nakonec vydala. Obecné vzdělání absolvovala v Praze na dívčí škole. Jenže to Bayerové nestačilo.
Za vzděláním do Švýcarska
„Protože do 90. let dívky v habsburské říši nemohly skládat maturitu ani soukromě, vybraly si Anna Bayerová se svojí kolegyní Bohuslavou Keckovou r. 1875 ke studiu medicíny Curych ve Švýcarsku,“ zmiňuje kromě Bayerové i jméno vůbec první české promované lékařky historička Marie Neudorflová v knize České ženy v 19. století. „V Curychu při zápisu trvala na tom, že je Češka, nikoliv Rakušanka.“
Náročná studia absolvovala s nemalými obtížemi. „Rodiče jí přestali posílat peníze, a tak se r. 1877 dostala do finančních problémů, které ji neopustily po celý život,“ píše historička. „Musela se vrátit domů, dělala vychovatelku a šetřila na studium.“ Disertační práci obhájila v roce 1881, když jí bylo 29 let. „Doufala, že by mohla být připuštěna k doktorským zkouškám na Karlově univerzitě a otevřít si praxi v českých zemích,“ pokračuje Neudorflová s tím, že jejím snem bylo léčit především děti. Ve své disertaci se zabývala zejména novorozenci a jejich krví.
Pacientky v hidžábu
Smělé plány lékařky narazily na tvrdou realitu tehdejší doby. Zatímco dnes je běžné, že v ordinacích mimo doktorů docházíme i za lékařkami všech možných odborností a specializací, v Rakousko-Uhersko byla tato „výsada“ pouze mužskou záležitostí. Na Karlově univerzitě se tak Bayerové svým způsobem doslova vysmáli. Působit coby doktorka v Čechách, potažmo Rakousko-Uhersku nemohla, tak zůstala v zahraničí. „Jako cizinka však měla ve Švýcarsku spoustu problémů.“
Roku 1893 se Bayerové naskytla přece jen příležitost nabídnout své služby „vlastní“ monarchii. Mocnářství hledalo lékařky pro muslimské ženy v Bosně a Herzegovině, kterou habsburská monarchie okupovala. Nebyla to blahosklonnost rakousko-uherských úřadů, nýbrž pragmatické opatření, které umožnilo Bayerové věnovat se tomu, co vystudovala. „Muslimské ženy nesměly být vyšetřovány muži a prohlídky mívaly velmi neobvyklou podobu.“
Měla za úkol „dbát o výchovu k hygienickým návykům u muslimských žen, které v té době ani nevěděly, že nemoce jsou nakažlivé,“ pokračuje historička. Záslužnou činnost zde podle ní vykonávala několik let, než se rozhodla vrátit nazpět do Švýcarska, kde se začala angažovat v otázkách rovnoprávnosti a feminismu.
Praha zapovězená
Vrátit „domů“ se odhodlala až po létech, což pro doktorku bylo toužebné přání. „Dostala opakovanou nabídku stát se asistentkou v jednom novém pražském sanatoriu,“ píše historička. O to větší zklamání zažila, když na místě zjistila, že v sanatoriu nepotřebují dva lékaře. Po odmítavém stanovisku Karlovy univerzity to pro ní byla další z mnoha ran osudu. „Trpce zklamaná odjela zpátky do Švýcar.“
Tam se po různých pracovních štacích pokoušela vést vlastní sanatorium, avšak nedařilo se jí, jak si představovala a „během dvou let přišla o veškeré úspory“, uvádí Neudorflová. „Další roky ve Švýcarsku pro ni nebyly zřejmě lehké a její touha po domově sílila.“
Ponižující nabídka
Když proto v roce 1909 dostala z Prahy nabídku od churavějící mecenášky umění a feministky Libuše Bráfové (†69), zda by se o ni po čas její nemoci nepostarala, Bayerová vděčně souhlasila. A opět se pokusila zúročit léta nabytých vědomostí a zkušeností v Praze. Ale zas a znovu tvrdě narazila.
Předražené infotabule v Praze? DPP za ně zaplatil 290 tisíc, ROPID o polovinu méně. Proč ten rozdíl?
„Rakouská vláda v její době dívkám možnost lékařského vzdělání neposkytovala a neuznávala cizí diplomy.“ Jedinou schůdnou možností, jak se v Praze nebo kdekoliv jinde na území Čech nebo habsburské monarchie mohla živit coby lékařka, byla nostrifikace zahraničního diplomu. Jenže toto uznání bylo závislé na tom, aby Bayerová v Čechách vykonala maturitní zkoušku. „Téměř tvrdošíjně odmítala snížit hodnotu svého vzdělání a dvacetileté praxe.“
Lékařkou „na stará kolena“
Z toho důvodu se v Praze živila převážně jako učitelka a vychovatelka. Teprve roku 1914 „učinilo ministerstvo zdravotnictví výjimku a povolilo Bayerové lékařskou praxi v Rakousku, přestože měla diplom z ciziny,“ píše historička. Tou dobou bylo Anně Bayerové 61 let. „Jejímu srdci byla nejblíže preventivní medicína a na školách přednášela o blahodárnosti střídmosti, čistoty, zdrženlivosti, sebekázně, abstinence v alkoholu i kouření.“
Krom lékařství ve školství zůstala, vedla různé statistiky svých žaček, sledovala jejich zdraví a snažila se poukazovat na nedostatky, které jim mohly škodit. „Její stížnosti a návrhy vládě zůstaly bohužel bez odezvy,“ konstatuje Neudorflová. Jak jinak. „Poslední léta bydlela u Bráfů, dělala paní Bráfové společnici a nacházela u ní životem postrádané teplo domova.“ Scestovalá žena, která se do světa vypravila z malebného Kokořínska a celý život zasvětila něčemu, co dnes považujeme za dané a samozřejmé, zemřela v Praze 25. ledna 1924 ve věku 71 let. Místo posledního odpočinku nalezla na Olšanských hřbitovech.
Blesk Ordinace v Praze pomohla: Dva lidé zachráněni před slepotou, s nádory kůže pod kudlu už příští týden! Markéta Volfová, Lukáš Červený
