22°C
Urputnost, tvrdohlavost a cílevědomost, asi tak by se třemi slovy dal popsat jeden z největších géniů České moderní architektury a spoluautor Tančícího domu Vlado Milunič. Právě v Tančícím domě, pro jehož spoluautorství je proslulý, se s ním dnes rozloučila veřejnost i jeho dobří známí. Kromě nich se o své veselé vzpomínky na Miluniče podělili také první náměstek primátora Petr Hlaváček, předseda České komory architektů Jan Kasl, ale také současný majitel Tančícího domu Max Skala. Životem a hlavně dílem svéhlavého Miluniče návštěvníky provedl historik architektury a také jeho dlouholetý známý Rostislav Švácha. Ten stručně popsal, jak původem chorvatský rodák doputoval až do Prahy a jak zde začal působit.
Z počátku své kariéry se Milunič v Praze spojil s architektem Josefem Línkem a společně se zaměřili především na stavby se sociální funkcí, zejména šlo o domovy pro seniory. „Hned první z nich, domov pro seniory v Bohnicích, ohromil Českou architektonickou veřejnost. Hlavní budova je postavena obyčejnou panelákovou technologií a ta je místy doplněna několika věžemi z kovu a chodbami ze skla. Dvojice Milunič a Línek dokázala s panelákovou technologií pracovat tak, že se z toho stávala skutečná architektura. To se v 70. a 80. letech nikomu nedařilo“, vysvětlil historik architektury Švácha.
Jejich domovy pro seniory, rozbořily dosavadní koncepci těchto zařízení, a proto pro ně také měli Milunič s Línkem speciální pojmenování „Geriartrické komplexy“. Jako první totiž začali mezi obyvateli těchto zařízení dělat rozdíly a budovy navrhovali tak, aby každá jejich část odpovídala různým potřebám různých klientů. Přišli také s myšlenkou, že domovy pro seniory nemají být odříznuté od okolního dění, ale pro klienty naopak bude příjemnější co nejbližší kontakt s okolním děním a hlavně mladšími generacemi.
Jak to bylo s Tančícím domem?
Profesor Švácha také rozkryl zákulisí stavby Tančícího domu. Na jeho návrh Milunič nebyl ani zdaleka sám, návrh dal dohromady společně se světově proslulým architektem Frankem Gherym, jemuž se na stavbě připisuje o něco větší podíl. Milunič do tohoto díla chtěl co nejvíce promítnout atmosféru tehdejší porevoluční doby a jeho původní představa se velmi výrazně promítla do jeho současné podoby, kterou Tančícímu domu zase dodal Ghery. Hlavní myšlenkou bylo dát dům do pohybu, vytvořit rozevlátou uvolněnou a velkolepou stavbu na významném místě. Ačkoliv je více zásluh na této stavbě připisováno Ghermu, ani Milunićovi se jeho zásluhy rozhodně nedají upřít. „Milunič přišel s tou hlavní myšlenkou domu, který se dal do pohybu. Ghery tento nápad vzal a dům rozpohyboval“, řekl profesor Švácha.
Osobní vzpomínky, které příchozí na Vlada Miluniče měli, by možná vydali na samostatnou knihu. Ovšem ta, o kterou se podělil současný majitel Tančícího domu Max Skala, asi nejlépe ilustruje, jak živelným člověkem Milunič byl. „Já jsem se s ním seznámil tak, že krátce po tom co jsme dům koupili, mi volal někdo ze zaměstnanců, že po domě chodí pán, který si dovnitř vodí všelijaké skupinky a dům jim různě ukazuje a provádí je všemi možnými místnostmi. Když jsme sem přijeli, zjistili jsme, že to je Vlado, který zde hostům vypráví o nejrůznějších detailech a ať už zvaný, nebo nezvaný, každopádně neplacený průvodce hostům ukazuje jeho a Gheryho dílo“, zavzpomínal na Miluniče majitel Skala.
Náměstek primátora Hlaváček zase zavzpomínal, jak jako učeň dvojice Línka a Miluniče měl příležitost pozorovat, jak jejich společné návrhy vznikají: „U nich jsem pochopil, že architektura je o emocích, když jsem se kolem nich pohyboval, neustále byli v nějaké ostré hádce, která verze jejich nápadů je lepší. Tam jsem začal chápat, že architektura je někde mezi mozkem, rukou a srdcem. Vlado byl elegantní fešák, který uměl stejně tak milovat, jako uměl nenávidět“.
