Zářil na divadelních prknech, na stříbrném plátně, televizních obrazovkách i za dabérským pultem. Rodák z Přelouče, kde se 23. září 1907 narodil, byl všestranným hercem. Talent mu byl do vínku dán prakticky už v kolébce. Jeho otec, František Filipovský starší, byl totiž vedoucím chrámového sboru. „Byl to ctěný občan s pověstí krasavce, přesto však byl ve svých šestačtyřiceti letech starým mládencem,“ podotýká Jana Divíšková, autorka knihy František Filipovský: Velký herec malých rolí.
Františkovou maminkou byla Anna Pavlína Obstová, o 26 let mladší, než byl její choť. Byla dcerou obchodníka, z čeho pro rodinu plynuly tolik potřebné peníze. Celkem měli 4 děti – František z nich byl nejmladší. „Jak později vzpomínal sám František Filipovský, měli jeho rodiče velice hezké, příkladné manželství.“
První herecké cupity
Školy vychodil František Filipovský v Pardubicích a Hradci Královém, kde se poprvé seznámil s divadlem. „V hradeckém internátě v Boromeu hrával se spolužáky v klášterní jídelně,“ líčí Divíšková. A s ohledem na otcovo zaměstnání také jako malý zpíval v chrámovém sboru. Bylo to ale nakonec herectví, které dostalo přednost na plné čáře.
Přispěl k tomu dobový rozmach němého filmu. „Malého Františka fascinovaly i filmové plakáty, které se objevovaly ve vitrínách před biografem nebo na nárožích.“ Velice mu imponovaly výkony nesmrtelné ikony černobílého filmu – Charlie Chaplina. „Film se stal pro Františka Filipovského záhy životní nutností a samozřejmostí. Nejprve jako divákovi a o něco později také jako herci.“ Z ochotnického herce se záhy stal profesionální u divadelní společnosti Hanuše Kleina. A když odmaturoval, rozhodl se v roce 1928 zkusit štěstí v Praze.
Upomínka slavné herečce
Než však ono příslovečné štěstí začátečníka našel, nějakou dobu to trvalo. Proto „nastoupil do zaměstnání jako úředník a přitom studoval na Karlově univerzitě estetiku a dějiny umění,“ píše Divíšková. „Ve volném čase, který mu zbýval, intenzívně pracoval na tom, aby nalezl a získal dostatek kontaktů na lidi od divadla.“
K jednomu „divadelnímu“ kontaktu přispěla úsměvná příhoda. Filipovský pracoval v účtárně benzinové firmy, kde přišel na nedoplatek jedné z nejznámějších divadelních hereček své doby – Marie Hübnerové, přední představitelky Národního divadla. „Přišlo mu to nesmírně trapné, ale nakonec povinnost a odpovědnost k zaměstnavateli zvítězila nad osobními sympatiemi a tak poslal paní Hübnerové korespondenční lístek se zdvořilým upozorněním,“ píše Divíšková.
Divadelní diva prý byla vzteky bez sebe. „Po obdržení upomínky ztropila řádný skandál,“ uvádí Divíšková s tím, že herečka byla přesvědčena, že má vše zaplaceno. Podrobnější průzkum kartotéky jí dal za pravdu, tudíž společnost vyslala Filipovského, aby se jí osobně omluvil. „Když se před ním objevila poté, co byl služebnou uveden do jejího pokoje a on se zadíval do jejího přísně se tvářícího vrásčitého obličeje, nebyl téměř schopen slova. Začal koktat a nakonec ze sebe vyhrkl cosi nesouvislého, co nemělo hlavu ani patu. Pokračoval v omluvách, již o něco souvisleji, a během proslovu se natolik dojal, že mu vyhrkly slzy,“ pokračuje autorka. Herečku tím nakonec vskutku obměkčil. A ačkoliv vystřídal několik zaměstnání, nakonec si přece jen vytouženou cestu k divadlu našel.
Hvězda stříbrného plátna
Napomohla tomu známost s E. F. Burianem, který mu nabídl pozici v jeho voice-bandu čili uskupení, které bylo známo sborovou recitací. Vystupoval takto například v Malostranské besedě, kam to z domova neměl daleko. Tou dobou totiž bydlel na Hradčanech ve studentské koleji, která se „nacházela v bývalém klášteře u Lorety. Ubytování v kolejích bylo levné a dobře tu vařili.“
Ačkoliv byl členem sboru, dokázal zaujmout natolik, že zakrátko ve 30. letech působil v Osvobozeném divadle, které vedli Voskovec s Werichem. A začaly přibývat i filmové role, povětšinou sice málo nápadné, ale postupem let nabývající na významu, který umocňovala Filipovského „nesmělá“ komika. „Jeho nejvýznamnější rolí z předválečných let – nebo lépe, rolí, která se nejvíce vepsala do paměti filmových diváků – byl bezesporu šplhoun Krhounek ve Fričově nestárnoucí komedii škola, základ života.“
Do Zlaté kapličky
Koncem 30. let nastala okupace Československa. Voskovec s Werichem museli emigrovat, Osvobozené divadlo muselo skončit a Filipovský, který se už tou dobou živil svým nezaměnitelným hlasem při rozhlasové práci, putoval od jednoho pražského divadelního angažmá k druhému, dokud i pražská divadla, s výjimkou Národního, nebyla nacisty uzavřena. Přitom to bylo právě Národní divadlo, které se budoucímu Národnímu umělci stalo po válce domovskou scénou.
Nabídku na angažmá dostal jen pár dnů po osvobození od nacistů. Nerozmýšlel se prý ani minutu. „O tom, že to bylo správné rozhodnutí, nejlépe svědčí fakt, že v tomto angažmá setrval neuvěřitelných sedmačtyřicet let, až do roku 1992“ – kdy mu bylo 85 let! Pro úplnost dodejme, že Filipovský zemřel rok poté po prodělané mrtvici, kvůli které přišel o řeč, která jej po celý život tak zdobila.
Pohřeb mu kolegové přichystali, kde jinde než v Národním divadle. Tam se s ním loučila rodina, mezi nimiž nechyběla Filipovského vnučka, známá moderátorka Pavlína Wolfová (50).
„Naposledy jsem ho viděla v Národním na jevišti v rakvi. Vím, že to bylo veliký, stáli tam herci, vzdávali mu poctu. Ten monstrózní pohřeb, to bylo za trest. To je platba za to, že někdo z blízkých je mnoha lidmi milován. Asi to jinak nešlo, ale pro mě jako pro někoho, koho vychoval, kdo s ním vyrostl, to je jeden z nejstrašnějších zážitků, které v životě mám,“ svěřila se před lety v rozhovoru pro iDnes.
»Český Cruchot«
Kromě divadelních, televizních a filmových rolí to byl především dabing, v němž Filipovský, herec „malých rolí“ vynikal. Lze si představit Četníky ze St. Tropez bez Filipovského, který daboval trudovitého Lousie de Funés? Nikoliv. Stejně jako v řadě jiných filmů, v nichž de Funés exceloval.
Pochopitelně nelze nezmínit ani jeho další nestárnoucí roli – to když v ruské pohádce Mrazík nenapodobitelně nadaboval Babu Jagu. Když jezdíval dabovat či na své herecké exhibice do Zlaté kapličky, tipli byste si, odkud vyrážel? Většinu života Filipovský prožil na rozmezí pražských Vinohradů a Strašnic. František Filipovský ji v ulici Okrajní koupil v roce 1975 a prakticky v ní dožil.
Unikát! 35 let od smrti Funèse se objevilo video, jak ho namlouvá Filipovský! youtube.com
