Právě poslední jmenovaná kniha se řadí mezi Kožíkovy nejznámější. Ostatně jí také do značné míry zahájil svou úspěšnou dráhu spisovatele z povolání. „Až do konce třicátých let byl Kožík autorem místního významu,“ soudí Josef Hrabák v biografii František Kožík. „Jeho první knihy vycházely v Brně (jedna v Olomouci), v Praze byla vydána jen podřadná veselohra Láska a box.“
Slavný český mim
Kožík, který byl vystudovaným právníkem, v té době psal spíše divadelní a rozhlasové hry, pokoušel se o básně. V rozhlasu našel zaměstnání, pracoval v něm do protektorátních let. Sám ale cítil, že by zvládl napsat román, který by oslovil čtenáře a k němuž by kritika nebyla lhostejná a přezíravá. Do jisté míry pomohla náhoda. Inspirovaly jej totiž v té době v Čechách málo známé osudy Jeana Gasparda Deburaua, slavného francouzského mima, který se narodil v Kolíně coby Jan Kašpar Dvořák.
„Poprvé jsem se s ním setkal na chodbě brněnské Reduty; čistily se místnosti a celý archiv ležel mezi rekvizitami a jiným haraburdím v zákulisí,“ vzpomínal Kožík, jak na postavu „největšího pierota“ vlastně přišel. „Ve volné chvíli probíral jsem se knihami. Název malého svazečku mne upoutal. Deburau. Napsal to německý autor a byla to přehnaně expresionistická, křečovitá hra.“
Ačkoliv kniha Kožíka po obsahové stránce nezaujala, podivil se, že o českém rodákovi je u nás tak málo známo. A nemělo se na tom nic měnit. „Němci knihu vyřadili z archivu pro neárijský autorův původ,“ zmiňuje Hrabák. „Teprve po letech, když se mi dostaly do rukou nové prameny, zjistil jsem, že ani děj hry neodpovídal žádné skutečnosti Deburauova života,“ cituje Kožíkovu motivaci pro vlastní knihu Hrabák. Tak se v roce 1939 dostal na stránky zbeletrizovaný Deburaův životopis, který ve 30. letech otevřel Kožíkovi dveře do světa. „Na podzim dostává první místo v anketě Lidových novin,“ dodává Hrabák.
Poslední z pierotů
Rozsáhlá kniha, která se dočkala divadelního i televizního zpracování, sleduje osudy Jeana Gasparda Deburaua. Herec se snaží proslavit ve Francii, ale je zoufale neúspěšný, pomýšlí i na sebevraždu. Karta štěstěny se nakonec obrátí a vbrzku se český rodák stává jedním z nejznámějších francouzských herců, představitelů pantomimy. Divadlu podřídí prakticky vše – kvůli němu se mu rozpadne i manželství, není ve Francii člověka, jenž by neznal Deburauovo jméno. Přesto když na konci knihy umírá, nechá si na hrob vytesat epitaf: Zde leží ten, který všechno řekl, ač nikdy nepromluvil. A jediné, čeho na smrtelném loži lituje, že se nikdy nevrátil do Čech.
Protektorátní nejistota
Kniha i úspěchy s ní spojené – během dvou měsíců vyšla dokonce sedmkrát – však nepřišly v nejpříhodnější čas. Českou kulturu na dlouhá léta „skřípl“ nacistický režim, jehož důsledky pocítil i Kožík. Tomu bylo vytýkáno, že „řečeno dnešní terminologií – nekolaboruje s Němci,“ uvádí Hrabák. Dokonce o něm a podobných literátech vyšel pamflet, v němž stálo: „Tihle pánové jsou veřejní nepřátelé národa. Zamezte jejich činnost a bude vykonána práce pro očistu moravské kultury.“
Pro Kožíka byly podobné tlaky neúnosné. Vede jej to k rozhodnutí přestěhovat se z Brna do Prahy, kde následně prožil celý zbytek života. Pracoval na dalších románech a věnoval se rozhlasové činnosti. Dokud mu ruce nesvázaly nacistické provazy. „Na jaře roku 1944 odmítl Kožík vstoupit do Ligy proti bolševismu, a proto mu byla zakázána literární činnost,“ píše Hrabák. „Jeho divadelní hry se nesměly provádět, jeho knihy zmizely z knihkupectví. V rozhlase sice byl nadále zaměstnán, ale víceméně načerno.“ Do konce války naštěstí scházel už jen rok, kdy mohla Kožíkova hvězda opět zasvítit naplno.
Na pomezí reality a fikce
V průběhu poválečných let se Kožík vymezuje jako autor historických románů, jemuž u nás není rovno. Nejde jen o látku a osobnosti, jimž se věnoval. Vypracoval si vlastní styl, který je na rozhraní literatury faktu a fikce. Zatímco v Největším z pierotů si řadu věcí, o nichž nevěděl, vymýšlel pod hlavičkou umělecké licence, později „slepá“ místa ignoroval a soustředil se na fakta, která se mu podařilo ověřit.
V 50. letech napsal knihy o Janu Amosu Komenském, Josefu Mánesovi nebo Miguelu de Cervantesovi. Byla mu blízká i novodobější látka – jeho román Synové hor o smrti Bohumila Hanče a Václava Vrbaty, kteří umrzli na hřebenu krkonošských hor v roce 1913, byla zfilmovaná. Věnuje též knihu svému vrstevníkovi Emilu Zátopkovi. Postupem let přibývá dalších historických postav, které Kožíkovi učarují – Karel IV., Josef Kajetán Tyl, Jaroslav Vrchlický nebo nejuznávanější pražský herec své doby Eduard Vojan. Nevyhýbá se ani kontroverznímu markýzi de Sade.
Poslední pocty
Když 5. dubna 1997 František Kožík zemřel, zůstalo po něm více než sto knih nejrůznějších žánrů – od románů po knihy pro mládež, dramat i včetně poezie. Čtenáři poutavě přiblížil osobnosti, o nichž měl ponětí jen ze školních lavic podle „nudných“ osnov výuky. Řada jeho knih se stala bestsellery a dočkaly se mnohých vydání.
Ocenění Kožíkova díla nevyplývá jen z hromadných prodejů jeho knih. V Kroměříži například zdobí ulice města od roku 2007 pamětní deska věnovaná právě Kožíkovi. V roce 2019 při příležitosti Kožíkových nedožitých 110. narozenin vznikla v Luhačovicích lavička Františka Kožíka s jeho citátem: „Milovat, to znamená zbavit se myšlenek na sebe. To znamená nebát se vlastní bolesti a nečekat za to odměnu." Pohřbený je v Praze na vinohradském hřbitově.
