Co vede člověka k tomu, aby zradil své blízké, svou vlast, své ideály? Mnohdy to bývají docela zištné důvody. Vlastní prospěch, nulové svědomí. Nebo zoufalost. Strach o blízké. Zatemněný úsudek. V případě Viliama Gerika, rodáka ze slovenského Palárikova, kde se narodil 28. prosince 1920, na to není zcela snadné odpovědět.
»Hrdinný« návrat
Když v roce 1939 padly Čechy a Slovensko za oběť nacistické nenasytnosti, rozhodl se Gerik přidat k zahraničnímu odboji. Do té doby s armádou neměl zkušenosti. „Žil jako obchodní příručí,“ později byl „zaměstnán u společnosti Luxor,“ uvádí v knize Prototyp zrady: Životní příběh Augustina Přeučila historikové Jan Němeček a Daniela Němečková. Ještě než vypukla druhá světová válka, tak „mladičký Gerik s dobrou znalostí maďarštiny bez problémů překročil hranice do Maďarska a poté do Jugoslávie.“
Přes Turecko, Palestinu a Egypt se dostal až do Francie, kde se stal příslušníkem československé armády. V její uniformě se zúčastnil i bojů na Marně a Loiře. Sotvaže se válečná situace ve Francii začala zdát bezvýchodnou, přes Gibraltar ještě v roce 1940 odcestoval do Anglie s týmiž úmysly – bojovat proti nacismu. „Dobrovolně se přihlásil do parašutistického kurzu, který jej měl připravit na výsadek nad územím protektorátu,“ pokračují historici. V něm Gerik doslova dominoval.
Proto byl vybrán jako člen trojčlenného výsadku ZINC, který měl za úkol „rozšířit zpravodajskou a odbojovou práci i na Moravě v oblasti Moravského Slovácka,“ líčí Němeček s Němečkovou. „Měli vyhledat domácí zpravodajské organizace a na Moravě založit konspirativní zpravodajské středisko.“
Nešťastné okolnosti
Jenže výsadek ZINC od začátku doprovázelo obrovské neštěstí, které se podepsalo nejen na Gerikově osudu. Původně měli totiž být tři příslušníci zahraničního odboje vysazeni na Moravě. Vinou navigace či pilota, který notně přelétl určenou oblast, došlo k tomu, že výsadkáři vyskočili nikoliv na Moravě, ale na Slovensku poblíž Gbel.
Členové výsadku se tak museli s obtížemi dostávat na místo původního určení, a když se tak stalo, zjistili, že jejich „spojky“ neboli lidé, s nimiž měli navázat kontakt, již nejsou aktivní. Mnohé pozatýkalo gestapo. Jiní se kvůli obavám před nacisty stěhovali pryč. „Situace a nálada v protektorátu se značně lišila oproti informacím, které získali parašutisté v Londýně,“ líčí Němeček s Němečkovou.
Nenastražená past
Jelikož nešlo nic podle původního plánu, spolehl se Gerik, který se marně snažil spojit s Anglií. Nic nešlo tak, jak mělo. Proto vsadil na riskantní kartu – odcestoval do Prahy, kde měl řadu vytyčených kontaktů, které mohli zahraniční výsadkáři kontaktovat. S čím ovšem Gerik nepočítal, docela pochopitelně, že byly informace zahraničního odboje zastaralé. Když proto zavítal na místa, která měl udaná jako kontaktní, nepochodil. Nikdo se k němu neměl, nikdo mu nepomohl.
Pro Slováka, který se ocitl v cizím městě, a nikoho neznal, se jednalo o vpravdě složitou situaci. Nejen na psychiku, ale i s ohledem na fyzické potřeby. Obstarat si pití a jídlo byl v té době bez potravinových lístků dnes již těžko uvěřitelný problém. Přesto byl. A Gerik žádné lístky neměl. Na pokraji psychického i fyzického zhroucení se nakonec rozhodl udat, aby vůbec přežil.
„Co se mladému, vzornému a slušnému Gerikovi, který patřil k nejzdatnějším a nejodvážnějším příslušníkům (…) honilo hlavou, když se odhodlal a šel se. 4. dubna 1942 dobrovolně přihlásit na pražskou četnickou stanici, můžeme jen hádat,“ poukazují Němeček s Němečkovou. Gerik doufal, že jej vlastní lidé nezradí, že mu pomohou, popřípadě že jej „repatrituují“ na Slovensko. Byl to velký risk. Který se nevyplatil. Čeští četníci se řídili předpisy a Gerika předali gestapu.
Kolaborant
Nastaly měsíce a léta, kdy Gerik – chtě nechtě, musel spolupracovat s gestapem. Spolupráce sestávala z týdnů výslechů i věznění, výhrůžek, citového vydírání. Nakonec obdržel vlastní lukrativní byt i celkem tučnou finanční odměnu. Parašutisté přitom měli v takových podmínkách jasně dané instrukce. „Snad neměl odvahu jako jiní vzít si dobrovolně život,“ nastiňují historici. Místo toho Gerik nacistům prozradil místa utajovaných vysílaček, kterými se domácí odboj spojoval s tím zahraničním.
Po atentátu na Reinharda Heydricha také pomáhal 18. Června 1942 identifikovat mrtvé příslušníky výsadkové skupiny Antrophoid, kterou zradil a udal další výsadkář Karel Čurda, jehož jméno se stalo ztělesněním kolaborace. „Za svoji spolupráci získal pět milionů protektorátních korun,“ uvádí historici.
Smyčka kolem krku
Gerik s nacisty spolupracoval zhruba rok. Nikterak horlivě, ale podával jim důvěrné informace – snad proto, aby se zavděčil, aby si zachránil vlastní život. Existují domněnky, že v průběhu své spolupráce hodlal navázat kontakty se zahraničním nebo domácím v odbojem. V tu chvíli se mu uvelebila v zádech dýka od dalšího kolaboranta. Udal jej Augustin Přeučil, horlivý konfident gestapa, který Gerika „nenáviděl jako zrádce našich parašutistů.“
V roce 1943 gestapo Gerika zatklo na základě jeho spolupráce s jistým Bedřichem Novákem, který se vydával za příslušníka domácího odboje. Ve skutečnosti šlo o Waltera Lederera, který byl konfident gestapa. Zbytek války strávil Gerik v koncentračním táboře v Dachau. Do jisté míry doufal ve štěstí v neštěstí, neboť díky uvěznění gestapem choval naděje ohledně toho, že jej zahraniční odboj přijme „zpátky“ za svého.
„Po válce se místo útěku paradoxně vrátil opět do Čech, aby se v Praze přihlásil na MNO a vysvětlil tam okolnosti svého případu. Věřil tomu, že se mu nemůže nic stát, jelikož on nic ohledně záležitosti Heydrich neprozradil,“ líčí historikové. Zmýlil se. Koncem května 1945 byl vzat do vazby a putoval do vězení s těmi nejchmurnějšími vyhlídkami. Situaci mu nenapomohl ani fakt, že se pokusil utéct – snad proto, že se snažil kontaktovat jiné příslušníky zahraničního odboje, kteří by mu v zapeklitém případu pomohli. Přimluvili se za něj.
Vlastizrádce
Gerikovi ovšem o to více nepomohlo, že byl spojovaný se zabitými příslušníky operace Anthropoid. Díky tomu začal být souzen s Karlem Čurdou, který Gabčíka, Kubiše, Opálku a další udal gestapu a prozradil nacistům, že se výsadkáři schovávají v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici.
„Gerik byl obžalován z vojenské zrady v týle nepřátelské armády. Měl vstoupit do služeb gestapa, pomáhat při pátrání po československých parašutistech, vyzradit nepříteli umístění výcvikových táborů československých jednotek ve Velké Británii, jména jejich velitelů a jiné vojenské důležité skutečnosti.“
Gerik se u lidového soudu hájil, že se dostal do situace, k níž neměl instrukce – bez kontaktů i bez prostředků se ocitl v srdci nepřátelského území. Byl fyzicky a psychicky na dně. Proto se hlásil na četnické stanici. Také uváděl, že nacistům nevyzradil řadu informací, které mohl. Uváděl jen nezbytnosti, které se daly ověřit, aby mohl přežít. „Nakonec byl obžalovaný jednomyslně usvědčen a soud se usnesl na trestu smrti. Gerik odmítl odložení výkonu trestu smrti o jednu hodinu a stejně tak i žádost o milost prezidentu republiky,“ píší Němeček s Němečkovou. Dodnes nebylo prokázáno, zda by svým jednáním vědomě zapříčinil něčí smrt.
Před pravým polednem
Soud s Gerikem se odedál roku 1947, kdy byl vydán konečný verdikt. „Byl popraven 29. dubna 1947 v 11:30 na nádvoří pankrácké věznice, a to neveřejně, pouze v přítomnosti osob uvedených v protokolu o hlavním přelíčení a mistra popravčího se dvěma pomocníky,“ uvádí historici. „Jeho smrt byla konstatována v 11,45 hod. vrchním justičním lékařem.“ Způsob popravy bylo oběšení. Ještě před vykonáním trestu měl říci jednomu z vězeňských strážců: „přijďte se podívati, jak se budu houpati.“ Pohřben byl na hromadném pohřebišti v Ďáblicích.
