Paní Dagmar se narodila 20. prosince 1933 do rodiny prvorepublikového důstojníka Jaroslava Chloupka. „Byl to nádherný urostlý muž s vlnitými vlasy, mírný a laskavý, upřímně věřící,“ vzpomíná na něj. „Od něho jsem se poprvé dozvěděla, že život smrtí nekončí, ale v jiné formě pokračuje dál. Už jako pětiletá jsem tedy měla o čem přemýšlet. Jenže to už byla na dohled další blížící se válka.“

Poté, co Němci zabrali vojenský areál na Milovicku a obyvatele vystěhovali, se Chloupkovi přestěhovali do Chrudimi. Dagmařin tatínek se stal obchodníkem v malé společnosti, ve skutečnosti však působil v ilegální odbojové organizaci. Dagmar vzpomíná, jak jednou u jejich dveří zazvonili dva gestapáci a holčičku si vzali stranou.

„Snažili se ode mne dovědět, kde je tatínek. Nevěděla jsem, ale tvrdila jim, že je u tetičky. Ptali se mě, kdo k nám chodí. Nevěřil byste, jak devítileté dítě dokáže naráz zestárnout, jak umí vycítit hrozící nebezpečí. Věděla jsem, že nesmím říct vůbec nic a jen jsem krčila rameny. Dělala jsem hloupou. Dítě je zkrátka malý člověk, není to hlupáček,“ popisuje.

Tatínkova smrt

Roku 1947 se Dagmařin tatínek vrátil zpět k armádě, po komunistickém převratu na počátku 50. let však začal pociťovat stres. „Otec byl šílený úzkostí kvůli mým vážným zdravotním komplikacím po neléčené infekční žloutence, navíc zavřeli matčina bratra jako kulaka. Na tátu byl vyvíjen obrovský tlak a jeho srdce to neuneslo, zemřel ve svých 51 letech. Funus byl vojenský, falešně okázalý, na rudém sametu ležely tátovy medaile za statečnost, na rakvi byla přibitá tátova vojenská čepice. Myslela jsem, že se z toho pokryteckého představení zblázním. Jen mladí akademici, které táta učil, brečeli po slavnostních salvách upřímně jako malí. Měli otce moc rádi,“ vzpomíná Dagmar Hazdrová.

Osudová láska

V roce 1953 pak Dagmar potkala svého osudového muže, Karla Hazdru. Poprvé se viděli na Václavském náměstí během pohřbu Klementa Gottwalda. „Stačil jeden prezidentský pohřeb, vzájemný pohled do očí a my jsme si s jistotou uvědomili, že je to láska na celý život. Za pět měsíců jsme se vzali,“ vzpomíná. V lednu roku 1955 se přestěhovali do Hradce Králové, kde se jim o devět měsíců později narodila dcerka.

Dagmar kvůli politickým důvodům nemohla stejně jako řada jejích současníků studovat vysokou školu, vystudovala alespoň externě v pražském jazykovém ústavu angličtinu a ruštinu. V Hradci pak nastoupila v ČKD jako překladatelka technické dokumentace. „Byla jsem tam hodně nešťastná, protože mě ta technická ruština drtila,“ vzpomíná.

Pak ale vyhrála konkurz na hlasatelku hradeckého rozhlasu a začala na sobě hodně pracovat. „Mikrofon je neúprosný a neodpustí žádnou chybu. Trpěla jsem šíleně, když jsem se poslouchala, a tak jsem se snažila, aby to k něčemu bylo.“ V zaměstnání byla úspěšná, a tak jí brzy nabídli spolupráci v Praze, kam začala pravidelně dojíždět.

Podle jejích slov na ni byl vyvíjen nátlak, aby vstoupila do komunistické strany.  „Přemlouvali mě ke vstupu, ale namítla jsem, že jsem strašně neukázněná, že by mě vyhodili hned po první schůzi. Potřebuju dělat všechno pořádně. Mám dvě děti, chci se jim věnovat, jezdím sloužit do Prahy, dál se vzdělávám, víc už nestihnu,“ vzpomíná.

52 hodin v rozhlase

Jeden z jejích nejsilnějších zážitků se pojí s okupací vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Sotva se o invazi dozvěděla, běžela o půl druhé v noci do hradeckého rádia. „Tam jsem byla nonstop až do soboty. U mikrofonu jsem byla 52 hodin, až mě vynesli se židlí, nechtěla jsem odejít, protože jsem to cítila jako povinnost, vůbec jsem necítila únavu,“ popisuje.

Roku 1970 musela Dagmar z rozhlasu odejít, prý proto, že „do svého projevu vnášela tolik emocí, že to vzbuzovalo veřejné pohoršení“. „Dva strážní mě popadli, každý z jedné strany, a na dvacet let mne vyvedli z budovy,“ popisuje. Dva roky pak nemohla najít práci, až roku 1972 začala pracovat jako uklízečka v městských lázních v Hradci Králové.

Později se dostala k zajímavější nabídce – začala pracovat pro docenta Jandu, přednostu a zakladatele rehabilitační kliniky vinohradské nemocnice, jako sekretářka. V roce 1980 od něj odešla a stala se účetní, koncem roku 1988 pak měla odejít do důchodu. „Já jsem si říkala, konečně budu alespoň lidsky volná, konečně budu svobodný člověk… a pak přišel listopad 89.“

Hlas pražské dopravy

V lednu 1989 už zase seděla u rozhlasového mikrofonu, nejdéle na rozhlasové stanici Vltava. V rozhlase skončila v roce 2001, od 90. let namlouvá hlášení v tramvajích v Praze i dalších městech, její hlas je tak všem dobře známý. Brzy by se mohla stát čestnou občankou hlavního města Prahy.

„Kolegové z Dopravního podniku hlavního města Prahy potvrzují, že mají s paní Hazdrovou po celou dobu skvělé pracovní zkušenosti. Celkově je v síti Pražská integrovaná doprava přes čtyři tisíce zastávek. Nahrávky se musí stále doplňovat. Hlášení vznikají postupně podle potřeby. Slouží všem cestujícím včetně nevidomých. Mají informovat, ale i uklidňovat, aby cestující provázel nějaký příjemný, uklidňující hlas. To paní Hazdrová zvládá bravurně,“ uvedl náměstek pražského primátora pro dopravu Adam Scheinherr (Praha Sobě) s tím, že až Dagmar bude chtít předat žezlo dál, bude součástí odborného týmu, který o novém hlase pražské dopravy rozhodne.

 A co dělá dnes 88leté ženě i přes ztrátu manžela radost? „Blaží mě, člověka doživotně rozhlasového, když si přečtu dobrou knihu z vysoké pyramidy těch nepřečtených, když moje pravnučka Sára má další úspěch ve škole, když zaprší do sucha,“ říká.  

Celý příběh paní Hazdrové a mnoho dalších příběhů z minulého století si můžete přečíst na portálu Paměť národa.

Video
délka: 01:57.81
Video se připravuje ...

Náměstkové primátora Petr Hlaváček a Adam Scheinherr k nové pražské čtvrti Bubny-Zátory. (2019) Daniel Vitouš

Fotogalerie
19 fotografií