Od narození tohoto rozporuplného vladaře uplyne v pátek 660 let. Václav IV. se na rozdíl od svého otce Karla IV. nenarodil v Praze, nýbrž v Německu. „Mladičké císařovně Anně Svídnické se 26. února 1361 okolo deváté hodiny večer narodil na císařském hradě v Norimberku statný chlapec. Jeho příchod na svět uvítal hlahol všech norimberských zvonů,“ uvádí historik Josef Spěváček v knize Karel IV.
Velká událost
Že se jednalo o nadmíru radostnou událost, netřeba zmiňovat. Karlovi IV. bylo tehdy 45 let, což na středověké poměry nebyl kdo ví jak mladický věk. A do té doby postrádal mužského potomka. „Císař dal nemluvně zvážit a šestnáct hřiven ryzího zlata, váhu malého Václava, věnoval chrámu P. Marie v Cácách,“ uvádí Spěváček. „Z hradu Karlštejna dal přivézt říšské korunovační klenoty a svátostiny do Norimberka, kde byly vystaveny k obecné úctě.“
Karel se z malého Václava nadmíru těšil. Jelikož sám měl velice složité dětství – ve dvou letech byl odňat matce a později poslán do francouzského prostředí na výchovu, dbal velmi o to, aby se Václav měl doslova jako v bavlnce. Nebudeme přehánět, když řekneme, že si Karel Václava doslova hýčkal. Mladého kralevice nechal za českého krále korunovat dokonce v jeho dvou letech!
„Ví se pouze, že proti korunovaci rozhodně protestoval (…) pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, který celý obřad považoval za znevážení korunovačního aktu a jeho symboliky,“ píše Spěváček v biografii věnované tentokrát nikoliv Karlovi, ale Václavu IV. „Chlapeček se rozplakal, a plakal tak velmi, až zesral celý oltář,“ líčí událost kronikář Beneš Krabice z Veitmile. Jako by to předznamenalo Václavův budoucí život, který navzdory všem předpokladům nebyl vůbec jednoduchý.
Problematické mládí
Třeba svoji svoji maminku si pořádně pamatovat nemohl. „Anna Svídnická roku 1362 zemřela při porodu třetího dítěte ve věku necelých čtyřiadvaceti let,“ uvádí historik Jaroslav Čechura v publikaci Karel IV. Na dvojím trůně. „Císař se tak stal potřetí vdovcem. A zůstal jim plných deset měsíců...“
Václavovi tehdy bylo něco málo přes rok a zanedlouho dostal novou macechu – Elišku Pomořanskou. Na jeho výchově se toho mnoho nezměnilo. Dokud i Eliška neotěhotněla, a nepovila Karlovi syna Zikmunda, který se narodil v roce 1368. „Karel miloval následníka trůnu Václava, Eliška naopak favorizovala svého prvního syna Zikmunda. S jeho zdánlivě druhořadým postavením v hierarchii lucemburské panovnické rodiny se nedokázala vyrovnat,“ podotýká Čechura.
„Se svým nevlastním synem Václavem nevycházela dobře,“ uvádí historik dále. Císařovně vadila údajná Václavova povýšenost a určitá rozmazlenost. Vztah Václava k maceše byl dlouhá léta problematický a do určité míry také předznamenal jeho budoucí spory s ostatními sourozenci a příbuznými. „Byl to však sám Karel, který svými ne zcela přesně vymezujícími posledními vůlemi zavdal příčinu k některým rodinným rozporům,“ líčí Čechura.
Král bez koruny
Plnoprávným králem se Václav stal po smrti Karla IV. v roce 1378, když mu bylo 17 let. Měl veškeré předpoklady pro to, aby navázal na politiku svého otce. Zdědil schopné úředníky i loajální šlechtice. Ale místo toho, aby jejich zkušeností a rad využíval, začal do důležitých úřadů povolávat příslušníky z nižší šlechty, čímž v Čechách vyvolával zlou krev, což vladař, který neměl daleko k alkoholu a světským radovánkám nerad snášel. Často propukal v cholerické záchvaty, které jeho pozici o to více ztěžovaly.
Václav byl dokonce několikrát vězněn svými nejbližšími a vypukla proti němu vzpoura, což se na jeho osobnosti nemile podepsalo. Václav začal být čím dál více apatický k vladařským povinnostem a podezíravý ke svému okolí, což jej stálo říšskou korunu. Václav dlouhá léta odkládal říšský sněm, na němž coby římskoněmecký král musel osobně vystoupit. Sněmy se obvykle konaly v některém z německých měst, kam se ovšem Václav zdráhal odjet, protože se obával, že by ho jeho intrikující bratr Zikmund v Čechách svrhl. „Proto zůstával Václav IV. neustále v úzkostlivém střehu,“ líčí Spěváček.
Řešením mohlo být nakonec svolání sněmu do Prahy. Nikdy k němu ale nedošlo. Kurfiřti se stihli v roce 1400 usnést na tom, že Václava z trůnu sesadí. „Václav IV. byl sesazen a zbaven veškeré cti a panství ve Svaté říši římské jako »neužitečný rozchvacovatel zcela nedbalý péče a nehodný držitel Svaté říše římské,« uvádí Spěváček. Paradoxní je, že 10 let nato byl římským králem zvolen Václavův mladší bratr Zikmund. Ten se stal i českým králem, to když Václav roku 1419 na svém Novém hradě v Kunraticích zemřel. Vztahy mezi nimi nikdy nebyly úplně idylické.
Václavovo hlavní město
Obecně Václav nebývá hodnocen jako zdatný a vydatný vladař. I jeho „zásluhou“ v Čechách propukly husitské nepokoje. Na druhou stranu ale nelze říct, že by jeho vládnutím třeba trpěla Praha. Václav nevládl přímo z Hradu, nýbrž ze Starého a později i z Nového Města. „Necítil se na Pražském hradě dobře,“ konstatuje Spěváček s tím, že tam „nerad sídlil“.
„Důvodem tu byla, jak se zdá, také jeho zřejmá nechuť sdílet toto sídlo spolu s představiteli vysoké šlechty,“ uvádí historik. Jeden čas pobýval Václav v tzv. Králově Dvoře, který se nacházel v místech Obecního domu. Na Zderazu si později nechal vybudovat celkem majestátní palác, který se bohužel nedochoval, a své sídlo měl dokonce i u sv. Apolináře. Ke konci svých panovnických let si mimo jiné nechal vystavět hrad v Kunraticích, jehož zřícenina je dodnes patrná.
Praha za Václava nijak neustrnula ve stavitelském vývoji, který započal Karel IV. Na nejrůznějších větších či menších projektech se pracovalo dál – například na stavbě svatovítské katedrály. Zároveň Václav velmi dbal na zvelebení Stromovky, kde choval divokou zvěř. Ostatně sám byl vášnivým lovcem s velkou slabostí pro zvířata. V Praze třeba zřídil velký lvinec. A zdokumentovaný je také skon jeho první manželky Johany Bavorské, která na Václavovu slabost pro zvířata doplatila.
Prokousnuté hrdlo
Zhruba ve 30 letech zemřela po šestnáctiletém manželství na Křivoklátě. Stalo se to „o silvestrovské noci, ve třetí hodinu noční, jak zaznamenal letopisec,“ uvádí Spěváček. „Když se v noci probudila a vstala z lůžka, vrhl na ni velký lovecký pes, který obvykle ležel v ložnici u krále, a prokousl královně hrdlo, takže zakrátko skonala na ztrátu krve.“
(Spolu)podepsán pod znakem části Prahy
Václav je také známý coby pomyslný „vrah“ budoucího národního českého světce Jana Nepomuckého. Ten byl z vůle krále mučen na kladce a pálen pochodněmi na bocích, a byl také „trýzněn palečnicemi, nástrojem k drcení prstů na rukou a nohou,“ popisuje Spěváček. Václav měl být u mučení dokonce přítomen – sám údajně v dost nepříčetném stavu, posilněn alkoholem. Nepomucký mučení nepřežil. „Na králův rozkaz byl svázán do kozelce a svržen z kamenného mostu do Vltavy,“ uvádí Spěváček.
Ono místo je na Karlově mostu dodnes patrné – často se u sochy Jana Nepomuckého zastavují turisté. Nejrůznějších kapliček nebo kostelů, které jsou zasvěcené tomuto světci, bychom po Čechách nalezli nepřeberné množství. Málokdo ale ví, že jedna z pražských městských částí má Jana Nepomuckého vetknutého přímo do městského znaku.Jde konkrétně o Velkou Chuchli. Znak se skládá ze dvou podkov, neboť se zde nachází dostihové závodiště, šikmého modrého pruhu, který představuje Vltavu, a pěti zlatých hvězd. Zmíněné hvězdy jsou právě jedním z atributů tohoto světce, kterému je zasvěcen barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, který z vyvýšeniny Chuchelského háje „shlíží“ na půl Prahy a beze všeho přehánění je nejen chloubou Chuchle, ale celého hlavního města.
