Nejslavnější žižkovská rodačka: Olga Havlová (†62) pomáhala tam, kde bylo třeba. Zemřela před 25 lety

Není dnes mnoho lidí, kteří by neznali jméno Olgy Havlové. „Proslavila“ se především coby první dáma, málo známý je ovšem její život „předtím“. Na svět přišla coby Olga Šplíchalová 11. července 1933 v pražské porodnici U Apolináře. Většinu života prožila na Žižkově, odkud pocházela.

Po mamince

„Její výchovu ovlivnila hlavně matka, dělnice v žižkovské Dynybylově továrně na výrobu nápojů. Po roce 1945 nastoupila do jiného závodu, kde montovala motocykly, a nakonec prodávala součástky v Mototechně a do důchodu odešla z donucení ve věku sedmdesáti let,“ líčí v knize Manželky prezidentů: Deset žen z hradu literát Pavel Kosatík (58). „Nezničitelnou povahu zdědila Olga po ní.“

Bolestivá ztráta

Budoucí první dáma vyrůstala coby prostřední „svéráz“ ze tří sourozenců, které vychovávala maminka. S Olžiným tatínkem se rozešla v době, kdy Olze bylo šest let. „Už v patnácti se projevovala jako radikál – nevstoupila do Pionýra, nepřihlásila se do Svazu mládeže; naopak, než komunisté jiné organizace zrušili, chodila do Junáka do Sokola,“ uvádí Kosatík. Po roce 1948 se její nechuť ke KSČ ještě znásobila. Komunisty považovala za „nepřátele zdravého rozumu“.

Olga měla veškeré předpoklady k tomu, aby mohla studovat na vysokých školách. Pro její nechuť ke KSČ natruc zvolila cestu řemesla. Dala se přijmout do učení v jedné z pražských poboček Baťových závodů na Žižkově. „A tam se jí přihodila věc, která jako vy potvrzovala zdání, že jí byl vymezen nešťastný osud,“ líčí Kosatík.

Co se stalo? „Při práci jí lis usekl čtyři prsty na levé ruce,“ uvádí publicista méně známou pravdu, kterou budoucí první dáma i na mnoha fotografiích šikovně ukrývala. „Ještě skoro sama dítě se najednou stala mrzákem; dostala invalidní důchod a mohla se těšit, že život strávím vyhlížením z okna.“ Ale navzdory tomuto celoživotnímu postižení nezůstala Olga stát stranou dění. Spíše se stávala hybatelem.

Na cestě za štěstím

Její velkou vášní se stalo divadlo. Olga snila o tom, že se stane herečkou, navštěvovala hodiny herectví. Díkyí vášni k divadlu se seznámila v roce 1953 se svým budoucím manželem. „Byl o tři roky mladší než Olga a v té době ještě spíš dítě,“ podotýká na konto Václava Havla Kosatík.

I tak ale pověstná jiskra přeskočila. „Začali se scházet, nejdřív ve Slavii, pak stále častěji v divadlech a na procházkách Prahou,“ uvádí publicista, který je podepsaný mimo jiné pod seriálem České století. „Na přelomu padesátých a šedesátých let už byla vnímána jako Havlova stálá partnerka, a to dokonce i jeho rodiči, kteří se však na tuto synovu známost dívali spíše kriticky. Byla hubatá, až příliš energická.“

Když Havel nastoupil začátkem šedesátých let do divadla Na zábradlí coby jevištní technik a později kulisák, Olga do divadla nastoupila také coby uvaděčka. „Uprostřed této duchovní atmosféry šedesátých let se poprvé cítila šťastná,“ podotýká Kosatík. Napomohl tomu i rok 1964, kdy Olga podle Kosatíka víceméně „dotlačila“ Havla k oltáři na žižkovské radnici, kde si 9. července navlékli snubní prsteny.

Mráčky a mraky

Idyla netrvala dlouho. Z Havla se během 60. let stal uznávaný dramatik, jehož divadelní hry si vysloužily světový věhlas. Pozornosti neušel ani v Československu, ale to spíše pro jeho protirežimní názory. Situace se zhoršila srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 a tím, co následovalo poté.

„Takzvaná normalizace pro Olgu a Václava Havlovy začala dřív, než pro většinu národa: tři měsíce před Husákovým příchodem do funkce, v lednu 1969, ve svém bytě objevili odposlouchávací zařízení,“ uvádí Kosatík. „Během pár měsíců se jméno jejího muže ocitlo na černé listině. Jeho hry byly staženy ze všech divadel, časopisy, do kterých psal, buďto zanikly, nebo v nich nově dosazení šéfredaktoři začali prosazovat novou kulturní politiku strany.“ Havlovi byli od té doby permanentně pod dohledem policistů. A mělo být ještě hůř.

Není tajemstvím, že Havel byl pro své názory, boj za demokracii a za iniciativu Charty 77 několikrát vězněn. „V kritických situacích (…) bylo vidět, že pro něho dýchá, bojuje za něj a taky se o něho bojí – jak s nevelkou dávkou přehánění říkali její přátelé: zabila by pro něj,“ píše Kosatík. „I ona byla jeho pevným bodem,“ dodává, a to navzdory tomu, že Havel strávil celkem více než pět let ve vězení, kdy jejich styky byly maximálně minimalizované.

I Havlová nezřídka končila na policejní služebně. „Byla pověstná svým drzým odsekáváním vyšetřovatelům, ale také tím, že jako jedna z mála byla schopna vůbec se s policajty nebavit. Držela se zásady, že se jim nemá prozradit ani jméno vlastního psa,“ poznamenal Kosatík. Manželské soužití také poznamenaly Havlovy nevěry – byť Olga se svým mužem vytrvala. Situace se k lepšímu začala měnit s koncem 80. let.

Pomoc druhým

Sametová revoluce v listopadu 1989 vynesla Václava Havla až na Pražský hrad. Olga svého manžela pochopitelně následovala, ač se na Hradě podle Kosatíka „bála, že se v nových poměrech sama sobě ztratí.“ Připomeňme, že byla ženou pocházející z nuzných poměrů dělnického Žižkova, dlouhá léta kvůli pronásledování režimu třela bídu s nouzí a po dobu Havlova věznění jí několik let nemohl být oporou ani manžel. Role první dámy ji zpočátku neseděla.

„Na druhé straně je nutné připomenout, že se snažila ovlivnit například složení nejbližšího pracovního okruhu Václava Havla, a došla-li k názoru, že se třeba mezi prezidentovými poradci objevil člověk pokoušející se hlavu státu manipulovat,“ líčí Kosatík, „hnala věc na ostří nože a nezastavila se ani před rizikem nejtvrdšího konfliktu.“

Zatímco na Havla čekaly především státnické záležitosti, Olga ve své roli rovněž nezahálela. „Zapojila se do rekonstrukce Pražského hradu, který po Husákově odchodu působil neobyčejně zanedbaným a nekulturním dojmem,“ popisuje publicista. Interiéry například nechala vybavit historickým nábytkem či původními obrazy. V roce 1990 navíc založila Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové, jehož posláním je pomoc lidem s nepříznivým zdravotním či sociálním stavem, kteří jsou prakticky odkázání na pomoc druhých.

„Už v časech disentu se často setkávala s bezmocnými, starými a nemocnými lidmi, kterým socialistické zdravotnictví nebylo schopno zajistit nutné léky, invalidní vozík, pobyt v léčebném ústavu nebo v útulku pro seniory,“ uvádí Kosatík, co ji k založení nadace vedlo.

Poslední léta

Olga Havlová zasvětila celý život pomoci a podpoře druhým – svému manželi, nemocným, lidem, které komunistický režim perzekvoval. „Protože tak často pomáhala druhým, zvykli si ostatní na to, že je silná, a skoro nikoho nenapadlo, že by to mohlo být také naopak,“ uvádí publicista. Havlová nikdy netrpěla nějakou vážnější nemocí. Když jí v roce 1994 diagnostikovali ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze rakovinu, byl to pro všechny šok.

I přes veškerou zdravotnickou péči lékaři konstatovali, že nemoc nad silnou ženou vítězí. „Věděla, že ji čeká jen smrt. Poslední Vánoce strávila doma,“ píše Kosatík. Havlovi tehdy bydleli ve vile v Dělostřelecké ulici. Tam, 27. ledna 1996 po několikadenním bezvědomí vydechla naposledy. „Byl u toho Václav Havel, zdravotní sestra Eliška Hranáčová a Olžin pes, kníračka Ďula.“

»Kompas života«

Jaká vlastně byla Olga Havlová? „Zvláštní žena,“ rozepisuje se v knize Deset let s Václavem Havlem jeho někdejší mluvčí a odborník na etiketu Ladislav Špaček (71). „Uměla říct každému do očí nepříjemnou pravdu. Moc nemluvila, nedávala žádné rozhovory do novin, měla nad prezidentskou funkcí svého manžela velký nadhled a občas ho musela trochu ukáznit. Byla Václavu Havlovi nejen manželkou, ale celoživotní družkou, kamarádkou, důvěrnicí,“ dodává s tím, že byla jakýmsi „kompasem jeho života.“

„Byla vždy jakoby dospělejší než Václav Havel,“ míní Špaček. „Když jsme začali úřadovat na Hradě, paní Olga měla kancelář vedle mne, kdykoliv jsem za ní mohl zaskočit a poradit se o čemkoli. Byla pro celý tým velkou oporou a její zralý názor nám často pomáhal orientovat se v labyrintu úvah a variant řešení.“

Zdánlivě nekončící fronta

Olga Havlová je spolu se svým manželem pohřbena v Praze na vinohradském hřbitově v rodinné hrobce Havlů. „Rozloučení s Olgou bylo dojemné, zástupy lidí trpělivě čekaly v mrazu na Hradčanském náměstí, aby se poklonily rakvi umístěné ve výklenku Jižního výběžku Hradu,“ vzpomíná Špaček. K její rakvi se tehdy přišlo rozloučit nezvykle velké množství lidí a bez přehánění lze říci, že její smrt zasáhla celý národ.