22°C
„Neznáme místo ani čas narození knížete a později krále,“ líčí v knize Přemysl Otakar I. historik Josef Žemlička. „Pokud víme, byl čtvrtým synem Vladislava II., krále českého, avšak prvním, jenž mohl být uvítán jako skutečný králevic, neboť Přemyslovi starší bratři žili už dlouho před otcovou korunovací v roce 1158.“ Jeho matkou byla druhá Vladislavova manželka, Judita Durynská, po níž nesl jméno známý Juditin most – předchůdce známějšího Karlova mostu.
Strasti dětství
Že se narodil do královské rodiny, mělo pro Přemysla řadu výhod i nevýhod. Přemyslovci byli totiž rozvětveným rodem, a na panovnický post si brousilo zuby mnoho kandidátů - příbuzných. Právě tato řevnivost předznamenala Přemyslovy strasti v dětství, které strávil, jak se předpokládá, na Pražském hradě. Ne však dlouho.
Vladislav II. „koncem roku 1172 rezignoval ve prospěch svého syna Bedřicha,“ líčí historik. Tím ale šlechtě znemožnil, aby si zvolila vlastního panovníka, což tehdy bývalo zvykem. A tento krok se nelíbil ani tehdejšímu císaři Fridrichu Barbarossovi, který byl dlouhá léta Vladislavovým příznivcem. Bedřicha nechal sesadit, a na knížecí stolec nechal instalovat Soběslava II., kterého Vladislav II. dlouhá léta věznil. Přitom to byli bratranci. Soběslav se pochopitelně chtěl mstít.
„Otřesený Vladislav, už dříve těžce nemocný, již rodnou zemi nespatřil. Odmítl tu čestný pobyt, který mu nabízeli vítězní příbuzní,“ líčí Žemlička s tím, že raději dobrovolně odešel do Durynska. Hůře dopadli Vladislavovy děti, včetně Přemysla Otakara I., které nechal nově nastolený kníže vyhnat. Přemysl tak dětství a podstatnou část mládí strávil nejprve v Durynsku, posléze na Míšeňsku. Pramálo nasvědčovalo tomu, že by si kdy mohl dělat zálusk na knížecí stolec na Pražském hradě, natož na královskou korunu, kterou se před mohl pyšnit pouze jeho otec a pradědeček Vratislav II.
Střídání na trůnu
Situace v Čechách ale byla v průběhu 80. let 12. století vrtkavá. Na knížecím stolci se v rychlém sledu střídal jeden Přemyslovec za druhým, což mezi ostatními členy rodu zavdávalo ponuky k dalším rozmíškám a doslova bratrovražedným válkám. Pro Vladislavovy děti to byla vítaná šance k návratu zpět domů ve vší slávě.
Tak se i Přemysl Otakar I. vypravil v roce 1191 z Míšeňska do Čech podporován silným vojskem a se zřejmým úmyslem – sesadit tehdy vládnoucího knížete Václava II. „Vzplanuly boje. Jejich středem byl Pražský hrad, místo posvátného knížecího stolce. Kdo držel tento hrad, byl vládnoucím knížetem,“ podotýká Žemlička.
„Po několikerých obratech válečné štěstěny tu Václav sevřel Přemysla obležením. Nyní zasáhl biskup,“ líčí historik dále. Tím byl v té době další Přemyslovec, který si zároveň dělal zálusk na knížecí titul - Jindřich Břetislav. A protože s Václavem měl rozepře, podpořil Přemysla Otakara I. „Václav, jemuž docházely síly, pod spojeným tlakem ustoupil,“ píše Žemlička. Sesazený kníže prchl ze země, v zahraničí byl zajat a ve vězení patrně i zemřel. Kdežto Přemysl Otakar poprvé dosedl na knížecí stolec v roce 1192.
Říkejme, že poprvé, neboť hned o rok později byl sesazen císařem Jindřichem VI., a nahrazen – kým jiným – biskupem Jindřichem Břetislavem. „Císař k tomu měl důvody. Jeho spokojenost s Přemyslem klesala. Chyběly projevy oddanosti, které si v posledních letech uvykli Štaufové z Čech přijímat,“ uvádí historik. Císařovi také vadilo, že Přemysl vystupoval mnohem samostatněji a troufaleji, než jeho předchůdci. Tak musel opět do vyhnanství.
Z něho se vrátil roku 1197, kdy začal Jindřich Břetislav churavět. Teprve po jeho smrti, a po domluvě s mladším bratrem Vladislavem Jindřichem, který nakrátko také panoval, se stal knížetem podruhé. Z Pražského hradu už jej nikdo nevypudil, a vládl z něj dlouhých 32 let.
Královské město
Jak se jeho vláda odrazila na Praze? Jedním slovem – velkoryse. Když jej roku 1198 korunoval tehdejší římský král Filip Švábský, stala se Praha potřetí sídlem českých králů. Od roku 1212, kdy byla Přemyslovi dána Zlatá bula sicilská, která Čechy natrvalo povýšila na království, a zaručila tak královskou korunu i Přemyslovým potomkům, se Praha stala královským městem na dlouhá staletí. A stávala se významnou středověkou metropolí.
Velkolepý rozmach
„Rozvoj podhradí dostal rychlé tempo až po polovině 12. století. Tehdy již bylo zřejmé, že kupecké osady v malostranském podhradí a pod Vyšehradem ztrácejí rozhodující význam ve vývoji pražského obchodu a že se centrem hospodářského života stává v plném smyslu staroměstské tržiště,“ líčí v Malých dějinách Prahy historik Josef Janáček. Za dobu Přemyslova panování do Prahy zavítali templáři a začala výstavba jednoho z nejmalebnějších románských kostelů v Česku – sv. Bartoloměje v Kyjích. Především však na Starém Městě propukl stavební ruch. „Ojediněle byly stopy románské zástavby objeveny i v Havelské ulici, na Poříčí, na Hradčanském náměstí a na Malé Straně.“
Podle Janáčka právě tato výstavba načrtla půdorys uliční sítě, který na mapách vidíme dodnes. „Dá se předpokládat, že koncentrované osídlení ve staroměstském prostoru se rozkládalo přibližně na 60 ha, a to byla na svou dobu plocha jistě úctyhodná,“ píše Janáček s tím, že Praha byla tehdy dvakrát tak velká, než jakékoliv jiné české město tehdejší doby a i v rámci evropských poměrů patřila k těm větším. Janáček míní, že ji mohlo obývat zhruba 3 500 měšťanů. A další výsadu Praze udělil Přemysl jmenováním tzv. tržního rychtáře, což vůbec první pražský správní a soudní úředník.
„Ze všech podmínek, které příznivě ovlivnily prudký rozmach románské Prahy a koncentraci osídlení při tržišti je třeba přičítat největší význam blahodárnému sídlu přemyslovské rezidence,“ domnívá se Janáček. Tato prestiž pochopitelně královskou korunou ještě vzrostla, a podle přemyslovského sídla – Pražského hradu – se také město dočkalo jednotného pojmenování.
„Jak prozrazuje jeden hebrejský pramen, nazývalo se (město – pozn. redakce) podle polohy mezi Hradem a Vyšehradem původně asi Mezigrady,“ uvádí Janáček. „Tento název se neujal a ve 13. století se začalo nazývat Pražským městem, a tím s konečnou platností převzalo jméno Hradu.“
Malostranský Josefov?
Nejedná se o jediný pozůstatek této doby, který známe dodnes. Na předělu 12. a 13. století se totiž Židé z Malé Strany ve velkém přestěhovali na druhý břeh Vltavy. „Vzhledem k tíživé situaci židovského obyvatelstva, zejména po křižáckém pogromu roku 1096, je pravděpodobné, že Židé byli ochotni se stěhovat s vyhlídkou na lepší existenční podmínky,“ říká k tomu Janáček s tím, že za Přemyslova panování „už židovská osada sousedila nejtěsněji se Starým Městem.“ Tak začal vznikat nyní dobře známý a charakteristický Josefov.
Poslední místo odpočinku
Přemysl Otakar I. se ukázal jako velice energický, vypočítavý a schopný panovník, který se dožil úctyhodného věku. Datum jeho narození historikové kladou mezi léta 1155 až 1167. Co se naopak ví, kde a kdy králi zabušilo srdce naposledy. „Zemřel 15. prosince ve stáří asi 65 let,“ uvádí Žemlička v rámci roku 1230. Od té doby uplynulo už 790 let. „Značný věk a celková opotřebovanost těla sehrály své. Moderní výzkum kosterních pozůstatků nezjistil žádné znaky vážnějších chorob,“ dodává s tím, že není přesně jistá příčina smrti.
„Místem posledních královských dnů byl nejspíše Pražský hrad. Zde, v katedrálním kostele, byl také pohřben. Když Karel IV. Nechal románskou svatovítskou baziliku přestavět ve skvělý gotický chrám, došlo také na zdejší hroby přemyslovských knížat a králů. Jejich těla nalezla důstojné spočinutí v chórových kaplích nového dómu. V takřečené Saské kapli byl uložen Přemysl Otakar I. Králův figurální náhrobek i kamennou tumbu zhotovil sám Petr Parléř. Tady leží velký český panovník dodnes.“
