8°C
Na svět přišla Marie Zápotocká 6. prosince 1890 v Kročehlavech u Kladna. Se svým budoucím manželem Antonínem se seznámila v relativně mladém věku – nebylo jí ještě ani 20. Imponoval jí údajně jeho styl oblékání, rétorika a vůbec osobnost. „Tenkrát mě ani nenapadlo, že (…) budu jeho jeho ženou,“ cituje její vzpomínky Pavel Kosatík v knize Manželky prezidentů: Deset žen z Hradu.
Láska jako trám
Marie svého „Toníčka“ obdivovala zejména na veřejných schůzích, kde Zápotocký hovořil. V roce 1909 se sblížili více, a to na dělnickém plese. „Scházeli se často, i když ne vždycky měl Zápotocký, zaměstnaný schůzováním čas,“ píše Kosatík. Zásadním zlomem v jejich vztahu bylo těhotenství, které „neočekávaně“ přišlo v roce 1911.
„Když to doma řekla otci, neměl radost. Svolil sice k sňatku, ale byly zde ještě úřední komplikace: ženy tehdy nabývaly plnoletosti až ve čtyřiadvaceti letech,“ uvádí Kosatík. Nemluvě o tom, že Marie nebyla vdaná, nebylo jí tou dobou ani 22 let. Nač plakat nad rozlitým mlékem. Zápotocký se zachoval, jak se sluší a patří, a Marii požádal o ruku. „Když ji máte rád, tak si ji vemte,“ cituje Kosatík odpověď Mariina tatínka mladému Zápotockému.
Doma v Praze
Dlouhá léta žili Zápotočtí na Kladensku. Až v pozdějších letech se více a více blížili Praze. Tam ostatně také Zápotocký skončil v roce 1920 – avšak nedobrovolně. Kvůli dělnickému povstání byl vězněn na Pankráci, a Marie mu tam poslala dojemnou báseň.
„Hochu drahý na Pankráci,
k Tobě se mé srdce vrací!
Proto mám Tě stejně ráda,
že jseš samá velezrada,“ uvádí Kosatík několik veršů básně. V pozdějších letech rodina zamířila do Prahy natrvalo. Nejprve do Holešovic, do bytu v ulici U Parního mlýna. O zdánlivé rodinné idyle se ale tehdy hovořit nedalo. Zápotocký byl příliš zaměstnán nejrůznějšími politickými a odborovými schůzkami, takže se doma zdržoval vcelku pramálo.
Sama
O to horší pro Marii bylo protektorátní období, kdy se Zápotocký už domů vrátit ani nesměl. „Zápotocký předem věděl, že pokud nacisté přijdou do Prahy, bude jeho jméno figurovat na prvním seznamu gestapa. A nemýlil se,“ uvádí Kosatík. Nacisté měli na komunisty spadeno a Zápotocký byl v té době velice významným členem strany. Proto už 15. března 1939 klepalo a zvonilo gestapo Zápotockým na dveře od bytu.
I když se snažil utéct, snaha vyšla nazmar. Zápotockého nacisté odhalili a uvěznili do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. „I Marie se po jeho zatčení musela skrývat před gestapem,“ líčí Kosatík. Shledat se nemohli až do konce války. Sama totiž zůstala v protinacistickém odboji aktivní, což se jí málem stalo osudné.
„Gestapo ji spolu s dcerou Marií a zetěm zatklo 8. listopadu 1941. Členem jejich skupiny byl zrádce,“ líčí Kosatík. Zbytek války strávila v Ravensbrücku, kde příliš v kontaktu se svým nejmilovanějším být nemohla. „Jednu z nejšťastnějších chvil Marie prožila, když jí v roce 1943 přišel od muže dopis k třiatřicátému výročí svatby.“
Ženou prezidenta
Válka naštěstí netrvala navěky. A ačkoliv Marii Zápotockého hrozilo to nejhorší – tedy odeslání do plynu, jak píše Kosatík, naštěstí na to nikdy nedošlo. „Domů do Prahy se Marie vrátila nákladním autem, které do Ravensbrücku poslal pro svou příbuznou jeden modřanský podnikatel,“ uvádí publicista.
Zápotocký, který přežil pochod smrti nejprve směřoval své kroky právě do Ravensbrücku. „Teprve odtamtud se vrátil do Prahy, zesláblý a nemocný,“ líčí Kosatík. Je těžké vyjádřit, jak oběma muselo být, když se konečně setkali. „Byl strašně hubený,“ měla si Zápotocká zaznamenat. Na druhou stranu, oběma se tou dobou konečně začalo blýskat na lepí časy.
Komunistům se na politickém kolbišti po válce nebývale dařilo. A tím, že byl Zápotocký jedním z předním členů strany, pochopitelně z toho profitovala i rodina. V roce 1948 se Zápotocký stal premiérem Česklovenska, o pět let později, v důsledku smrti Klementa Gottwalda (†56) i prezidentem. Což pro Marii nepředstavovalo nic moc lehkého.
„Hana Benešová byla dáma a Marta Gottwaldová si zas na dámu zarputile hrála,“ líčí Kosatík. „Marie nebyla dáma ani herečka. Na roli první dámy se necítila a v situace, ve které byla, se rozhodla celkem moudře: zůstala sama sebou. V její nové funkci tím víc vyniklo její neformální, mateřsky bodré a familiérní jednání. Chovala se kladně ke všem návštěvníkům tak bezprostředně jako před čtyřiceti lety doma na Kladně.“
Poslední léta
Manželé Zápotočtí si mezi lidem vybudovali určitou oblibu. Navzdory tomu, v jaké „zvrácené“ době se Zápotocký stal prezidentem. Mezi lidem se třeba tradovalo kterak „jako Václav IV. blahé paměti kontroloval správnou váhu a jakost zboží v obchodech, tlachal s prodavačkami,“ píše Kosatík. Společně rádi chodili třeba do divadla. Zápotocký „chodil i za Janem Werichem (…) a Marie tam všude byla s ním.“ Krom toho, že byl politikem a prezidentem, byl totiž Zápotocký také i spisovatelem, a ke kulturní sféře měl tak blízko.
„Marie svého muže i v jeho prezidentské funkci ve všem podporovala. Když 13 listopadu 1957 zemřel, dál o něm často mluvila, a věnovala mu dokonce vzpomínkovou knihu,“ líčí Kosatík. Svého manžela přežila o mnoho let. Zemřela 7. června 1981, přičemž politicky aktivní nebyla. Když se ale našla příležitost, nemlčela.
Ta příležitost nadešla v roce 1968 v rámci Pražského jara, kdy podpořila Alexandra Dubčeka (†70). „Jsem zcela přesvědčena – prožila jsem s mým mužem čtyřicet osm let a nikdy mezi námi nebyly v této otázce žádné rozpory –, že stejné názory by zcela určitě zastával i on,“ napsala tehdy k podpoře Pražského jara.
