9°C
Eliška přišla na svět 1. září 1288. Coby jediný potomek polského krále Přemysla II. Velkopolského (†38), s Eliškou se už v nejútlejších letech počítalo jako ideální partií pro některého ze sousedních králů, potažmo jiných vysoce postavených šlechticů. „Jmenovala se vlastně Richenza,“ podotýká v knize Ženy a milenky českých králů historik Jaroslav Čechura,. „V Polsku vyslovovali její jméno Ryksa, a odtud není daleko k české podobě Rejčka.“
Snahy Eliščina tatínka o co nejideálnější vdavky padly relativně brzy na úrodnou půdu. V roce 1297 totiž ovdověl český král Václav II. (†33), a bylo nabíledni, že se bude muset poohlédnout po jiné manželce. Za Václavovým zájmem určitě nehledejme nějakou romanci, natož zamilovanost až po uši. Elišce v té době bylo devět let, a český král o ní projevil zájem čistě z pragmatických důvodů. Dlouhou dobu usiloval o polskou korunu, a sňatek s polskou princeznou byl pro tu příležitost vpravdě ideální.
Královna je konečně v Praze
Ke sňatku mezi Václavem a Eliškou došlo nakonec v roce 1300. Tehdy také malá polská princezna poprvé přicestovala do Čech a zavítala do Prahy, kde Václav sídlil. Podle knihy historika Libora Jana, nazvané Václav II.: Král na stříbrném trůnu, Eliška žila v Praze pod patronací Václavovy tety Griffiny Haličské, byť častěji trávila svůj čas na panství v Budyni. Václav o ni moc zájem nejevil.
„Tři roky po svatbě si král nadto své choti nevšímal, snad ji ani v Budyni nenavštívil,“ uvádí historička Gabriela Šarochová v knize Radostný úděl vdovský: Královny–vody přemyslovských Čech. V malé princezně to muselo rozklížit bezpochyby nepříjemné pocity, tím horší, jak léta přibývala. „Nezařídil její královskou korunovaci, nezačal s ní vůbec intimně žít. Svatební noc, nutnou k řádnému završení sňatku, odložil na neurčito,“ dodává historička. Pravdou je, že Václav, coby devětadvaceliteý mladík byl mužem na vrcholu sil, kdežto Elišce bylo stále „jen“ dvanáct let.
Do Prahy si ji nastálo vzal až v roce 1303. „Vstoupil konečně do života patnáctileté dívky jako manžel,“ lakonicky komentuje Šarochová. Při korunovaci v Praze také Václav „nařídil“ své manželce, aby pro jednou přestala užívat své jméno Richenza, a přijala české jméno Eliška. „Snad ji tím chtěl poněkud sblížit s českým prostředím.“
Komplikované štěstí
Zda byla tehdy Eliška šťastná, lze polemizovat. „Eliščin život na královském dvoře nebyl jisté jednoduchý,“ podotýká Čechura. „Vždyť žila obklopena pěti dětmi z Václavova manželství s Gutou (†26), z nichž některé byly jejími vrstevníky, nejstarší Václav III. byl pouze o rok mladší.“ Známé jsou například rozepře mezi Eliškou Rejčkou a Eliškou Přemyslovnou (†38), které je provázely celý život. Do toho ještě Václav trpěl různými psychickými problémy, které musela mladá manželka snášet, nehledě na to, že král zanedlouho onemocněl tuberkulózou. Manželství, alespoň po té fyzické stránce, trvalo necelé dva roky, když Václav v roce 1305 zemřel.
Týden předtím, než král naposledy vydechl, stihla mu sedmnáctiletá Eliška porodit jedinou dceru, plod jejich soužití – snad i lásky, ačkoliv měl Václav četné milenky. „Své první a jediné dítě přivedla královna česká a polská a markraběnka moravská Richenza (…) v nevelkém, ale jistě pohodlném a honosném domě počestného staroměstského usedlíka Konráda zlatníka,“ uvádí Šarochová. Na Hradě královna rodit nemohla, jelikož krátce předtím vyhořel. V tomtéž domě, kde došlo k radostné události, Václav po několika dnech od porodu skonal.
Podruhé vdovou
Rok po skonu Václava II. zemřel rukou vraha i jeho jediný syn Václav III. (†16), a na Čechy se tehdy začaly upínat zraky mocných šlechticů ze zahraničí, kteří si dělali zálusk na českou korunu. Zpravidla býval za krále provolán manžel dcery předešlého krále – z toho důvodu byl také ponejprve zvolen Jindřich Korutanský, který byl ženatý s tehdy nejstarší dcerou Václava II. Annou (†22).
Poněvadž si ale zálusk na český trůn dělal Rudolf Habsburský (†26), syn tehdejšího římského krále, který ještě nebyl ženatý, vyvstávala otázka – jak to zaonačit, aby i on mohl vznést nárok na český trůn. V úvahu pro vdavky přicházela Eliška Přemyslovna, avšak s tou se ještě v tu dobu počítalo s tím, že se stane mniškou, krom tohobyla pořád dcerou Guty Habsburské, která byla Rudolfou tetou. Papež by s ohledem na tak blízké příbuzenství obou nemusel sňatek posvětit. Novorozená Anežka (†32), dcera Elišky Rejčky a Václava II., byla ještě miminko, zrovna jako nemanželská dcera Václava III. Alžběta. Co s tím?
Rudolf Habsburský přišel s neotřelým plánem. Namísto královské dcery hodlal pojmout za choť královskou vdovu – Elišku Rejčku. A ta k překvapení všech souhlasila, což ji na sympatiích u dvora, natož mezi Čechy, dvakrát nepřidalo. „Svatba připadla na svátek svatého Havla, 15. října,“ uvádí Šarochová. „Dost možná, že Alžběta Rejčka viděla svého ženicha poprvé až těsně před obřadem.“ Ke sňatku došlo v roce 1306.
Ačkoliv bylo manželství uzavřeno rovněž z čistě politických důvodů, Čechura zmiňuje, že mezi Eliškou a Rudolfem vzplála nevídaná milostná vášeň. „Soudobý rakouský kronikář dokonce přičítal jeho brzkou smrt tomu, že byl zahuben vášnivým milováním mladé manželky. Nelze to přirozeně vyloučit,“ soudí Čechura. Avšak, jak již bylo naznačeno, manželství netrvalo ani rok, než Rudolf za podivných okolností zemřel – snad na úplavici. A Eliška ve svých devatenácti letech znovuovdověla.
Loučení s Prahou
Smrt druhého manžela nenesla Eliška vůbec dobře. Tím hůře pro ni, že ji Češi nechovali v oblibě, zrovna tak její příbuzní z přemyslovské dynastie. „Už tehdy se zřejmě v Praze přestala cítit bezpečně. V té souvislosti si asi blahopřála, že není těhotná, ačkoliv jinak bylo pro ni i Rudolfa dítě navýsost žádoucí,“ zmiňuje Šarochová. Do Prahy se vrátil coby král Jindřich Korutanský, a Eliška se musela stěhovat z panovnického sídla.
„Není jisto, zda odešla sama nebo byla vypovězena,“ zmiňuje Šarochová s tím, že byla uvedena do pomyslného domácího vězení, které trávila na Malé Straně. Ne však dlouho, zakrátko Prahu raději opustila, do jisté míry ve strachu o vlastní život, zrovna jako o život své dvouleté dcerky. Hlavní město království ji od té doby zůstalo zapovězené. Své štěstí si nakonec Eliška našla jinde.
Konečně šťastná
Coby královna vdova těšila se Eliška značné peněžní rentě, a dokonce obdržela v zástavu pět českých měst, takže se rozhodně nedá říct, že by si žila špatně. A na „stará kolena“ se i šťastně zamilovala. Jejím vyvoleným se nakonec stal šlechtic Jindřich z Lipé. „Šlo o nejvýznamnějšího českého šlechtice své doby. Byl asi o deset, nejvýše patnáct let starší než Eliška. Byl to muž, který mohl Elišce poskytnout vše, oč ji osud předčasnými úmrtími královských choťů připravil,“ uvádí Čechura.
Ačkoliv se nikdy nevzali, partnerství mezi předním šlechticem a královnou bylo stálé, oddané a naplněné láskou. A uťala je, jak jinak, než smrt, která si tentokrát znovu přišla pro Eliščina partnera, k níž došlo v roce 1329. „Co milovaný muž pro Elišku znamenal, dokládá její nářek nad mrtvolou Jindřichovou, kterým naposledy pohoršila veřejné mínění,“ uvádí Čechura. „Tolik plakala a naříkala, že to bylo všem, kteří viděli její nářek, k úžasu.“
»Královna na Moravě«
Zbylá léta dožila Eliška v Brně, kde se stranila veřejnému životu a vystupování, ačkoliv nejednou prý půjčovala nemalé finanční obnosy Janu Lucemburskému (†50). „Český král se dokonce začal Rejčce sám dvořit,“ podotýká Čechura. Netřeba dodávat, že Elišce Přemyslovně, tehdejší Janově manželce, toto dvoření více než jen lezlo krkem. Obě se neměly rády už drahně let.
„Pána z Lipé přežila královna česká a polská o šest nenápadných, vcelku tichých let,“ líčí Šarochová. Zemřela 18. října 1335, před 685 lety. „Bezprostřední příčina královniny smrti není známá. Richenza netrpěla dlouhodobě žádným neduhem, nepotkal ji ovšem ani nebezpečný úraz, ani nějaká náhlá dispozice. I podle středověkých měřítek stanula teprve před prahem stáří, pár týdnů před smrtí oslavila sedmačtyřicáté narozeniny.“
Podle historičky není vyloučeno, že nakonec sešla na citové strádání po svém milovaném muži. Málokoho přitom překvapí, že coby královna nebyla dle zvyků pohřbena v Praze, kde spočívaly ostatky jak Václava II., v jeho případě tedy na Zbraslavi, tak i ostatky jejího druhého manžela Rudolfa Habsburského, který je pochován v kryptě svatovítské katedrály. Podle své poslední vůle byla pohřbena po bok Jindřicha z Lipé v brněnské bazilice Nanebevzetí Panny Marie „před oltářem svatého Kříže. Její hrob je dodnes označen v dlažbě nenápadnou iniciálou korunovaného E,“ zní poslední slova k osudu dvojnásobné české královny od Gabriely Šarochové.
