Na přelomu loňského léta a podzimu totiž Terezu navždy opustil její čtyřnohý přítel. „Nejvěrnější ze všech. Byl mi oporou a učitelem, přítelem, který navždy zůstane v mém srdci,“ vzpomíná Tereza na svého pejska Garpa, který při ní sedm let stál coby opora proti zdravotním nesnázím, s nimiž se narodila. Garp byl totiž speciálně vycvičeným balančním psem, který jí pomáhal doslova stát na vlastních nohou.
Problémy odmalička
„Narodila jsem se s dětskou mozkovou obrnou,“ vrací se Tereza na samý prvopočátek svého životního příběhu. „Neví se úplně přesně, proč k tomu došlo. Snad možná, že jsem na svět přišla předčasně a vážila jsem méně, než jsem měla.“
Zatímco proti dětské obrně existuje očkování, vůči dětské mozkové obrně, která způsobuje poruchy hybnosti, v případě Terezy permanentně stažené svaly na nohou, díky čemuž mnohem hůře chodí a dělá jí problém udržet rovnováhu, jsou lékaři doteď bezradní. „Do jisté míry je to překážka k tomu, žít normálně. Doprovází mě to celý život,“ říká Tereza. „Už jako malá jsem si uvědomovala, že svět je nespravedlivý, s čímž není lehké se popasovat v jakémkoliv věku.“
Pro svou „vrávoravou“ chůzi, při níž má problémy udržet rovnováhu a nespadnout, si často vyslechla i různé posměšky. Lidé nezřídka naráží na to, že je snad „opilá“ nebo „pod vlivem,“ aniž by měli vůbec nejmenší potuchy o tom, co ji potkalo. Brzy se naučila mávat nad takovými lidmi rukou. „Právě díky tomu hendikepu jsem si uvědomila, že pokud v životě chci něčeho dosáhnout, budu před sebou mít neustále nějaké překážky. Při chůzi, při učení, při zdolávání životních výzev. Naučila jsem se proto vyvinout větší úsilí, abych dokázala se svými vrstevníky udržet krok.“
„Černé“ světlo života
Sedm let jí pomáhal držet krok právě Garp – speciálně vycvičený flat coated retrívr s leskle černou srstí. „V životě jsem už nespočetněkrát spadla, z čehož se mi rozvinula panická porucha. Moje tělo si ty pády pamatuje víc, než moje hlava,“ uvádí Tereza, která si kvůli nerovnováze protrpěla řadu modřin a otlučených částí těla. Garp byl vycvičen spolkem Pes pro tebe, který touto formou pomáhá řadě lidí s nejrůznějšími omezeními.
Právě na tento spolek se Tereza obrátila s tím, zda by jí společnost nemohl dělat nový balanční pes, bez kterého se v běžném životě neobejde. „S neživou kompenzační pomůckou si nepopovídám. Ani mě nepřinutí jít ven na procházku, hrát si s ní, a už teprve mě nezahřeje,“ říká Tereza. Asistenční psi se mohou naučit také prvky canisterapeutického polohování, kdy svým tělem prohřívají části těla svého pána. „To mi v mnohém pomáhá, protože jsme si tak nejen blíže, ale zároveň mi i umožňuje prohřívat svaly na nohou, které mám permanentně stažené, z čehož pramení mé obtíže.“
Spolek Pes pro tebe, který vznikl v roce 2005 z iniciativy téměř nevidomé cvičitelky Jitky Lebedové, vycvičil už 86 psích pomocníků. Jedním z dalších bude také balanční pes Batty, který právě zakončuje svou přípravu ve výcviku a od konce března bude doprovázet právě Terezu. Příprava asistenčního psa trvá až dva roky a celkové náklady činí 295 tisíc korun. Částka je pro Terezu ale příliš vysoká, přesto, že pracuje, bez příspění ostatních by se neobešla.
Výzva jménem práce
Po studiu pastorační a sociální práce na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, jemuž předcházelo středoškolské vzdělání v oboru knihkupeckém a nakladatelském, měla Tereza problém, najít si zaměstnání. Mnoho času uteklo, než se uplatnila v administrativním odvětví v neziskové organizaci. „Zaměstnavatelé se bojí, že lidé s hendikepem nezastanou 100% práci,” upřesňuje.
„Myslím, že obecně bylo nejhorší, když jsem se ani nedozvěděla, z jakého důvodu mě nechtěli přijmout. Většinou to bylo proto, že jiný kandidát splňoval lépe představy zaměstnavatele, poněvadž byl zdravý. Kdyby mi řekli, že proto, že se na tu práci se svým hendikepem nehodím, bylo by to do jisté míry lepší. Nemusela bych si lámat hlavu s tím, kde jsem udělala chybu,“ uvádí.
Pomocná ruka nabídnuta i podána
Zlom přišel v době, kdy kývla na účast v tréninkovém programu v pražské Ta Kavárně, kde se lidé s nejrůznějšími fyzickými hendikepy učí komunikovat s lidmi a pracovat. Během tohoto procesu Tereza nabyla potřebné sebevědomí. „Celý program, který trval zhruba rok, mi hodně dal. Naučila jsem se mnohé, i jsem našla spoustu přátel. Celé to prostředí mi dodalo chuť zkoušet neustále něco nového a nevzdávat se.“
V Ta Kavárně se doslova cítila jako doma. Když proto od nich přišla nabídka ohledně výpomoci v projektu zaměstnávání lidí s hendikepem, neváhala ani minutu, aby svými postřehy a zkušenostmi poradila jiným, kteří zažívají podobné nesnáze. „Mnozí lidé si třeba neuvědomí, že pro člověka, který je upoután na invalidní vozík, je problém už jen to, dopravit se do zaměstnání. Zrovna tak že ve městě stále v mnoha místech bezbariérovost schází. Oproti tomu lidé po úrazech mozku často zapomínají a ztrácí přehled o tom, co měli udělat,“ uvádí k tomu, že se takovým lidem snaží pomoci, aby se necítili stejně jako ona a nenechali se odradit neúspěchy. „Ráda bych, aby po mně zůstalo něco pozitivního.“
Život bez psa je pod psa
Ve svém úsilí se však bez pomoci čtyřnohého parťáka neobejde. Prostřednictvím internetové platformy darujme.cz se obrátila na své známé i neznámé, zda by jí nepomohli splnit její sen a ulehčit jí od těžko snesitelného břímě bytí. „Někdo se s hendikepem narodí, někdo ho získá,“ krčí Tereza rameny. „Většinou pro ty, kteří s ním nežijí odmalička, bývá výhra to, když se s ním vyrovnají, ale pro ty, kteří jej mají vrozený, je to problém na celý život, protože se s ním nemohou smířit. Nevědí, jaké by to bylo bez něj.“
Hlavu nevěší. „Zkušenost to lehká není. Na druhou stranu je ale třeba říct, z jakého úhlu pohledu se na vlastní neštěstí člověk dívá. Jsou lidé, kteří nemohou chodit, kdežto já jsem stále ještě samostatná bytost. Naopak si myslím, že mám veliké štěstí oproti mnohým jiným. Takové, které se alespoň částečně snažím vynahradit,“ říká.
Pomoci Tereze můžete i vy, a to laskavým přispěním na sbírkový účet 2300402481/2010. „Život bez psa je něco, co si neumím představit. Je pro mne oporou, kterou mi žádný člověk nemůže dát,” říká upřímně a na závěr dodává: „Kdybych snad náhodou dostala více, než je nezbytně nutné, velmi ráda tyto peníze věnuji dalším rodinám, které nyní ve spolku Pes pro tebe také čekají na svého budoucího psího pomocníka,“ uzavírá sympatická blondýnka.
