K bramborovému salátu žádný smažený kapr, nýbrž vepřový řízek. Místo rybí polévky se na Štědrý den servíruje polévka, která je zrovna v pořadníku. Zdi cel i společných prostorů jsou holé, bez jakékoliv známky vánoční dekorace. Vůni zapáleného františka zde neucítíte, ani typická blýskavá cingrlátka a nejrůznější ozdoby nejsou k vidění. Sváteční atmosféry se člověk v ruzyňské věznici skutečně nedočká.

Vánoce radši nevnímat

Podle Zdeňka P. (51), který v ní tráví svůj druhý rok, se ale není čemu divit. „Spíše se bráníme tomu, že vůbec nějaké Vánoce jsou,“ říká. „Nemáme možnost strávit je tak, jak jsme byli zvyklí, s našimi nejbližšími, s rodinou. To je na tom to nejhorší. Často u druhých vidím spíše slzy než radost,“ říká strojní inženýr, který svou maminku nebo děti neviděl kvůli vězení už pět let. Další čtyři roky mu z trestu zbývají.

Díky absenci vánočních ozdob je prý snazší Vánoce tolik nevnímat. „Zato ale třeba ve věznici v Rapoticích bylo vánoční výzdoby tolik, že to člověka až rozjitřovalo,“ líčí Zdeněk. To v Ruzyni prý nanejvýše před Vánoci dostávají balíčky cukroví, kdo chce, může si v kantýně objednat i čokoládové kolekce, jakými se v domácnostech zdobí stromečky. Ne tak v celách, kde nic takového nesmí být. V celé věznici se nachází pouze jeden a to konkrétně ve vězeňské kapli, kde se i nad rámec svátků konají bohoslužby.

Silvestr: Jen rámus za okny

„Že bychom pod ním navečer Štědrého dne nalezli nějaké dárky, o tom nemůže být řeč,“ připouští Zdeněk. „Odsouzení zde totiž správně nesmějí mít žádné cennosti, a pouze povolené předměty. Nejčastěji potraviny, kávu nebo kuřivo. Proto jsou pro nás Vánoce vesměs takové obyčejné poklidné dny. Kdo chce, může je prožít duchovně, ale většinou se je opravdu snažíme nevnímat a zapomenout na ně.“ Prakticky totéž lze říci o silvestru, který pro odsouzené také neznamená o mnoho více, než jen další den v roce. Byť jeden z těch příjemnějších. Pro mnohé je třeba určitou předzvěstí, když se jeden rok překulí v druhý, že se jim krátí čas vypršení trestu.

Takovýto pohled se vězňům naskytne, chtějí-li z oken pozorovat silvestrovské ohňostroje. Nic moc optimistického to věru není.
Takovýto pohled se vězňům naskytne, chtějí-li z oken pozorovat silvestrovské ohňostroje. Nic moc optimistického to věru není.
Autor: David Malík

„I když jsem byl doma, tak pro mě silvestr nepředstavoval takové haló, jak by se asi čekalo. Spolu s Vánoci a Novým rokem to byly dny, které jsem mohl trávit s rodinou, než abych se kvůli nim hnal někam ven za zábavou,“ uvádí Zdeněk. Na ohňostroje ho prý ani tolik neužije, většinou je během pobytu za mřížemi zaspal. Co také jiného?

Ve věznici totiž panuje přísný řád, který odsouzeným nakazuje večerku ve 22:30. Tiskový mluvčí vazební věznice Tomáš Měrka připustil, že ani v případě silvestra není možné, že by se odsouzení šli podívat na nějaké vyvýšené místo, odkud by mohli ohňostroje pozorovat. „Ti, kteří ale mají štěstí a mají cely situované s výhledem na město, se na ohňostroje třeba podívat mohou. Ale ti ostatní vidí spíše pole, jak přilétají nebo odlétají letadla, či Oboru Hvězda. Tam se toho moc neděje,“ říká mluvčí.

Obecní knihovna ve věznici

Jako drtivá většina vězněných, také Zdeněk ve věznici pracuje. V současnosti si svůj trest za dřívější podnikatelskou činnost odpykává coby vězeňský knihovník. Pod palcem má neuvěřitelné množství 25 tisíc knih ve 29 světových jazycích, což je statistika, za níž by se nestyděla lecjaká obecní knihovna. „Jelikož sem odsouzení nemají přístup, většinou s knihami obcházím párkrát do týdne ostatní cely, a podle toho, kdo co rád čte, kdo má jakého oblíbeného autora, knihy půjčuji,“ vysvětluje Zdeněk.

Zdeněk je vystudovaný strojní inženýr. Kvůli opletačkám v rámci vlastního podnikání však skončil ve vězení, kde našel uplatnění coby knihovník. Práce mu jde od ruky, protože se čas snaží využít smysluplnou činností. Nicméně ve vězení spokojený není, svoboda mu schází.
Zdeněk je vystudovaný strojní inženýr. Kvůli opletačkám v rámci vlastního podnikání však skončil ve vězení, kde našel uplatnění coby knihovník. Práce mu jde od ruky, protože se čas snaží využít smysluplnou činností. Nicméně ve vězení spokojený není, svoboda mu schází.
Autor: David Malík

Těžko lze prý říci, co jde nejvíce na dračku. Třeba v období Vánoc se prý mírně zvedá zájem o Bibli, jinak je to různé. Odsouzení mají možnost vypůjčit si náboženské svazky, klasickou i současnou beletrii, filozofická pojednání i historickou literaturu. „Nejvíce žádaným titulem, pokud bychom jej měli, by byla asi Hra o trůny. Ta by se mi do knihovny zpátky jen tak nevrátila,“ přibližuje prostějovský rodák. Knihy se jinak do knihovny dostávají nejčastěji formou darů zvenku, případně je Zdeněk objednává za své našetřené peníze.

Luxus zvaný svoboda

Mezi veřejností hojně bují určité předsudky a stereotypy o tom, jak se lidé odsouzení do věznic mají dobře a že tam kolikrát míří vyloženě cíleně - do vyhřátých cel obzvláště v zimě. Když jsme měli tu možnost, zeptali jsme se Zdeňka, zda je na tom něco pravdy. „Odsouzení je pro mě omezením, protože nemohu cestovat, nemohu se vídat s lidmi, se kterými bych se rád vídal. Pochopitelně ve věznici spokojený nejsem,“ líčí.

Kromě nemožnosti dělat si co chce, jej velmi svazuje nemožnost kontaktu s vnějším světem. K mobilním telefonům, počítačům nebo internetu totiž běžně odsouzení přístup nemají. „Jak si má člověk udržet přehled o aktuálním dění, nebo o novinkách v oboru, který jsem vystudoval?“ lomí Zdeněk rukama. Z jeho hlasu ovšem zoufalost nevyznívá. Naopak se těší, až jednou bude moci opustit zdi věznice.

„Jako první se určitě vypravím za svou maminkou,která mě kvůli svému zdravotnímu stavu nemůže navštěvovat. Neviděli jsme se, co jsem do výkonu trestu nastoupil,“ svěřuje se vězeňský knihovník, který dálkově studuje Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. A potom? „Doufám, že si najdu nějaké adekvátní zaměstnání a podaří se mi včlenit se do běžného života. A že svým dětem, se kterými jsem měl vždy krásný vztah, vynahradím léta, kdy jsem je nesměl vídat,“ uzavírá.

Fotogalerie
26 fotografií