Spolu se svým manželem Radkem vychovává Monika dva činorodé zvídavé dobrodruhy, kteří chvilku neposedí. Ani u jednoho z nich by člověka nenapadlo, že jsou nedonošení, respektive že přišli na svět dříve, než měli. Zatímco Honzík (5) v 35. týdnu, Lukášek, který v lednu oslaví 3. narozeniny, se na svého brášku tak moc těšil, že se za ním vypravil už ve 32. týdnu těhotenství. „Žádné vleklé komplikace jsem neměla. U obou těhotenství mi předčasně praskla plodová voda, a tím to vlastně začalo i končilo,“ vzpomíná usměvavá maminka.

Pokaždé totiž následoval urychlený převoz do Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí (ÚPMD). „Lékaři se mi zkoušeli porod chvíli pozdržet, ale šlo v zásadě jen o hodiny,“ uvádí Monika. Proč tomu tak bylo v obou případech, prý doktoři nevěděli. „Říkali, že se možná tak těšili ven, až se prokopali,“ dodává maminka, která si větší nervy „užila“ právě s mladším ze sourozenců.

Místo kolébky inkubátor

Lukášek se narodil s nedovyvinutými plícemi. Ještě když byl u maminky v bříšku, snažili se lékaři porod pozdržet natolik, aby mu pomocí kortikoidů pomohli v růstu. Jenomže nešlo vše podle jejich plánů. „Kontrakce se natolik stupňovaly, že už nebylo zbytí a musela jsem po několika hodinách podstoupit akutní císařský řez,“ říká Monika. Když Lukášek přišel na svět, měřil 45 centimetrů, vážil 2070 gramů. Než se směl vypravit domů, čekal ho nelehký pobyt v porodnici.

Dlouho si musel pobýt na resuscitačním oddělení. „Bylo nutné mu přímo do plic jednorázově vpravit kortikoidy, aby dorostl správně tak, jak má, a jeho plíce se vyvinuly, aby jimi mohl sám bez pomoci dýchat,“ uvádí maminka. Několik dnů po porodu musel mít přes nos zavedenou speciální trubičku, která mu pomáhala s dýcháním. Růst musel v inkubátoru, kde strávil měsíc.
Chvíle, na které se každá novopečená maminka tolik těší.
Chvíle, na které se každá novopečená maminka tolik těší.
Autor: Rodinný archiv Moniky a Radka Plachých

„Na tyhle komplikace jsme nebyli vůbec připravení. Z televize jsme samozřejmě znali případy, kdy se miminka narodila předčasně a musela dorůstat v inkubátorech. Byla velká jako dlaň, rodiče se o ně dennodenně strachovali. Říkala jsem si: chudáci ti, co to zažívají. To jsem nevěděla, že jednoho dne budu zažívat přesně to samé,“ líčí Monika. „Jsem strašně vděčná rodině a našim blízkým, že při nás stáli a ve všem podporovali, pomáhali a dodávali energii, když zrovna docházela.”

Největší bolest

Oproti jiným maminkám, kterým nastaly komplikace během těhotenství, tak zažila Monika největší stresy až po porodu. „To byla ta největší bolest, že jsem nemohla mít miminko u sebe, ani že jsem nevěděla, co s ním je. Zda bude Lukášek v pořádku nebo nebude. Celý den jsem trnula v obavách, než navečer přišel doktor, který nás uklidnil,“ uvádí. Strach v ní i přes ujištění přetrval ještě několik dní. „To člověk nevěděl, jestli má obvolat příbuzné a známé s tím, že se narodil, nebo zda s tím máme ještě počkat.“

Bráška se dočkal až po měsíci

Tehdy dvouletý Honzík nesměl Lukáška v porodnici ani navštívit. „Hrozně se na něj těšil, a když jsme po porodu přijeli s manželem z nemocnice sami, byl z toho zmatený a celý nesvůj, protože jsme mu celou dobu slibovali, jak mu přivezeme brášku,“ popisuje Monika. Protože je z Prahy, odmítla možnost být v porodnici ubytovaná, aby nezabírala místo jiným maminkám, a za Lukáškem dennodenně docházela. „Každé ráno jsme volali do porodnice, jestli noc přečkal v pořádku. Bylo to hodně náročné, často jsme z té nejistoty doma i brečeli. Ale doktoři a sestřičky se starali bezvadně. Všem z Podolí patří velké díky za stoprocentní péči, kterou našim dětem dali.“

Poprvé si Honzík svého mladšího bratra mohl prohlédnout v den, kdy si jej přišli rodiče odvézt domů. A že to čekání stálo za to!
Poprvé si Honzík svého mladšího bratra mohl prohlédnout v den, kdy si jej přišli rodiče odvézt domů. A že to čekání stálo za to!
Autor: Rodinný archiv Moniky a Radka Plachých

Psychická nepohoda se začala projevovat i na Honzíkovi. „Doma jsme se střídali s manželem a s babičkou ale častěji jsme byli pryč, co nejdéle do večera to šlo. S sebou jsme ho vzít nemohli,“ říká Monika. Odrostlejší děti totiž do těchto citlivých prostor porodnice nesmí. „Poprvé se viděli, až když jsme si pro Lukáška přijeli. Do té doby už začal i malinko žárlit, protože měsíc, den co den, jsme jezdili za někým jiným, za někým, koho ještě ani neviděl. Ale jak byli oba doma, skamarádili se prakticky hned,“ doplňuje usměvavá maminka.

Příště holčička?

Ani na jednom z čiperů není dnes prakticky znát, že byli nedonošení. Podle Moniky byl nejproblémovější zejména první rok u Lukáška, kdy se projevovala slabost jeho plic. „Hodně trpěl na bronchitidy, takže jsme museli kolikrát poležet pár dní v nemocnici. Teď už si ale myslím, že svým růstem normálně dohnal ostatní zdravé vrstevníky. Že přišel na svět dříve, není vůbec znát,“ uvádí.

Vůči dalšímu možnému miminku je Monika s ohledem na prodělané zkušenosti spíše skeptická. Že ale nikdy není radno říkat „nikdy,“ vyvrací záhy. „Doktoři mi říkají, že kdybych čekala třetí miminko, nemuselo by mít stejný průběh, jako ta předešlá. Ale jestli se mi do toho chce?“ zamyslí se na chvilku, pak rezolutně dodává: „po tom všem mám sice trochu strach a pochyby, ale kdybych klukům mohla věnovat ještě sestřičku, tak by to za to stálo!

Mikulášská nadílka pro »nedonošeňátka«

Monika spolu s rodinou zavítala na speciální mikulášskou besídku pro „podolská nedonošeňátka,“ která se v prostorách ÚPMD uskutečnila letos 3. prosince. Na každoroční akci, která má charakter doslova rodinného setkání, protože maminky za leckdy i několikaměsíční pobyt v porodnici naváží vřelé vztahy se zdejšími sestřičkami a lékaři, Nadační fond MaMiNa předal ústavu dar v hodnotě 41 500,- Kč, který má přispět k dalšímu zkvalitnění péče o »nedonošeňátka«.

Pokud byste »nedonošeňátkům« a jejich maminkám, které si mnohdy prošly nezáviděníhodnou zkušeností, chtěli radost udělat i vy, můžete tak učinit skrze finanční dar na sbírkový účet Nadačního fondu MaMiNa - 5706080359/0800.

Fotogalerie
35 fotografií