9°C
„Těhotenství jsem měla v podstatě od začátku rizikové,“ připouští sympatická maminka, která relativně krátce po početí začala zažívat nepříjemné bolesti žaludku, pálení žáhy a začala i krvácet. Od té doby ji lékaři nespustili z bedlivého dozoru. Hrozily totiž komplikace jak jí, tak i tehdy ještě nenarozenému Sebastianovi (14 měs.), které mohly skončit tragicky – potratem.
Dlouhé tlusté injekce „do živého“
Když z toho nejhoršího díky lékařské péči a několikaměsíčnímu braní prášků sešlo, pojali lékaři Ústavu pro péči o matku a dítě v pražském Podolí (ÚPMD) podezření na Downův syndrom (mentální retardace z důvodu genetické anomálie chromozomů, která se objevuje právě v těhotenství – pozn. red.), což prvorodičce na náladě a celkovém rozpoložení zrovna dvakrát nepřidalo.
Tím spíše, že ještě panovaly obavy ohledně správného růstu páteře. Denisa tak musela podstoupit i bolestivé odběry z placenty, aby měli lékaři jistotu, že se vše vyvíjí, jak má. „Proběhlo to tak, že mi doktoři skrz břicho píchli velkou tlustou jehlu, kterou rejdili v místech, kde rostlo miminko. To opravdu nebylo vůbec příjemné,“ říká Denisa.
„Tím spíše, že se to děje bez umrtvení. Hodně to bolí. I při vzpomínce na to je mi špatně,“ vzpomíná. Nejhorší přitom podle ní nebyl samotný bolestivý zákrok, jako spíše několikadenní čekání na výsledky. Obavy o nenarozené miminko v tu dobu zcela převyšovaly i Denisin práh bolesti, takže byla odhodlaná vydržet vše, jen když to miminku pomůže.
Kluk jako buk!
Vše špatné nicméně bylo i pro něco dobré. Už ve 13. týdnu, kdy vyšetření proběhlo, totiž na jeho základě poznala Denisa pohlaví budoucího miminka. Výběr možných jmen rodiče omezili jen na ta chlapecká. „Ale stejně, když jsem se postupně dozvídala, co Sebastianovi může hrozit, bylo mi hrozně, brečela jsem,“ přiznává matka bez ostychu. „Hodně jsem se o jeho zdraví bála, tím spíše, že to bylo mé první těhotenství a neuměla jsem si představit, co se vše může stát.“
Nakonec se jí chlapečka podařilo donosit přesně podle termínu. Na porod Denisa vzpomíná jako na bolestivou, byť velkou úlevu, že nakonec vše dobře dopadlo. „Když přišel na svět, měl 51 centimetrů a vážil 3570 gramů,“ uvádí maminka, která se před mateřskou věnovala péči o opuštěné a týrané psy v nadačním fondu Nejen srdcem.
Porodem to neskončilo
Ačkoliv mohli být maminka s tatínkem rádi, že „vše“ dopadlo nejlépe, jak mohlo, nebyl všem útrapám konec. Tak moc se totiž Sebastian těšil na svou maminku, že si během příchodu na svět zlomil klíční kost. K tomu se připojily nakonec i potvrzené problémy s páteří, kterou měl mírně ohnutou.
„Naštěstí to ale nebyly zas takové komplikace, jak se zprvu zdálo. Dnes už má páteř díky cvičení téměř rovnou jako každé zdravé čiperné miminko,“ líčí Denisa. Klíční kost mu sice srůstala několik měsíců, ale už po pěti dnech si jej pyšní rodiče mohli odvézt domů – symbolicky na svátek zamilovaných, tedy na 1. máje. Lepší dárek si jeden ani druhý nemohli přát.
Sestřička, nebo bratříček?
Přes nepříjemnosti se Denisa nevzdává toho, že by se jednou stala dvojnásobnou, možná i vícenásobnou maminkou. „Ačkoliv první měsíce po porodu jsem ještě mívala bolesti, takže jsem si říkala, že už ani náhodou,“ směje se maminka. Ale jak se říká – „nikdy neříkej nikdy“ – brášku, nebo sestřičku pro Sebastiana nyní nevylučuje. Zrovna tak má i jasno v tom, kde by měl přijít na svět. „Do podolské porodnice jsem chodila strašně ráda. Celkově má své kouzlo, a to nejen díky skvělým lékařům, kteří se mi dennodenně věnovali,“ uzavírá.
