„Měla jsem rodit v květnu 2016, ale už na konci ledna mi začaly otékat nohy. Příliš pozornosti jsem tomu nepřikládala,“ svěřuje se Dagmar. „O měsíc mi nohy natekly ještě více. Při běžné lékařské prohlídce mi doktor naměřil vysoký krevní tlak a zjistil mi nadměrný výskyt bílkoviny v moči (jeden z průvodních symptomů výskytu choroby či infekce v těle – pozn. redakce). Tím to vlastně celé začalo,“ vypráví.

Následoval rychlý odvoz z Mladé Boleslavi do Prahy, konkrétně do ÚPMD. „Tam mi lékaři zjistili, že mám preeklampsii neboli těhotenskou toxikózu a HELLP syndrom,“ líčí Dagmar. V obou případech se přitom jedná o velmi závažné komplikace těhotenství, v rámci kterých dochází u maminky k selhávání orgánů, nejčastěji ledvin a jater.

Ráz na ráz

„Ve 13 hodin mě přivezli do Podolí a ve 23:34 už Michael přišel na svět císařským řezem. Bylo to tehdy hodně kritické,“ vzpomíná maminka na okamžiky, kdy lékaři bojovali nejen o život novorozeňátka, ale také o život maminky. „Vůbec mi tehdy nedocházelo, co se může stát. Ještě když mne do Podolí odváželi, držela jsem si kapačku a v sanitce jsem žertovala s posádkou. Nevěděla jsem, jaké mohou být následky. To jsem se dozvídala průběžně až potom,“ říká Dagmar.

Za miminkem (skoro) na světa kraj

Ve 28. týdnu těhotenství, kdy se Michael narodil, mají děti už běžně vážit přes jeden kilogram. „On ale vážil pouhých 830 gramů a měřil 33 centimetrů,“ vzpomíná Dagmar na následky nedostatečné výživy miminka v důsledku komplikací. Nakonec si Michael v ÚPMD poležel 89 dní, kdy za ním prakticky den co den Dagmar se svým přítelem jezdila.

Když se maličký Michael předčasně narodil, nevážil ani kilogram. Proto strávil téměř 3 měsíce v péči lékařů podolské porodnice.
Když se maličký Michael předčasně narodil, nevážil ani kilogram. Proto strávil téměř 3 měsíce v péči lékařů podolské porodnice.
Autor: Archiv Dagmar Kocmichové

„Spočítali jsme si, že jsme tam a zpět z Mladé Boleslavi najezdili 6 000 kilometrů.“ Cestou autem to vychází pomalu jako cesta z Prahy do sibiřského města Krasnojarsk. Aby těch komplikací nebylo už tak dost, kromě toho, že se narodil s nedovyvinutými plícemi, stihla Michaela oboustranná tříselná kýla, kvůli tomu, že neměl tolik pevnou břišní stěnu.

Jak Dagmar bylo, když byl maličký Michael téměř tři měsíce v inkubátoru, odkázán hlavně sám na sebe? „V tom inkubátoru záleží hlavně na dětech. Doktoři, sestřičky i rodiče se jim snaží pomoct, ale to oni musí být bojovníci,“ říká. Při každé návštěvě se u něho snažila strávit alespoň čtyři hodiny, když to okolnosti dovolily. „Vždy pro mne bylo těžké odjíždět, ale doma jsem měla už desetiletého Honzíka a musela jsem se starat i o něj.“ Naštěstí se vše špatné v dobré proměnilo, a když Michaela pustili konečně z podolské porodnice domů, vážil už přes dva kilogramy

Obavy, obavy, obavy...

„Když mne do podolské porodnice vezli, přiznám se, že jsme tehdy, tři měsíce před porodem, ještě neměli vymyšlené ani jméno,“ svěřuje se Dagmar. Zato když Michaela konečně propustili domů, čekal na něj doma krom natěšených rodičů, nadšeného staršího sourozence i plně vybavený pokojíček. „Pořídili jsme si i monitor dechu, abychom měli jistotu, že je vše v pořádku. Jen všechno oblečení mu bylo veliké, jak byl malinký. Ale dnes by málokdo řekl, že je nedonošený.“

„Dokud byl v podolské porodnici, věděla jsem, že je pod neustálým dohledem doktorů i sestřiček. I tak jsme o něj měli dennodenně strach, ale jakmile přijel domů, báli jsme se snad ještě více, jestli dýchá, zda správně funguje monitor na sledování dechu, jestli se najedl tolik, kolik měl.“ svěřuje se maminka s tím, že ty obavy ani s odstupem několika let úplně neodezněly. „Jak máte děti, máte o ně celoživotní strach.“

Podolská »nedonošeňátka«

Spolu s Veronikou Bajerovou a Michaelou Drobnou je Dagmar Kocmichová zakladatelkou Nadačního fondu MaMiNa, který vznikl na podporu miminek na oddělení neonatologie v ÚPMD. „Nápad na vznik Nadačního fondu vznikl vlastně náhodou,“ vypráví Dagmar. „S Michaelou, které se v Podolí narodila holčička o dvě hodiny později než Michael, zrovna tak nedonošená, jsme se skrz naši zkušenost skamarádily a domluvili jsme se, že bychom podolské porodnici chtěli poděkovat za to, že se nám lékaři a sestry postarali o děti, a v zásadě zachránili život i mně.“

V roce 2017 ještě spolu s Veronikou, které se předčasně narodil malý Matouš, založili Nadační fond MaMiNa. Samotný název je přitom nakrásně dvojznačný. „Jak jsme byly tři maminky, které měly svá »nedonošeňátka« - Matouše, Michaela a Natálii, napadlo mne pojmenovat nadační fond podle počátečních písmen jejich jmen,“ vysvětluje Dagmar. Jen za letošní rok věnoval nadační fond ÚPMD 35 640,- Kč, které poslouží pro další zkvalitnění péče o miminka, která přišla na svět dříve, než byla sama připravena.

Pokud byste »nedonošeňátkům« chtěli radost udělat i vy, můžete tak učinit skrze finanční dar na hlavní účet nadace - 5705970309/0800, případně na sbírkový účet - 5706080359/0800.

Fotogalerie
20 fotografií