Kulečníkový šampion: V Evropě nenašel rovného, v Praze učí jak na to. „Nejraději vyhrávám,“ říká

16ti násobný mistr Belgie, v roce 2010 vicemistr světa, předloni se v karambolu (pozn. redakce: kulečník je dovednostní sport, který se dělí na tři druhy, a to karambol, pool a snooker) stal i mistrem Evropy, k tomu ještě stihl vydobýt nespočet nejrůznějších kolektivních ocenění. Takový je stručný výčet úspěchů Eddyho, kterého ke karambolu přivedl jeho tatínek.

„Když byl mladší, hrával si rád, ale na amatérské úrovni. Jako malý jsem s ním chodíval po klubech a zalíbilo se mi to. Když on i jeho spoluhráči viděli, že v tom nejsem úplně marný, začali mi říkat co a jak,“ vrací se k počátkům své úspěšné cesty, která začala v jeho 12 letech. O tři roky později už tatínka v kulečníku bez problémů porážel. Na svá prvotní vítězství však dodnes shlíží s pokorou. „Na rozdíl ode mne, jeho nikdo neučil. Vše se učil sám,“ uvádí.

Zrání jako víno

Své renomé si Eddy vybojoval především v tzv. trojbandovém karambolu. Ten se hraje na klasickém kulečníkovém stole, avšak bez děr, a jen se třemi nebo čtyřmi koulemi. Princip hry spočívá v tom, že hráč musí koulí, do které šťouchne tágem, zasáhnout obě zbylé koule – avšak nejméně třikrát se musí jím zahraná koule odrazit od mantinelu, než zahraje poslední kouli v karambolu. Ve světě kulečníku se jedná o jednu z těch složitějších disciplín.

„Nejedná se o nic jednoduchého. Vyžaduje léta praxí, přemýšlení a vypilované techniky, než se člověk dostane na vrchol,“ sděluje belgický šampion. Proto se v popředí tohoto sportu drží už zralí matadoři ve středním věku, kteří mají nahráno na desetitisíce hodin klasického kulečníku či jiných odnoží této hry.

Největším soupeřem je vlastní hlava

Proto je i kulečník považován za spíše oddechovou zábavu, u které se člověk odreagovává. U karambolu to tak není, i když ani jedno nevyžaduje nijak zvláštní fyzickou připravenost, spíše zručnost, preciznost a rozmýšlení podobně jako u šachů. „Spousta věcí se lze časem naučit, osvojit si určité techniky a triky, ale i těm nejlepším se největším soupeřem stává vlastní hlava,“ uvádí Eddy, kterému se úplně nezamlouvá zaškatulkování kulečníku mezi »hospodské sporty.«

„Na nejvyšší úrovni je to velice těžké na psychiku, koncentraci. I když člověk ví, jak má hrát, má osvojenou veškerou potřebnou teorii, může se stát, že psychicky vykolejí a už se nevrátí do své pohody. Nejdůležitější je, zůstat za všech okolností klidný,“ vysvětluje s tím, že z pohodlí gauče se to těžko vysvětluje. „Porazit vlastní psychiku je kolikrát složitější, než porazit oponenta,“ říká Eddy, který se víceméně s každým svým soupeřem snaží být zadobře. „Ne však u stolu,“ upozorňuje.

Přítomnost druhých mu nevadí, ať už je řeč o protihráčích, spoluhráčích při týmové hře, nebo obecenstvu.  „Naopak sám velice rád hraji v týmu,“ připouští Eddy. „Vždycky se ze sebe snažím vydat to nejlepší, a když hrajeme v týmu, snažím se i ostatním pomoct, motivovat je, napovědět jim. Když společně vyhráváte, můžete i společně prohrávat. A já radši vyhrávám,“ nezastírá.

Louis de Funès nemá konkurenci

Kdykoliv divák v televizi sledoval nějakou francouzskou nebo italskou komedii, ve které se byť jen mihl kulečníkový stůl, málokdy to pro něj dopadlo dobře. Povedlo se někdy Eddymu protrhnout plátno stolu? „Ne,“ kroutí s úsměvem hlavou s tím, že se jedná o velmi drahou záležitost, na kterou si vždy dával pozor.

„Může se to samozřejmě stát i profesionálovi, ale výjimečně. Jediný kdo tohle opravdu umí na jedničku, je Louis de Funès,“ směje se charismatický Belgičan. Formu prý věnuje dennodenně, aby se udržel na té úrovni, v jaké momentálně je. „Většinou mi stačí dvě až čtyři hodiny denně,“ vysvětluje

Staré Město a Vltava

Prahu stihl navštívit už mnohokrát. Kvůli kulečníkovým kláním ostatně objel půlku světa – Španělsko, Dánsko, Francii, Jižní Koreu, Kolumbii a další země. S českým týmem BC Vítkov vyhrál dvakrát evropský titul družstev. V roce 2016 dokonce v žižkovské Sokolovně. V této sezoně nastupuje Eddy v české Extraligové soutěži za podpory mecenáše tohoto sportu pana Jiřího Vítka v barvách Kulečníkového klubu Sokol Žižkov.

Za Eddyho cestami do Prahy však i stojí jeho úzká spolupráce s Českomoravským billiardovým svazem, díky které se v žižkovském klubu již třikrát uskutečnily tréninkové kempy, kdy Eddy předává své znalosti a zkušenosti nejlepším hráčům České republiky.

„Je velice krásná,“ nerozmýšlí se vůbec nad odpovědí k otázce, jak se mu Praha líbí. Horší už je to ale s výběrem míst, které v něm zanechaly dojem. „Všechny. To se nedá říct takhle individuálně.“ Po chvilce naléhání ale přece jen zmíní Orloj a nábřeží Vltavy.

„Některé dny, kdy jsem si mohl dovolit více volného času, jsem se po městě rád procházel. Staré Město, Pražský Hrad, Karlův most. Je tady toho tolik k vidění. Ještě že mě místní přátelé vzali na ta nejlepší místa, protože sám bych nevěděl kam dříve,“ směje se.

Jablka padla daleko od stromu

Že talent podědil Eddy od svého otce, se již svěřil. Sám má dvě dcerky. Rozvíjí i ony rodinný talent? „Ani náhodou,“ nezdrží se Eddy úsměvu. „Moc je to nebaví. Samozřejmě jsme si párkrát zahráli, ale asi pro ně nejsem úplně vhodným učitelem, protože se snažím vyhrát každou hru a ani doma jim nic nedaruji.“ Jedna z nich spíše holduje basketbalu, druhá jízdě na koních.

Hvězdné narozeniny kulečníku na Žižkově

Klub, díky kterému se mohl Eddy představit Pražanům naposledy minulý víkend při kláních s B týmem žižkovského Sokola a BC Kladno, letos slaví půlkulatiny existence. Právě toto jubileum stálo i za tím, pozvat Eddyho, který s žižkovským Sokolem spolupracuje delší dobu, znovu do Prahy. A skončit by nemělo jen u toho. „11. a 12. ledna nastoupí za náš tým aktuální světová jednička Holanďan Dick Jaspers, a 8. a 9. února nejlepší dánský hráč Dion Nelin,“ uvádí za Kulečníkový klub Sokol Žižkov k „polokulatinám“ Libor Bača.