Malý byt na Střížkově ukrývá doslova zvuky dávných věků. Energický a vzdělaný pražský busker a bývalý učitel dílen, Jiří Wehle, zde má možná desítky různých hudebních nástrojů, na něž se hrálo ve středověké nebo renesanční Evropě. Během našeho rozhovoru mi několikrát předvádí, jak dřevěné hudební nástroje zní, a jakým způsobem na ně hraje. Ovládá jich prý minimálně alespoň osm. A jak se k neobvyklému koníčku a zčásti živobytí dostal?

Odjakživa se mu líbila muzika a sám brzy začal hrát na akustickou kytaru. Jiří Wehle poslouchal zejména bigbít, ale nebránil se ani jiným hudebním žánrům. Zhruba v pětadvaceti pak  objevil kouzlo středověké hudby: „Nejprve jsem poslouchal francouzské a britské folkové kapely, v jejichž písních byl slyšet nádech renesance a středověku. Absolutně mě to nadchlo, že používaly staré nástroje,“ vzpomíná. Sám pak v osmdesátých letech zakládá pseudorenesanční kapelu „Cantores Bohemiae“, v níž hraje převážně na kytaru.

Hudba na Karlově mostě

V roce 1987 se pak poprvé dostal na osudový Karlův most: „Mladší kamarád mě nejprve lákal, ať jedeme hrát do Německa, že si hodně vyděláme. To se mi nechtělo, tak jsme začali chodit hrát aspoň na Karlův most. Tehdy tam hrálo na kytaru dost trampů. Nejvíc v neděli, když se vrátili z čundru. Za svá vystoupení nic nechtěli. I když cizinci jim občas něco hodili,“ popisuje Karlův most bez davu turistů a s pouličními muzikanty. V té době také nepoužívali žádné zesilovače, a tak hudba nikomu nevadila.

Jiří Wehle s kamarádem ale otevřený kufr měli a trošku si hraním přivydělávali. Před policisty ale futrál rychle zavírali, protože se to nesmělo a hrozilo by jim velké popotahování. Po roce 1989 byla situace úplně jiná a Karlův most doslova ožil. Za zlatý čas označuje Wehle rok 1992, kdy si mohl vydělat za den i pět tisíc korun. V té době navíc hrával se svým vzorem a kamarádem Michealem z Německa.

Stará Praha

„Miško přijel s dalšími muzikanty a my jsme jen zírali na všechny ty středověké a renesanční nástroje, co přivezl. Uměl mluvit všemi evropskými jazyky a naučil mě hrát na další nástroje. V roce 1992 jsem je doprovázel na strunné nástroje, zejména na buzuki,“ říká o muži, který ho zasvětil do krásy středověkých nástrojů. Jiřímu Wehle se prý nejvíce líbí zvuk těchto akustických nástrojů. „A vůbec nejlepší je ta harmonie, když hrají dohromady,“ prozrazuje busker

Vyhození z mostu

Nadšení prý byli i zahraniční turisté: „Když nás lidi viděli, tak reagovali úžasně. Stáli, tleskali a někdy zacpali i Karlův most,“ směje se Jiří Wehle při vzpomínkách na devadesátá léta. Stará Praha, kterou měl nejradši a kvůli které neemigroval, se ale začala pomalu měnit. Současná podoba historického centra Prahy se zkušenému buskerovi nelíbí. Důvodem je komercializace centra a všudypřítomnost kýče. 

Video
délka: 01:54

Jiří Wehle ukazuje, jak zní niněra, na níž se v Evropě hrálo již od 9. století. Jiří Marek

Z Karlova mostu se musel Jiří Wehle pakovat v roce 2005, kdy mu komise ze Sdružení výtvarníků Karlova mostu neudělila povolení. Wehle to vysvětluje tím, že chtěl vědět, na jakých principech komise rozhoduje, kdo na mostu smí vystupovat, a proto mu neudělili povolení na další tři roky. Proti verdiktu se nemohl ani odvolat. Od té doby hrává od čtvrtka do neděle v Nerudově ulici, přivydělává si k důchodu a hlavně se stále věnuje svým celoživotním láskám. Středověké a renesanční hudbě a stověžaté Praze.

Fotogalerie
11 fotografií