S láskou k malbě a s uměleckým cítěním se člověk rodí. Také Irena odmala tíhla k malbě a snila o tom, že jednou bude malířkou, která bude vystavovat po všech koutech republiky, bude-li štěstěna příznivá, i za jejími hranicemi. Sen se jí podařilo uskutečnit, jen ta cesta nebyla tak přímočará. „Chtěla jsem po střední škole zkusit Akademii výtvarného umění (AVU). Ale preferovali cestu klasického vzdělání,“ vrací se před rok 1989.

Semínko nadání zaklíčilo

I když ve výsledku uměleckou školu studovat nezačala a začala pracovat v jiné oblasti, v koutku její duše přece jen klíčilo semínko výtvarného nadání. Čekalo jen na to, až jej Irena zalije dostatečnou pozorností a pílí.

„Po vystudování vysoké školy jsem měla potřebu hledat si kurzy malování a večerní školy. Začala jsem u akademického malíře Theodora Buzy. Když jsem se přestěhovala do Prahy, našla jsem skvělou akademickou malířku Bedřišku Uždilovou, pod jejímž dohledem vlastně maluji doteď,“ říká rodačka z Tábora, která nyní bydlí v Klánovicích. Jak se později ukázalo, byla to trefa do černého. Pod dohledem zkušené malířky začala Irena profilovat svůj osobitý styl, kterým navazuje na staré mistry.
Irena Procházková velmi ráda maluje portrétní motivy, zvláště když jsou tematicky v pohybu.
Autor: Irena Procházková

„Velice mne ovlivnil impresionismus, fauvismus a expresionismus,“ říká Irena. Na jejích obrazech je to znát, i když záměna s Van Goghem, Gauginem nebo Slavíčkem nehrozí. „Každý z nich měl svůj osobitý styl. To je podle mě na malbě to nejtěžší, nalézt si ten svůj a odlišit se jím od ostatních. Mně se to konečně povedlo asi před třemi lety, kdy jsem si mohla říct – tohle jsem já.“

Za inspirací do světa

Pro Ireninu malbu jsou nejmarkantnější náměty, které vidí na vlastní oči. Často za nimi cestuje i mimo republiku. Jelikož odmala nejraději kreslila modrou barvou, ani tolik nepřekvapí, že se mezi jejími obrazy často vyskytuje moře nebo vůbec voda. Na jeden obraz dokáže vypotřebovat i 600 ml barvy ultramarínového odstínu, který je její nejoblíbenější.

„Často když jsem vycestovala třeba do Řecka, do Španělska, tak mi nějaký motiv ležel dlouho v hlavě. Malovala jsem obrazy kolikrát s velkým časovým odstupem. Některé mi trvaly třeba týden, jiný i tři roky,“ svěřuje se malířka. Přitom paradoxně svůj největší obraz o rozměrech 200 na 160 centimetrů zvládla namalovat za 14 dní.

Neposedné posezení

Asi nejraději Irena maluje portréty. Dělá je po vzoru klasiků, tedy se snaží štětcem zachycovat podobu pózujícího protagonisty - tak precizně, jak jí to schopnosti dovolí, a přitom natolik umělecky, aby to nevypadalo jen jako namalovaná fotografie. „Baví mne zachycovat pocity lidí, jejich emoce. A hlavně motivy v pohybu,“ říká. Kolikrát má i při malování o zážitky postaráno.

„Portrétovala jsem třeba svou maminku. Když byl obraz hotový, nedůtklivě se na něj podívala a vyjádřila se, jak doufala, že bude vypadat jako Mona Lisa,“ směje se Irena. „Tak jsem jí musela odpovědět: Ale maminko, ty přece nejsi Mona Lisa!“

Své si také užila se svou tehdy šestiletou dcerkou. Pro děti bývá vůbec obtížné udržet pozornost třeba jen při školní výuce. A což teprve, mají-li sedět hodinu a půl v kuse bez hnutí! „Hrozně si přála být namalovaná, ale jak mi stála předlohou, strašně se nudila a nešlo nám to. Zpravidla portrét vyžaduje takové tři sezení, ale s ní jsme jich museli absolvovat šest,“ směje se malířka.

Vzhůru do světa a za úspěchy

Každému umělci nějaký čas trvá, než se prosadí. V případě Ireny tomu nebylo jinak. Nicméně krůček po krůčku směřovala za uznáním a oceněním, v jaké nesnila ani v nejodvážnějších snech. Začalo to prodejem vlastních obrazů, jeden z nich například zdobí restauraci Bazar v Klánovicích a Irena za něj loni obdržela ocenění iJungle Graphic Design Award pro nezávislé umělce.

Obraz, který Irena pojmenovala Tržiště, je jejím největší obrazem, za který mimochodem obdržela ocenění iJungle Graphic Design Award pro nezávislé umělce. Dnes zdobí interiér klánovické restaurace Bazar.
Autor: Irena Procházková

Zároveň má zastoupení i ve stálých expozicích galerií. Jedna z nich se nachází v jejím rodném Táboře v galerii Supice, druhá je v galerii Rossocinabro v Římě. „Italové nehledí na to, zda člověk má nebo nemá nějaký akademický titul. Za umělce v jejich očích hovoří obrazy,“ říká malířka, která je Pražanům známá například z Prague Art Fair nebo ze skupinové výstavy Prague Art cocktail v galerii U Zlatého kohouta, jejíž letošní ročník se veřejnosti zpřístupní 8. července. Koncem září se také představí v Londýně na akci Star Art Fair 2019 coby nezávislý umělec.

Průbojněji se nicméně prosadila v zahraničí. Kromě Porta a Mexika vystavovala například v New Yorku, kde byla mezi vystavovateli z celého světa. „Na tamní výstavu ArtExpo New York 2019  jsem v rámci kategorie Raising artists (umělci na vzestupu – pozn. redakce) poslala kurátorům šest obrazů k posouzení. Nakonec mne tam ze stovek malířů vybrali spolu s dalšími asi 10 mladými malíři,“ uvádí.

„Vážím si každé výstavy, na které mohu vystavovat. Ale New York byla megalomanská akce. V neděli se tam pořádně ani nedalo projít. Berou tam umění velice seriózně.“ A ačkoliv se jednalo o prodejní výstavu, na které žádný ze svých obrazů neprodala, ochuzená si rozhodně nepřijde. „Nejcennější byla pro mne vůbec ta účast,“ váží si a doufá, že jednoho dne se jí poštěstí prezentovat své malby i v prostorách nejreprezentativnějších domácích kulturních institucích.

Fotogalerie
15 fotografií