Začátky péče o zvířata jsou dnes pro Jarmilu Pávkovou spíše úsměvné. Jako malé dítě chtěla totiž pomáhat všem osamělým nebo poraněným zvířátkům. Ty pak běžně skončily u rodičů doma v košířském bytě. „Měli jsme tam takovou minizoo, kde byli křečci, morčata, papoušci, kudlanky, koťata. My jsme měli snad všechno možné,“ směje se streetworkerka.

Dlouhé roky si přála pracovat se zvířaty, ale studium na přírodovědném gymnáziu jí otevřelo nové obzory a nakonec se přihlásila na obor psychologie a pedagogiky. Vystudování této specializace bylo později důležité pro neziskovou organizaci Psí život, kterou založila s kamarádkou v roce 2014. „To, co dnes dělám, je takový průnik práce s lidmi a zvířaty,“ říká Pávková.

Velký úspěch

Založení organizace ale nebylo hned. Vedle běžné práce pomáhala Jarmila Pávková ve volném čase také zvířatům v nouzi. Péče o ně jí nakonec ukrajovala víc a víc času a vše dělala úplně zadarmo. „V jedné chvíli jsem se rozhodla vybrat svůj kontokorent a řekla si, že ty peníze vložím do Psího života. Byla jsem tehdy nezaměstnaná, na podpoře a měla jsem půl roku na to organizaci rozjet. Řekla jsem si, že buď to vyjde, nebo to bude hrozný průšvih,“ vzpomíná na začátky.

Úspěch přišel poměrně brzy, protože lidé podle Pávkové viděli, ke kterým konkrétním psům míří jejich peníze. Veřejnost začala chápat, jak jsou čtyřnozí chlupáči pro bezdomovce důležití. Bylo patrné, že případy agresivních a nebezpečných psů jsou spíš výjimkou.

Psí život pomáhá bezdomovcům již pět let. Za tu dobu se situace o mnoho zlepšila, i když pacienti neubývají.
Psí život pomáhá bezdomovcům již pět let. Za tu dobu se situace o mnoho zlepšila, i když pacienti neubývají.
Autor: Psí život

Bezdomovci pejskaři

Důvodů, proč mají bezdomovci psy, je hned několik. „Lidé bez domova jsou stejní lidé jako ostatní a Češi jsou prostě pejskaři. Každý druhý má psa,“ směje se Pávková. Jiné důvody jsou ale vážnější. Kupříkladu ženy bez domova mívají psy na svoji ochranu. „Přeci jen když bydlíte někde ve křoví a jste sama, je lepší nějakého psa mít,“ vysvětluje odbornice a doplňuje, že to jsou stále hlavně nejlepší kamarádi v nouzi. „Psům je jedno, jestli páchnete, spíte na zemi nebo nemáte zuby. Mají vás rádi, protože jim dáváte najíst,“ uvádí Pávková.

Vypasení miláčci

Bezdomovci se o své čtyřnohé miláčky v rámci svých možností starají překvapivě velmi dobře. „Co se týče výživového stavu, čekala jsem, že budou zvířata hubená a ubohá, ale opak je pravdou. Některá by potřebovala spíš zhubnout,“ říká s úsměvem Pávková. Na druhou stranu by mohl být lepší jejich stav z hlediska veterinární péče, kterou jim Psí život zajišťuje.

„Bez této péče by nebyli naočkovaní, odčervovaní, měli by klíšťata nebo blechy. S těmi se ale moc nedaří bojovat,“ uvádí odbornice. Na jaře a na podzim pak probíhají velké očkovací akce. Letos na jaře ošetřili pracovníci 150 zvířat, z nichž měli pouze dva psi zánět, jinak všichni pejsci byli zdraví.

Pávková se svojí kolegyní jsou v terénu každý den.
Pávková se svojí kolegyní jsou v terénu každý den.
Autor: Psí život

Kolonie koček

Kromě psů bydlí s bezdomovci také toulavé kočky, jež lidé bez domova mívají dokonce častěji než psy. „Jsou to polodivoké kočky, které se k nim stahují a množí. Pak nám volají, že mají 30 koček. Tak je vykastrujeme a vrátíme zpátky,“ popisuje „kočičí“ praxi streetworkerka. Kromě koček ale bezdomovci mívají také potkany, papoušky nebo morčata. Ty například jednou donesl jako pozůstatek po zesnulém bezdomovci jeho kamarád v kýblu. Zároveň organizace řeší i závažnější onemocnění nebo zranění zvířat. Lidé bez domova mají na pracovníky kontakt a v případě nouze volají.

Socializovaní chlupáči

Co se týče agresivních psů, jde prý o ojedinělé případy. „Už jako štěňata zažívají všechny ruchy a lidi venku, proto jsou dobře socializovaní,“ říká Pávková a dodává: „Oni jsou celý den venku, nemají čas na žádné lumpárny. Navíc lidé bez domova mívají psů víc, třeba i deset. Žijí proto ve smečce a nestává se, že by se pokousali nebo byli na sebe zlí,“ prozrazuje ke způsobu života chlupáčů.

Práce je to podle Jarmily Pávkové náročná. Každý den je v terénu a nesmí si smutné životní osudy příliš připouštět. Proto odjíždí do přírody, vypíná telefon a nemyslí na práci. Přesto by každodenní pomoc zvířátkům a lidem bez domova neměnila. „Jsem za to ráda, protože dělám to, co jsem vždycky chtěla. To úsilí za to stojí,“ dodává ředitelka a streetworkerka. 

Více informací o neziskové organizaci Psí život a její činnosti se dozvíte zde.

Fotogalerie
15 fotografií