Stanislav vždy miloval život. „Byl jsem vždy hyperaktivní, člověk, co nevydržel na jednom místě. Miloval jsem sport,“ rozpovídal se pro Blesk.cz Stanislav Kubík, který ve svých osmnácti letech vstoupil do armády. 

Nevyplaval jsem

Skok do vody mu obrátil život úplně naruby. „Rozeběhl jsem se, skočil jsem šipku do vody, skočil jsem špatně na břeh a už jsem nevyplaval. Spadl jsem tehdy celou vahou na hlavu. Zlomil jsem si krční páteř,“ prozradil Stanislav, že se probudil až dva měsíce po nehodě v nemocnici. „Nejhorší na tom bylo, že si každý myslel, že skočím šipku a vylezu. Ale to se nestalo, namísto toho jsem se dostal do hloubky pěti, šesti metrů. Kluci mě začali hledat až pět minut poté,“ popisoval nešťastnou nehodu.

„Když jsem se probudil poprvé, měl jsem pocit jako po velké kalbě,“ popisoval, jak mu v nemocnici postupně snižovali dávky utlumujících léků. Až po třech měsících si uvědomil, v jak náročné životní situaci se octl. „Měl jsem i období, kdy jsem pomýšlel na ukončení života. Ale jsem vděčný, že jsem se k tomu neodhodlal,“ svěřil Stanislav, který nejenomže přišel o možnost volného pohybu bez vozíku, ale ztratil tehdejší partnerku, která jeho úraz neunesla, a zároveň i práci, kterou vnímal jako životní poslání.

Naděje umírá poslední

Po deseti letech od úrazu se Stanislav usmívá a žertuje. „Dnes žiju v Praze, kde mám více možností bezbariérových přístupů než v Pardubicích, odkud pocházím. Mám tady bezbariérový byt. Mám práci, kterou mi poskytla nadace Regi Base. I partnerku, kterou miluji,“ těší se Stanislav. A naději, že se jednoho dne projde po ulici, neztrácí.

Díky speciálnímu přístroji v pražské Neurorehabilitační klinice Axon si po mnoha letech vyzkoušel pocity chodícího člověka. „Poprvé mi bylo velmi nevolno. Tělo na to nebylo vůbec zvyklé,“ popisoval prvotní zážitky z chůze za pomoci přístroje, který rozhýbal jeho nohy, jakoby se procházel po vesmíru, zatímco před obličejem se procházel jako postavička ve virtuální realitě.

Po prvních rehabilitacích na moderním zařízení lokomat pociťuje příznivé změny. „Tělo začalo lépe pracovat. Srdíčko lépe naskočilo a má to i vliv na trávicí systém. Po pěti cvičeních můžu říct, že se mi i lépe spí,“ svěřil Stanislav, který věří, že se jednoho dne opět postaví i bez pomoci velkého robota.

Video
Video se připravuje ...

Zjistěte více o projektu Kosmík na Měsíc, který využívá zařízení LOKOMAT - robotický přístroj určený pacientům jak s trvalým, tak dočasným postižením dolních končetin. Eva Fornálová

Jak to funguje?

Nejdůležitější součástí přístroje lokomat jsou počítačem ovládané robotické ortézy. Jejich pohyb sledují senzory a ten se pak promítá na obrazovku jako součást virtuální reality. Nejde však jen o zábavu, ale především o rehabilitaci, umožňující procvičování pohybů, které by jinak člověk s postižením sám nedokázal.

U pacientů s dětskou mozkovou obrnou, po úrazech hlavy a páteře nebo po mrtvici pomáhá se správným nácvikem chůze. „Lokomat využívá neuroplasticity mozku, kdy přesným opakováním pohybu pomáhá vytvořit nový pohybový vzorec,“ vysvětluje primářka Jarmila Zipserová. Pacientům pomáhá zvýšit míru soběstačnosti.

Cvičení na lokomatu neproplácí zdravotní pojišťovny. 20 lekcí stojí okolo 60 tisíc. Klinika chce na problém upozornit. V rámci projektu Kosmík na Měsíc věří, že její pacienti ujdou během roku 2019 na lokomatu 384 km (vzdálenost Země a Měsíce, pokud škrtneme tři nuly). Jejich úsilí půjde sledovat na www.neuroaxon.cz.

Nová naděje?

Virtuální realita se zdá být slibným směrem rehabilitační medicíny. Velký výzkum, který vede český neurolog David Pánek, probíhá právě nyní v rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Soustředí se především na pacienty s jen částečně přerušenou míchou. U části pacientů ve studii se svalová síla zvýšila až třikrát.