Život Vojtěcha by mu kdysi mohl nejen známý a kamarád závidět. Ačkoli pocházel z nehudební rodiny, od sedmi let se učil hrát na housle. „Od začátku jsem měl velké štěstí. Tam si mě vybrala profesorka konzervatoře, která tehdy učila na konzervatoři i metodiku a dělal jsem jí před žáky modela. Byl jsem výborně vedený... Pak jsem přešel na přípravku konzervatoře a na konzervatoř... a vše se tak hezky rozjelo,“ vzpomínal Vojtěch. Jeho talent a píle jej pak vyhouply na vrchol české hudební scény, kdy procestoval svět s filharmonií. A o peníze taky neměl nouzi. Jak sám tvrdí, peněz měl opravdu hodně.
Dvojitá rána
Jenže pak přišel zlom. Těžká životní situace, kterou psychicky neustál. „Tehdy jsem byl v Řecku, kde jsem pracoval na velmi zajímavém projektu. Problém byl v tom, že to bylo na čtyři měsíce. Dvakrát jsem ho ale odmítl. Vše se nakonec o dva měsíce protáhlo, projekt měl ohromný úspěch, ale já přišel o všechno,“ v tu dobu Vojtěchovi ke všemu zemřela maminka. A právě tahle rána jej dostala na samotné dno, když mu bylo čtyřicet.
Cesta z ulice nebyla vůbec snadná. A to i přesto, že Vojtěch neměl k jakékoli práci odpor, naopak. „Vyšlo to až na třetí pokus,“ vysvětloval, že bylo důležité nesložit se z nelehké životní situace. „Když jste na ulici, najednou se učí vše odznova. Od čištění zubů, po mytí,“ vysvětloval, že až při tak velkém vyhoření doprovázeném alkoholem byla cesta zpátky do života náročnější než si kdy představoval.
„Chtěl jsem to zvládnout sám“
Tehdy ani nešel do azylového domu. „Ani jsem netušil, že nějaké takové zařízení je.“ O pomoc rodiny si taky neřekl. „Velmi jsem se styděl. A zároveň jsem tím nechtěl nikoho zatěžovat,“ vysvětloval jako většina dalších lidí na ulici, že se rozhodl s tím vypořádat sám. Poprvé si dokázal najít práci a vrátit se do běžného života po devíti měsících. Pak ale zase o zaměstnání přišel a byl zpátky na ulici. „Poté už to trvalo jen čtyři měsíce. Ale poté se mi značně zhoršilo zdraví. A poslední čtyři roky, nebo pět let, mohu říct, že už je dobrých,“ těšil se Vojtěch, že má tyhle těžké pády za sebou.
Dnes už jej rozhodně s lahví v ruce, ani na ulici na lavičce přespávat neuvidíte. Teď už má kde žít a má i práci. Potkat jej můžete jako jednoho z průvodců organizace Pragulic, která zaměstnává lidi, kteří mají zkušenost s bezdomovectvím a znají tak metropoli z jiného úhlu pohledu. Jediné, co dnes bývalému houslistovi chybí, je jeho hudební nástroj, na který by mohl opět začít trénovat, aby se přiblížil svému minulému vrcholovému nasazení. „Mám v hlavě projekt, ale zatím ho nechci prozrazovat, abych jej nezakřikl,“ řekl s úsměvem a elánem v hlase na závěr, že ho sny a chuť si je splnit ještě neopustily.
