Stát se jednoho dne šperkařem vůbec nebylo Luborovým snem. Dodnes tvrdí, že to je náhoda. Původně se totiž vyučil zámečníkem a automechanikem. „Kamarádovi, se kterým jsem pracoval, jsem pomáhal stěhovat dílnu a přesouvali jsme zlatnický stůl. Originální zlatnický stůl je patvar a mě ten kus nábytku zaujal,“ rozpomínal se.
Nečekaný zvrat
Tehdy se dozvěděl, že žena jeho kamaráda je zlatnice. A díky zvědavosti ho do řemesla zasvětila. „Je to zámečničina, ale v malém. Odmalička jsem po všem čmáral, maloval jsem a vytvářel nové tvary a nové věci. Mít nápady, to mi nikdy nedělalo problém, a tak výzvy kamarádovy ženy, že bych o tom mohl přemýšlet, že by mě rádi zaměstnali, jsem se okamžitě chytil, a po pár měsících jsem k nim nastoupil,“ vzpomíná na pohádkovou a nečekanou cestu k jeho osudové práci.
Začátky ale vůbec nebyly jednoduché. Peněz si totiž moc nevydělal, všechno mu trvalo třikrát déle než jiným, ale jeho neutuchající zapálení jej hnalo kupředu, aby vydržel a překonal se. „Dneska je to více než pětadvacet let, co se věnuji šperkařině, od roku 1993.“
U manželky svého kamaráda však nevydržel dlouho. „Po třech letech jsem od nich odešel. Měli jiný vkus. Vyrábělo se do klenotnictví, kde se prodávaly věci, které mi nic neříkaly. Trápil jsem se, ale řemeslo se mi líbilo. Jen ten přístup k designu, ten jsem měl odlišný. Poté jsem pracoval sám na sebe, ale byl jsem také nucený udělat si školu, získat výuční list kvůli živnostenskému listu.“ A tak nakonec prošel školou uměleckých řemesel v Praze a práci se věnuje už čtvrt století.
Okukuje dámské krky
Jeho vášeň se také projevuje ve všech sférách života. Třeba když jde po ulici. „Po ženách, co nosí šperky, samozřejmě koukám, zajímá mě, jak byl daný kousek vyrobený. Někdy třeba na ženě vidím úplně jednoduchou bižuterii, cetku, kus plastu a nemá to chybu,“ prozrazuje, že inspiraci hledá všude kolem sebe, i když by sám takové šperky nikdy nevytvořil.
Na kvalitě záleží
„Třeba šperk vyrobit z dražšího kovu, trvanlivého materiálu, aby vydržel léta krásný, uměl stárnout, použít hezký kámen, uplatnit dobré řemeslo, zkrátka povznést tenhle jednoduchý, mnohdy banální tvar do hezkého šperku. Takhle přemýšlím, ženy mne velmi inspirují,“ prozradil, že se nejraději drží klasického materiálu.
Když se řekne šperk, lidé si představí dámu s náhrdelníkem, řetízkem a náušnicemi. Jen málokdo si představí takto načančaného muže. Lubor však připouští, že v poslední letech se zvyšuje zájem o šperky u mužů. „Některé šperky dělám vysloveně pro muže a některé ‚ženské‘ jsou vyrobené jen
ve větší velikosti, protože se mužům líbí. Hlavně se však snažím vycházet ze základních geometrických tvarů a je vidět, že to funguje pro obě pohlaví,“ svěřil s úsměvem Lubor, který se sám šperky nezdobí.
